Václav. Zpěv třetí.

Vojmír s rozbrojníky do Kouříma Zašel. Právě Radoslav zde se vším Městem slavil Milady své vnadné Dcery s Břetislavem hlučnou svatbu.

Hry a hody obživily lidnou Krajinu, a znadějily vřelé Hlavy nejistotou třených mužů. Jakoby z nich skály veškerého

Světa spadly, jakby na mžiknutí Zlaté hrady do povětří, štěstí Květné v lůno utišených lidí Vystoupily, Bohové se na své

Vyvolence usmívali; takto Zjevnou nebešťanů přízní, šťastných Lidí pronikavou veselostí Vyobřivše divy prováděli

V podmaněné vlasti, lid y páni, Zem y nebe kořili se mužům. Již nic odvážencům nemožného. Bez průtahu k dvoru pospíšivše,

Vyjevivše pronásledování Znádherněných Křesťanů co k Bohu K knížeti se utíkají, nebes Syna rozmilého posvěcují

Za mstitele svých a Bohů věčných. Radoslav se usmívaje praví K dvořenínům: Dobrá novina, a Káže, Pražanéby radovánek

S nimi použili. Radosti se Výší hluk, a muž y stařec spiti Jsouce sladkou nadějí již v duchu Rozdělují v rodiny své poklad,

Vybírají růžované krásy, Ujímají zlatem vypínavé Doliny a hory s stoletými Duby sobě věčníc. Kníže obraz

Božství zhlíží v rozšířené kraje, Usmívá se, veselosti skončiv Rad svých do hromady povolává. Zde se, skrývaje své zámysly, a

Jako v pochybnosti kolíbaje, Zkušených rad táže: K jaké straně Přirazyti, pokojeli, čili Zmatenice má se uchopiti?

Zemané a kněží na rozpacých Vidouc Radoslava zkameněli. Chlubné naděje co stíny v páry Rozplynuly, na zkaleném nebi

Bouře záhuby se stahovala, Hromové se smrtí ozbrojili Na zástupce Bohů; po všem veta! Z uleknutí morných Damoslav se

Povytrhnuv, klekal, ruce napínaje Ku knížeti, prosyl, by se kněží Zhanobených, Bohů oloupených Ujav národ v zahynutí spasyl.

Bohové tě za mstitele, synu Boží, světí. Pražan nedočkavý Trne, tvářli zblažujícý spatří Slavného pána, aby jak hrom

Na Křesťany vrazyv jedným rázem Novotáře zmařil. Povstaň, pokyň! Pokynutím Bohy vysvobodíš. K čemu zapotřebí naší zbraně,

Na svou mocli kněží spoleháte? Pravil Václavíček dvořský blázen. Hrdinové kyňte, skály shrknou, Hrady zboří se, a zástupové

Zničí. Vítězové protáhnete Povolnými služebníky k Praze, Bohům zachovaným a y sobě Vystavíte chrámy. Praviv smích sy

Z vychloubavých kněží strhl. Y starcy Byliby se rozesmáli, kdyby Nebyl prchlý Břetislav v řeč skočil: Blázne! při radostech šaškuj, v radě

Slova mužům popřej. Opatrní Muži přistupují k vojně rychlé, Y já s Bohy prohlašuji vojnu. Kdož ti, muži, brání? táhni na boj!

Propověděl směšně Václavíček, Já se u rozkošné milostenky Usadím, a na rozkvetajícý Krásu patře, mrakli v pohledu se

Usmívavém stahovati počne, Řeknu: Co ti, růže milostivá! Bílí tváři? Žel-li duši sladkou Kormoutí, že muž se milý na smrt

Házý? Netrň, outlé srdce! Chytrý Hrdina v byt smrti nezaběhne. Uvidí-li mečů lesk, a protivníků Stíhajícých vzteky, rozpomene

Rek se na růžovou krásu, vzdechne Na sladivá usta, na rozkoše Zblažujícý, jako střela prchnuv Smrti, k vábné uková se milce.

Takto blázen vynikaje v radě Nad vladyky moudrostí chtěl kníže Ku pokoji přivinouti, když dnes Prvně vládař opovrhnuv bláznem

Myšlení své pronesl: Prahu zbořiv Nedospělé kníže v lomy hodím. Utichl. Rady skláněli své hlavy Divíce se slovům přehluboké

Moudrosti a sýly. Václavíček Jen se posmívaje statečnosti Plaché prozpěvoval o hrdinství Nedostíhlém písně, obrazoval

Skoky zpitomělých poběhlíků, Čest a slávu unáhlených chlapů. Zralý chytrák knížetem co míčem Pohrávaje v sněmu srážel rady

Nedozrálé moudrých hlav, a doma Veselosti nenadálým vtipem Vršil. Chtěl-li ku knížeti s prosbou Dorazyti pán, neb žena lásky

Zýskati sy mocné; otvírali Branou důvtipného blázna cestu Ku knížecý moudrosti, a v chrámu Rozkošnosti utišení došli.

Jakého tu divu dnes, že bláznu Radoslav se příčí, myslí, jako Skála myšlení y svého hájí. Msta a závist vytvořujíc div ten,

Radoslava na mžik vyobřila. Slýchalť o mladistvém Václavovi Lahodivou pověst, s obdivením Zhlížel, že lid o něm nevyvodí

Slova. Honívaje zočil zvěř co Dravce bůjnou, jako na nebesých Hvězdy hojnou. Ta se procházela Na svobodě po oboře Pražské.

Lovec namlsaný hořívaje Dychtivostí, rádby překročil y Meze svého panství, kdyby strach mu Do svědomí třícých nehnal šípů.

Nyní vhodné příležitosti mu Poskytuje nebe, ráj se s zvěří Otvírá, a rozkoš rozsypává Nevypravné veselosti ze svých

Čarodějných stanů. Sláva jasné Budoucnosti otvírajíc průchod Do věčnosti korunuje věncem Neuvadlým prostitele Bohů,

Zástupníka lidí; zem y nebe Krásý vítěze, a srdce šíříc Do výsostí nedostíhlých tvornou Vyprovázý hlavu. Trůn se perlí

Na růžové pláni, slunce pocty Hoří, zpěvové se zbožňujícý Rozlíhají; Václav poklekaje Otrok líbá poručníku nohy,

Zalívaje zemi slzami co Žena prosý o svůj nahý život, Radoslav se mračí, kyne, chlap mře. Zhrdnuv podíváním lichotivým

Kázal boj, a boj se připravoval. Pověst rychlá do leknuté Prahy Přinášela zprávu, jak se k boji Nepřátelé mstiví vypravují.

Slyše Václav pověst propověděl: Tedy brániti se budem. A hned K vojně chystaje se Čechy mužil. Všudy jsa, a všecko přehlížeje

Sýlil duchy národu, a rámě Zoceloval. Pán y sprostý jedna Duše, jedna vůle pohleděvše Na vévodu, s statečnými syny

Zbrojili se, ulekaným srdce Dodávajíc. Panstvo s potěšením Na mužnost a rychlost svého vůdce Patříc zahořelo vážností a

Láskou pro vévodu vznešeného. Ráz ho sýly víc, než moudrosti a Lásky duch, v jho poslušnosti zpoutal. V Boleslavi obživnuly plesy.

Praha v nebezpečenství a kníže Kolíbavé v zmatku. Kdo se, synu! Zpříčí tobě? Jen se vypínejte Plazytelé rouhajícý, s Bohy,

S matkou válku veďte. Perun hřmí, a Kam se mžikem děly zmužilosti? Moly potřel Bůh, trůn stkví se muži. Pronášela bujná Drahomíra

Čekajícý, brzy-li se vojsko Rozprchnuvši Boleslava zvýší. Mylné náděje a radovánek Plachých podvrátila skutečnosti

Bystrost. Pražané se zmohli, vtrhli Na osudné pole; na Václava Hledíc prováděli divy, ani Práce, ani nemocy a hlad a

Parno mocných nesnížily duchů. S nejpřednějším setkali se plukem. Břetislav je zhlídl, a kynul k divům. Jakého tu radování, že se

Vítězstvími zastkví u potomstva. Václavíček svědek nevypravných Činů kráčel s Břetislavem k boji. Kázal, začala se půtka. Mladík

Napomínal k rozvětření, nežli Ulekaný Čech se zplaší. Stojí Pražan. Václav s hor se vyhrnuje, K předu Hovora se tiskne, rány

Naň se sypou; Pražan zuří, hrůza Pojímá lid nepřátelský; smělý Prchl duch, zkamenělost ráží oudy. Zástup skládá zbraň, a Břetislav se

S Václavíčkem vede do vězení. Václav chodě po bojišti, zbité S raněnými přehlížeje slzy Vycedil, a vzdychl, až srdce těsné

Pukalo: O pejcho lidohubná! Což krev vylitá, což naříkání Žen a dětí, otců zoufání a Matek prosby o mstu prospějí ti

V zemi roztrhané? Hospodine Dobrotivý! zachovej svých dětí! Nechcy, pro celý svět nechcy krve Vylívati drahé? Nevinnosti

Svatá! upokoj se, sám se vydám V boj, bych chránil tebe. Řekl a jako Anděl s zemdlenými nakládaje Hovorovi rány vázal, srdce

Mladíkovo k Božství zdvihl, když skutky Jeho pochvalami ověčňoval. Když se tyto věcy na bojišti Děly, přikvapila zpráva: Václav

V bitvě padl. Hned na tisýce ran jak Hromů zdrcujícých roztřepilo Srdce zkamenělých lidí. Praha Obraz smutku rozvětřila nářky.

Ach! můj otec! kdo mých zastane se Dítek? Kdo mé v ouzku nevinnosti Přiochrání? rozlíhali městem Hlasové se, přebíhali venku.

Jáť jsem pro manžela naříkala Svého na hřbitově, svět y nebe Na mne zanevřely; svou smrt vidouc, Bůh mne opustil, jsem bědovala.

Neopustil, slyším hlas, a zočím Spanilého muže, ten mne těší, Ten mne živí, se světem y Bohem Míří. Ach! můj anděl do věčnosti

Přešel; kdo se zavržené ujme? Žena vzdychala, a mdlobou klesla. Ženo vyspělá! ty hořekuješ, Což my ubožátka máme činit

Na syrobě? Otec jediný nám Umřel, y my opuštěncy zemřem. Jako lazarové leželi jsme Na sylnicy, lidé kráčejíce

Vůkol zaslechali pláč, a patříc Na trnoucý děti pominuli Nás, jen otec všeho národu, jen Posel Boží nepominul mroucých

Neviňátek, neoslyšel hlasu Chudoby a sníženosti, jako Bratří uzdravoval, choval nás, a K Bohu vedl. Kdo k mdlým se skloní dětem,

Srdce posylní, a duše zvýší? Naděje ach! osyřeným zhasla, Štědré ruce klesly, oči vlídné Zavřely se, usta lahodivá

Na věky, ach! pro svět oněměla. Vojtěch tak a Václav, outlé dítky Škytajíce bolestí, svých rukou K nebi pozdvihovali, by Bůh jim

Anděla a otce z mrtvých vzkřísyl. Křesťané jak dítky bědujíce, Kněží, sprostí sem se sešli, zde své Pronášeli cyty, tvořili sy

V burné budoucnosti vítězství a Plesy protivníků zobrujícých, Hrůzy muk a zoufání a smrti Věrných svému Krystu posvěcenců.

Strach rostl, křik a pláče k nebesům se Rozbíhaly, důl y vrch se třásly. Právě v tomto vybouření vedli Jaté nepřátely. Jak je ženy

Zhlídly, jako dračice se shlukly Pomstit velitele milostného. Oči jiskřily jim vztekem, čela Mračila se pomstou, po krvi se

Třásly ruce, již již hulákajíc Roztrhati chtěli muže, že jim Panovníka zbili. Zvítězyl, a Zdráv jest Václav, provolali strážní.

Zvítězyl a zdráv jest! opětujíc Ženy vydobyly z hrobu radost. V plésání a zpěvu provázely Břetislava s lidem do žaláře.

Břetislav co žena na řetězy Pohledaje, hrůzou ztrnuv vzdychl: Ach! Duše milovaná! kam mne žádost Z lůna cti a blaženosti strhla?

Do rozkoše, vykřikl Václavíček, Povstaň, oslavený hrdino, a Plésej vzhledna na zvěčněné činy, Slávy chrám a rozkošnosti sady!

Národové se ti koří, písně Zbožňujícý prozpěvují mocní Duchové, a krásy nevídané Přiletují s věncy, by tě, květe

Cti a rozkoše a lásky, v ráji Usadily věčném. Co to vidím? Ty-li zamračeně jako dítě Nepodárné vrtkavého štěstí

Věsýš hlavu? Tváři pokropuješ Slzami, a pouty řechtáš, jakbys Duši z těla vyděsyti mínil? Naděje-li zklamala tvé smysly?

Růžoví-li snové prchli v dým, a Skutečnost tě trpkou naučila Pravdu znáti? Bůh-lis? čili člověk? Sláva, smrt-li milostníka zlíbá?

Smrt nám před očima lítá, a ty U věčnosti zátočiny smíchem Svůj čas maříš? smutný Břetislav dí. Snadbych plakal, stoje u věčnosti

Moře? Václavíček odpovídal; Dnes-li umru, nebudu se zejtra Chystat k smrti, dnes-li ucýtím muk, Nezazpívám zejtra sobě. Snadno

Oželím, co ztratím; ale ty se Z rozkošného sýdla, od milostné Ženy, od pokladů do pustiny Tmavé zabereš, a k stínům složíš

Marným. Zde jsy plésal, tam sy vzdychej. Řekl, a Břetislav se v slzy rozliv, Volal na spanilou ženu, na hry Veselého věku, na rozkoše

Lásky, lomil rukama, a skříval. Václavíček do zpěvu se spustiv Mladíkovi do svědomí hřměl, že Nechtě hlasu poslechnouti zralé

Moudrosti co chrt se po slepícým Stínu slávy, bohatství a vlády Honě, střely neštěstí a smrti Na sebe a milou ženu zostřil,

Otroctví kruh na veškeren národ, Krupobití nesnáz na kvetoucý Svalil zem, a hanbu svou a lidu Utrýzněného proklínání zvěčnil.

Tuť se svědomí zlé na zmatence Obořilo. Běda! vykřikl, padl, a Bez rozumu po zemi se plazyl. Václav v táboře své starší svolav

Vyjevil, že nepřipustí, by se Nevinná krev prolívala, kraje Pohubily. Posla vyvolil, a Mluvil k němu: Dojdi ku knížeti

Kouřímskému, vyřiď jménem mým: Proč Kníže vyhrožuješ s vojskem, nás y Naše krajiny že zkazýš? Což, rcy, Provinili starcy, což mdlé ženy

S dítkami, že mají nectně sjíti? Nevinně-li lidé trpí, tvé-li Srdce žádá cti a vlády, slavný Bojovníku, zachraň lidu, ušetř

Země kvetoucý, a s panovníkem Pražským v půtku vstup, kdo vítěz, vládni Kouřímem y Prahou. Václav řekl, a Posel kvapil k nepříteli, kde strach

Rozbil trůn, co Břetislav s svým vojskem Do otroctví zklesl. V dým rozvětřila Moc se, sláva zakalivši tváří Pouty pohrozyla nádherníkům.

Kníže vzdychal lomě rukama: O Vraťte Bohové mi zetě, vraťte! Zasedl v kout, a naříkaje jako Nedotklivá žena vlasy s hlavy

Trhal, třásl se ouzkostí, a stínu Lekal, zdali stín y nevyhrne Hrozýcýho slabým protivníka? V tom tu posel Pražský. Y hned všickni

Zaplésali, y hned všickni: Díky, Bohové, že Václava jste zmátli, Mluvíc, ku knížeti s radostí se Hnali. Sláva tobě, nepříteli

Záhuba! co hrom věž zdrcujícý Hřměli. Havrán klekl, a pravil směle: Kráčej v boj, Bůh posvěcuje tebe K činům nesmrtedlným. Ty svět zmůžeš!

Kníže přijal souboj, přisahal, že Smlouvy svatosvatě šetřit bude. K boji vtrhli; vojsko s dychtivostí Pohlíželo, koho štěstí zvýší,

Koho nehoda se chopí. Strach a Naděje se v duše usadily, Oči buďto jiskřily, neb hasly. Václav vyjev, očí k nebi pozdvihl:

Bože! ty mé srdce znáš, chraň lidu Nevinného! praviv k boji spěchal; Kůň jak vítr vyskakuje hlavou Házel, potkovami jiskřil, stál, a

Kořisti své hledal. Radoslav se Prodrav čelem, pohrdaje světem Bohů posvěcenec v podnebesý Duchem proletoval, nepřítele

Třel, a národ smělý v pouta koval. Z blesku větrného protrhnuv se K zemi, spatřil Václava, an tichou Tváří na knížete hledí, na smrt

Jako na hru postupuje, zkostl, a Hrůzou duši zbil. Co odsouzenec Z omámení zhlíží, plamení svou Mysli, vidí, jak se nebešťané

K Václavovi přirážejí, zočí Blesky, slyší hlasy jako hromy, Václav meče dobývá, a anděl Hrozý zaslepency. Radoslav se

Děsý, padá s koně, kleká, Bůh tvůj Zvítězyl, dí, y se podrobuje. Tuť hluk z obou stran se rozlíhá, a Václavovi společnícy Bohu

Děkujíce vyhlašují svého Velitele do nebeských končin, Prozpěvují o vítězství slavném, O dobrotě v světě neslýchané.

Protivnícy zkleslí žehrajíce Na vévodu svého tím se těší, Hrom že pomsty zbitých nezachvátí. Pohané však na Pražany hany

Slívajíce, Radoslava muže Nezdárného pohrůžkami bohů Uražených zděsujíce jako Sovy utíkají do pustiny

Skrýt se, životů by uchránili. Václav pozdvihuje s přívětivou Tváří Radoslava trnoucýho Z prachu, žádá, by ho doprovodil

K Praze v sýdlo pokoje a lásky. Starší rozkazují přemoženým, Aby odloživše zbraně táhli Domů, a zde v tichosti své půdy

Vzdělajíce o rodiny bděli. Veškeren lid s potěšením slyše Rozkaz, zahazuje zbraně, kvapí K domovu, a nepřítele svého

Jako Boha strážce oslavuje. Ku Praze se Václav s vojskem blížil, Praha vyhrnula plésajícý Obyvatelé, a mládency a

Panny, zbor žen a dětí, starců Trnoucých a zpívajícých kněží Zástupové obklíčili kníže Vítězné, a chytali se šatů,

Chytali se rukou, vycedili Slzy nemohouce vytržením Pronášeti varných cytů, srdcým Uleviti burným. Vida kníže

Národ svůj, a patře s srdečností Na kynoucý štěstí dobrých duší Zplésal v srdcy, kráčel v chrám a Bohu Vzdával díky za vítězství čisté.

Radovánky slavily se v Praze, V Kouřímě však smutek opanoval Hrdý dvůr. Jak zpráva zdrcujícý Dorazyla k srdcým outlých žen, hned

Uleknutím matka s dcerou mdlely. Služebnice vyděšené lomíc Rukama a pláčem k outrpnosti Vzbuzujíce zkamenělé srdce,

Vybouřily všecken hrad. Křik a shon a Pomáhání ochotného zboru Probudily kněžnu z mdlob; co trhlá Miláda se podívala na své

Věrné služky, na své bojovníky, Přehlížela řady zástupu, a Nespatřivši vyvolence svého, Škytla, jakby duše vyletěla.

Služky přiskočily k ní, a křísýc Milou paní plakaly, a srdce Usedalo jim, až slzami a Křikem duše znova v život vešla.

Na rozmilé pohleděvši oči Jako bez života zarazyla V bědujícý, ani cytu, ani Slova nejevila, stála, klesla.

Darmo dělíc srdce s poručnicý Milovanou vystavěly hvězdu Naděje a potěšení v tiché Budoucnosti, darmo přisahaly,

Že květ krásy, cti a vznešenosti, Že muž nad svět dražší zblahoslaví Milostenku přítomností sladkou; Kněžna vzdychnouc ani utišení

Stínu nespatřujíc zarývala Meče bolesti, a zoufání jed Rozlívala v srdce zkřižované. Bouře stahovala mraky krupné

Nad zmatenou hlavou, kat – ó Bože! Kat – můj milý! vyřkla, kat se blíží, S milým zvrátí život, čest a duši, S milým v plameniny pekla shrkne.

Ach! jak mední snové lahodili Cytlivému srdcy, když se květy Rozkoše a krásy rozvíjely, Když muž zrakem čarodějným v ráj vedl

Z motanice zemské milovnicy. Nyní zmizel muž, s ním čest y život. Matka Budislava okřívajíc Po milé se ohlížela dceři,

Spatříc strach a zoufání své duše Zblažujícý jako dračice sy Počínala, na mstu poprosyla Bohů, na mstu povolala mužů;

Však lid s Bohy nehrnul se k pomstě, Neujal se potlačených srdcý. Pláč tu, rukou lomení a lidu Proklínání z ust se rozlíhaly

Rozpěněných, až se třáslo Veškerenstvo. Hlukem zbudila se Miláda. Kdes, vyvolený srdce Mého? Proč se milovnice straníš?

K věrné duši z víru ukrutenství Nezaletíš? Přiviň, k milému se Srdcy přiviň! okřej po divoké Bouři, setři s čela pot, a očí

Povyjasniv duši zmuž, a Bůh svým Radovánky kaž, by zaplésaly Zkamenělé duše, volnost živla. Řekla, rozvinula ruce, jakby

Rozmilého k srdcy přiblížiti, Duši do duše mu vlíti chtěla. Marná žádost! miláček se, pouta Neroztrhav otroctví, k tvé duši

Nepřipojil, nerozlíbal tváři Růžované, neobživil srdce Zemdleného. Ach! smrt, kruh a hanba Stojíc po boku mu, milence se

Posmívaly vroucý. Hoře v pláč se Rozlívalo, srdce rozplynulo V nářky. Vidouc zoufajícý dceru V slzých, slyšíc strašná bědování

Matka, trhla sebou, dítě k prsům Vinouc, usta bědujícý stiskla. Ztiš své hoře, dítě! pomoc Bůh nám Sešle, půjdem k milým do žaláře;

Buď je kruhů sprostím, nebo s nimi Zemru; dí, a na cestu se chystá. V Praze jsou. Jak otrokyně plazý Ku dvoru se, na kolenou prosý

O životy milých mužů, za ně Jmění, čest a krev svou obětují. Václav ukazuje na svobodě Knížata, a zármutek se prudký

V radost proměňuje nevyslovnou.