Zbislav místo radování, dnem y nocý v bědování trávil krásné podletí. Bože! jak se vede otcy
v nepřátel zlých kruté mocy? snad již zhynul v zajetí. Snad se v slzých plyna souží, po své milé vlasti touží,
snad mu mečem hrozý kat? Tak se, ruce lomě, moří, láskou k otcy ctnému hoří; starost nedá jít mu spat.
By jen otce vysvobodil, hory přelezl, a se brodil, dral se skrze drabanty; dral se k Ejiptskému trůnu,
kdežto Baša v zlatém lůnu stkvěl se nad dyamanty. Padnul k nohám důstojnosti, sepiav ruce v horlivosti
zvolal všecken ztrápený: „Sprosť jen kovů, sprosť jen otce; rád chcy snésti dny a noce pro něj kruhy sklíčený.“
Blázýnku! ej, cožbys činil, vždyťs nic zlého nezavinil, Baša řka se hochu smál; nikdý, nikdý otec lidí,
nikdý světla neuvidí, rozvaž, nežbys kročil dál. „Nemeškej mé sevřít ruky; rád chcy snášet věčné muky,
svobodu když otcy dám; mezy hady jedovaté uvrhni mé tělo spiaté, s draky ať své sýdlo mám.“
Svobody víc nezakusý, dnes, dnes otec umřít musý: toť má vůle, hochu, jest. Proč chceš, by tvé živobytí
zvadlo jako jarní kvítí? proč chceš cyzý viny nést? „Zde, zde, Pane! jest má šíje, rozkaž katu, ať mne bije,
rozkaž, ať mi zláme vaz! Co dlíš? nehrozým se meče, z lásky k otcy krev má teče; ach, slyš! ach, slyš lásky hlas!“
Což vše platno, milý brachu! nevydržíš smrti strachu: na rožni ho pécy dám, z ohně do smradlavé vody,
aby měly žáby hody: mluv, co s tebou činit mám? „Ach, měj nadmnou slitování! vyslyš syna bědování:
pal mé tělo, bí a muč! Trýzni, trýzni dny a noce: ach jen, ach jen mého otce s světlem, Pane, nerozluč!“
Staň se. Hned tu kati stáli, po vůliby byli králi. Stála hned y hranice. Zbislav zdvihna s země sebe,
chválil dobrotivé nebe, žehnal Bašu velice. Maje obětí již býti, viděl s Bašou k sobě jíti
dívku ctnou a nevinnou. Baša mluvil: Dobrý synu! otcy odpouštím já vinu pro tvou lásku jedinou.
Hle, zde dceru nejmilejší vezmi, synu nejvěrnější, vem můj poklad, vem mou čest. Kdo má s ctností radování,
hoden světa panování, hoden každý lásky jest.
Cookies on Poetry Cove