Václav. Zpěv šestý.

Při slavnosti seznali se páni, Mladíkové zahořeli láskou Pro vlast, pro milenky růžované. Jako hvězdy zasvítily panny,

Okrasami těla, ozdobami Duše zajímaly milovníků Varných srdce, rozhodnuly štěstí Pro celičký život rozšafného

Muže. Mezy všemi mladicemi Nejkrásnější Důbravinka krásy Převýšila vnadné, jako růže Převýšuje kvítky, jako měsýc

Hvězdy. Kde kdo, každý zarývaje Do jímavé krásy oči, tratil Svobodu a srdce. Z milovníků Nejvřelejší Šimon v srdcy plamen

Zžírajícý, na rozum rákos Větrem kolíbavý jak stín chodě S tvorem rajským, šetře duše hnutí Bodal střely lásky nehynoucý

Do burného srdce; bez ní neměl Stání, bez ní nemohl ani mžiku Býti. Jako anděl krásný láska Vábila ho k panně, jako mstitel

Přísný odháněla od rozkošné Kouzedlnice nedotklivá víra. Pohleděl-li na nevinnost zlatou, Na domácý tichý, pracovitý

Život, na kynoucý moudrost duše Vyvýšené, srdce okřálo mu V těle, oko zasmálo se, duch rostl, Jakby k nebi prolítnouti mínil.

Vida, jak tvor krásný svého otce Miluje, a na myšlení zhlíží, By ho uvodila v skutek, než se V hlavě zrodí, jak jen v otcy živa

Neví, zdaž co v světě milejšího, Vzácnějšího? ach! tu vzdychá: Kyžbych, Krásný tvore! s tebou v blaženosti Přebývaje starostlivé poznal

Lásky! Patře, jak co anděl s nebe Mezy květinami chodíc kvítku Outličkého ostříhává jako Sestra přívětivá: Cvič se, praví

S srdečností, cvič se, panno vnadná, V lásce, miluj mne, jak miluješ své Kvítky. Však když nejkrásnější kvítek Mezy rozkošnými květinkami

Živý cyt v zpěv vylil lahodivý, Když y příjemností kouzlujícý Každá potěšením okřívala Žíla v člověku, tuť Šimon zvětřiv,

Nemoha se proudu vířícýho Zmocy, letěl, milostence k nohoum Padl, a vykřikl: Miluji tě, kráso Božská! miluji tě jako Boha.

Uchopiv se ruky, trnul, třeštil, mlčel, Hleděl, skočil, ze zahrady jako Divoch běžel. Panna s podivením Na trhlého patřila, až zmizel.

Polem běhaje, a napínaje K nebi ruce křičel, až se ptácy Vyděsyli, otřásaly hory: Bože můj, ó Bože! což jsem činil,

Že jsem pro prach tebe, kráso věčná, Zradil? A tu pláče naříkal, až Srdce usedalo, až y duše Z chatrného bytu vylítnouti

Chtěla; tu se jak červ v prachu svíjel, Jakby hoden nebyl očí k nebi Pozdvihnouti. Po všem veta! jiskra Naděje y zhasla, Hospodin mne

Zavrhl, muky na věky mne budou Trápit. Co sy počnu? Pukni, srdce Zrádné; Ty jsy protivnicy Boží Zamilovalo, tys spasytele

Lásku věčnou zapřelo, tys stín – ach! Ukrutných slov nepronesla usta. Zklesl, své řeči lekl se, peklo viděl, Hrůzou otřásaje sebou ruce

Spial, a Bohu zapřisahal se, že Vášeň jedovatou zkrotí, Boží Protivnice milovati nechce. Jakby s něho spadl svět okřívaje

Klekl, a Bohu poděkoval strážcy, Že ho z tenat šálivého pekla Strhnuv, Božím osvěcoval duchem. Vítězství to netrvalo dlouho,

Strach v dým vplynul, krása rozvinula Vnady milostivé dívky, těla Sličnost, duše vyvyšenost jak blesk S nebe vjely v žíly vybouřené,

Hnaly k srdcy vířícýmu, až se Hlava mátla, rozum bouří pošel. Byť svět rozbořil se, byť y peklo Zplamenilo odpory, muž hrůz se

Neuleknu, s veškerenstvem vkročím V boj, a vydobudu nejsličnější Pod nebesy ženu. Ha! co dím? co Pomatenec konám? Bože můj, ó

Bože! slyšel-li jsy rouhajícý Slova nezdárného bojovníka? Slyšels? Msta se sype, stín se černý S ohnivými meči dere z mraků

Krupovitých, míří na mne, švihá. Bože! ach! kam uteku? kdo skryje Neznaboha? Všudy plno ohně, Všudy děsý hrůza smrtonosná.

Smilování! nechcy, do smrti mé Nechcy stínu hynoucýho chlap se Přídržeti. Bože, smilování! O mé srdce hoří, duch se sklání

Pod švihavým mečem, smrt, ach! smrt mne Lapá! křičí, běhá horami a Dolinami, padá bez života. Zemdlený duch, tělo utejrané

Vzdychá po oddechu, přirozenost Zmahá zvětřujícý vášně, spíná Cyty, ukolíbá tělo s duchem Jako v spaní věčné. Tvrdě usnuv,

Neví, co se v světě, co se v nebi Děje. Okřáv spaním, v srdcy cyty Obživuje, duch se budí, sen ho K požívání vábí rozkošnému.

Na oblace růžovaném plyne Anděl, šat co sníh a tvář co slunce Stkví se, jako slavík prozpěvuje: Proč se, mládenečku, soužíš, sobě

Naříkaje, jakbys Hospodina Láskou pourazyl ctnostnou? Netrň! Bůh vlil do srdce cyt nehynoucý Zplameněné lásky, abys dívku,

Výtvor krásy, moudrosti a ctnosti Hvězdu z kalin bludu uvedl k chrámu, Zblažujícý víry, aby obmyv Škvrny zemské láskou, nebeskými

Okrasami vyperloval duši Blahorodnou. Praviv na mládence Kynul; mládenec s ním vkročil v ráj, a Zočil div. Sad rozkládaje krásy

Rozmanité dychal vůněmi, a Rozkošemi spíjel nebeskými Okouzlené duchy. Po kvetoucý Stráni vybírali andělové

Květiny, a uvíjeli věnce. Na zelené hoře Důbravinka Leskla se co hvězda. Pohlížeje Šimon na ni nemohl s zrostajícý

Krásy odvrátiti očí, nemohl Na andělské spanilosti smyslů Vyjevených nasytiti. V tom hlas Jako zpěvu rozkošného zaslechl

Z porostlého květinami chrámu: Šťastný mládenče! tys pannu krásnou Znebesyv, se slávou povyjasnil Věčnou. Přijmi, horliteli Boží!

Přijmi věnec za odplatu lásky Tvé a víry neklesavé. Šimon Plésal, chtěje vyvolenou pannu Přivinouti k srdcy, strhl se ze sna,

Patřil vůkol, nikdež Důbravinky, Nikdež přátel Božích nespatřuje; V zámyslu se tvrdil svém, že anděl Páně růžový sen rozvinuv, ho

Napomínal, aby milostenku Za manželku pojav, pravdivému Bohu zýskal ctitelkyni pevnou. Zkřídliv nohy, představil se panně.

Krásná panno! Bůh mi káže, já tě Za manželku volím. Důbravinka S podivením na mládence hledíc Praví: Sen tě mámí. Ne sen, Bůh mne

Vede, Bůh mi káže, bych tě, duše Bludná spasyv do věčného uvedl Ráje. Což ti Bůh tvůj nevyjevil, Ptá se s usmíváním Důbravinka,

Jaké nám se příčí rozvaliny? Ty jsy ctitel Krystův, já se Bohů Držím starožitných; v manželství jest Přátelství a lásky zapotřebí.

Kde těch nepřebývá, veta po tě, Štěstí, veta spokojenosti sladká! Tybys Křesťan horlil, nenávistby Zrostla v srdcy nedověrném.

Chtěje k nebi uváděti duši Bludnou nezvítězylby jsy vřelec Nad tvrdostí víry vkořeněné Vychováním starostlivým otce

Rozšafného. Takby záští, rozbroj Opanoval srdce zvětřené, a Do propasti bíd vrhl příčná srdce; Protož ustup, nevěř snům, tvou ženou

Nemohu se státi. Řekla, prchla. Šimon zkameněl. Jak duch v něm obživl, Prohlídl, nespatřuje Důbravinky, Viděl utrhačnou dívkou víru

Pevnou na rozkazy Boží jak sen Vrtký podvrácenou. Zlý duch v kráse Rajské kouzlil pomatence, zlý duch Od pravého Boha odtrhl duši

Lehkou. Vinu hroznou trest y hrozný Stihne. Ze světa pryč! nechce tváři Lidské více spatřit, s přátely se Potěšiti povrchními, vše sen,

Všecko marnost, do pustiny zajde, Tam svůj pochová věk, tam své tělo Bujné ztryzniv, zmrtví všetečného Ducha. Darmo přátelé ho prosýc

Rozkládají poklady a krásu, Čest a slávu rozkošného světa. Darmo nutí, aby v milujícých Lůnu pokání své vyvedl, Boha

Napraveným srdcem smířil; Šimon Zpírá moudrosti se; neb, byť tělo Bil, a hladem mořil, umořiti Vřelý duch se nedá, vidí pannu

Milostnou y v snách, a viděním se Děsý krásným; prchá z společnosti Přátel starostlivých do pustiny Strašné, a y stání nemaje zde

Větrem proskakuje ze snů, hrozným Stínem pohání se k zoufalosti. V pustině té bydlel Podivín ctný, O němž roznášela pověst, že zvěř

Dravá roztrhala něšťastníka. Otec oplakával rozmilého Syna na oko, a Boleslav se Přesvědčiv, že zbůjník bídně pošel,

Živil chatrného Pomnikvasa, Zatím Podivín se mezy vrchy Divokými ukryv, byt sy vzdělav, Trávil v pokojnosti se svým rodem

Život. Žádný z lidí nedotřel se K poušti lekajícý; Pomnikvas jen Otec navštěvoval syna časem. S milými se těšívaje na hlas

Sápavého zapomínal dravce, S srdečností políboval děti Krásné jako růže, dobré jako Neviňátka v nebi. Právě přišel

K roztomilým srdcým, když se Šimon V poušti plazyl. Blažena a dítky Spatříc děda pospíchaly jako Srnky k laskavému starcy, ruce,

Tváři líbaly mu, hladily jej, Jako matka milujícý hladí Synka, vypravovaly mu vše, co Uviděly, čemu od otce se

Naučily, natrhaly květin, Posázely květinami šat a Hlavu, ve průvodu zpívajíce, Vedly k otcy děda, radovánky

Obnovily, když děd dobrý vnuky, Když děd nevěstu, a syna líbal, Zalívaje slzami jim tváři, Srdce věrná k srdcy přitiskuje

Věrnému. Z těch radovánek proudných Vytrhli je vděční lidé. Otec S matkou, syn s svou milou přicházeli Poděkovat osvoboditeli.

Mladík vyšvihl na vysoký strom se, Suk se zlomiv srazyl odvážlivce. Ležel jako mrtvý, Podivín sem Zašel, viděl, mládka na rameno

Vloživ do chaloupky vnesl, a se svou Ženou jako o milého bratra Péči veda, nešťastníka zhojil. Nyní vděčný mládenec se vydal

Na pustinu s rodiči a s milou, Dobří nemohouce vypraviti Díků slovy, obraceli oči K nebi, spiali ruce, modlíce se

K Bohu za milého dobrodince. Nevěsta co růže klekla na zem, K ní se vrhl jak k vyvolency Páně Mládenec, a oba líbajíce

Nohy, líbajíce ruce slzy Lili, vzdychajíce, až se srdce Otřásala, až se zasvítily Horlivostí oči jako hvězdy,

Hrnuli cyt zproudovaný láskou Varnou. Otče! dobrodinče, mého Štěstí duše! vyřkli. Bože dobrý! Žehnej svého posvěcence! prosýc

S vzdycháním a pláčem odcházeli, Pohlíželi na milého muže, Požehnali osvoboditele Svého, a se s hlukem do pustiny

Zabírali. Otec s usmíváním Na milostné podívání hledě, Cedil slzu, poděkoval Bohu Za dobrého syna: Dítky k starcy

Sypaly se, probudily ze snů K přítomnosti lahodivé děda, Vyprávěly, čeho outlá srdce, Čeho láska poskytovala, a

Jako ptácy švihajíce sebou, Přinášely dárky, odkrývaly Hračky, květinkami postelouce Drnek, připravily vonný stánek

Pro milého děda. Dědoušku, rcy, Zůstanešli s námi? Jáť tě budu Milovali jako otce, jako Matku, promluvila Bětolinka,

Při každičkém slově políbila Rozmilého, pohladila tváři, Vysypavši vůkol kvítky pěkné Usmívala na starečka se co

Anděl s nebe, poskočila jako Srnka, natrhavši nových květin Vila věnec, posadila slušně Na šedivou hlavu. Nynís krásný!

Řekla, zatleskala ručičkama, A se o stařečka ovinula. Pacholíček Václav podav dědu Ptáčka pravil: Vezmi, dědoušku, ó

Vezmi ptáčka, ten tě vyrážeti, Ten ti lahoditi bude vůkol Lítaje, a prozpěvuje sladké Písně. Když sy lehneš, pták y zdřímne,

Jak se slunce vzbudí, švihlý ptáček Probudí se, zazpívá ti, ze sna Strhne rozmilého k podivení. Neboť na slunečko pohledneš, a

Vůni z květin dychajícých zdraví Píti, poslouchati zpěv, a dítky Milovati budeš, že ti zrána Připravily radovánky. Proč se

Ptáčku durdíš, nechceš dědouškovi Sloužit? Nermutiž se, na svobodu Pustím tebe, abys po stromečku Lítaje, a svolávaje ptáčky

Prozpěvoval Bohu díky, dědu Zpěvem potěšoval dobré srdce. Já mu na pahorku besýdečku Vystavím, a kvítky rozestelu.

Můj děd zlatý do ni sedne, a vy Pěkní zpěváčkové přiletíte, U besýdky sednouce sy zpěvy Rozmanité pronášeti, duši

Vyrážeti budete, by v světě Nejkrásnějších použila hodin Mezy námi. Vyleť, ptáčku, vyleť K nebi, zavolej sem tovaryšky,

Kouzli v poušti ráj, a lidi oblaž! Ptáček letí k nebi, děde milý! Za něj přinesu ti jiný dárek. Řekl, a zaběhl do pustiny, hned se

Ale vrátiv křičel: Otče, pomoc! Kanec dáví muže. Otec spěchal, Za ním hrnuli se ku pomocy Všickni, uhlídali, jak boj s kancem

Vede muž, jak klesá, Podivín tu, Za chřtán zvíře lapá, odtrhuje Od mládence trnoucýho, kanec Obracý se, rochá, zuby tesá,

Pomstou vyhrožuje, již jsou v sobě. Matinko! o patř, dí Václav, zvíře Umdlívá, ráz, dostals dravče! hlavu Shýbá, rána v bok, pryč táhne, zas se

Staví, zuby cení, otcy hrozý; Hroz jen, a se kasej, však ty otce Nevyděsýš, ten ti natře, že již Na lid nevypadneš. Rozmejšlí se,

Ohlíží, a vzteká; dostals, otec Za ucho ho praštil, dravec rány Nedbá, na otce se tlačí, Bože! Pomoc! otce poráží. O otče,

Schop se, bí, my přispějeme tobě. Pospíchají, otec skočiv vzhůru, Všecku srazyv sýlu, jako šipka Otáčel se, hledě obratností

Zvíře zmejliti, a uchopiti Z nenadání. Skokem lapiv kance, Chřtán mu svíral, drávec bránil se, a Pomnikvas se přihnav, tloukl ho v zad, a

Žena zakřičela, zaplakaly Děti; kanec kouká, ráz boj rozhodl. Dítky na mrtvého sedajíce Prozpěvují jako vítězové,

Pohrávají jako s holubinkou S rozvzteklencem. Nyní po muži se Ohlížejí přemoženém, vidí Mrtvého, a do chaloupky tělo

Vnášejíce doufají, že duch se Zmocní, člověk sebou pohne, všudy Přehlížejí rány, zastavují Krev, a opatrně na zem kladou

Nehybného, pozorují, vidí, Jak dech v něm se ozývá, a srdce Začíná běh krve cýtiti, co Stín se střese, živne duch, a oči

Otvíraje, s hrůzou pohlíží, a Trne lidi vida, ti ho těší, O vítězství vypravují, zdraví Brzké slibujíce mládencovi

Povdychují život do mrtvého. Podivín ho poznal. Jaký rozdíl, Prvé kvetoucý co růže, jak Sosna sylný, smrti podoba teď,

Stařec kost a kůže. Lekl se druha Mladosti své, skrýval před ním, znaje Bojácné a vrtké jeho srdce. Přestal mluviti, a jak krm žena

Přinesla, se stranil, rozmilé své Požaduje, by ho vyrážela. Blažena se snažila, by slovy Laskavými potěšila muže,

Donutila k jídlu. Pošmouřenec Krmu ani potěšení nechtěl Přijímati, sebou trhal, jakby Ďábla zočil. Důbravinka jest to,

Mstitelkyně Boží, zašeptalo Cosy do divoké plaché duše. Ta tě honí, ta tě všudy smrtí. Uteč, straň se lidí! prchal, však mu

Cestu zamezyla lahodivá Žena. Sedl, a s hrůzou na hrajícý Dítky, na vážného starce zhlížel. Do sebe se zavřel, přemejšlel, a

Loupal očima, a rozhazoval Rukama, by mstitelkyni zahnal Strašnou. Jakby z vidění se protrhl, Pamatoval na skutečnost, pátral

Po svém osvoboditeli, ptal se Po něm. Ach! jej nepřátelé zbili! Zkřikl a zplakal, až mu poskočilo Srdce; ulekaným lidem vlasy

Povstávaly, Podivín sám strnuv, Ozval se mu. Nehořekuj, živ jsem, Živ ty mezy přátely a Boha Pravdivého vyznávači. Ztiš se,

Poží pokrmu, a pobuď u nás, Dokud Bůh ti zdraví nenavrátí. Praviv u mládence sedl, a stále Rozmlouvaje, na příhody známé

Dorážeje, k jídlu nutě ani Na mžik oddechu mu nedal. Šimon Na hovořivého Podivína Pohlížeti, za ochranu začal

Děkovati, umlkl, trhl se, děsyl. Čeho, mládenče! se lekáš? Duchů Pekelných. My nejsme duchové, my S tělem, s duší lidé přebýváme

Tady, vyrážíme z trampot tebe. Šimon bystře Podivína spátrav Vykřikl: tedys Podivín. O Bože! Kam jsem upadl? Mezy přátely své,

Kteří tebe milovati budou, Podivín řekl. Šimon propověděl: Kterých milovati nesmím, kteří Do kladby mne strhnou. A tu strachy

Zakryl tváři, muk a smrti nectné Lekaje se škytal. Bože! jak jsy Strašný, jak tvá pomsta hrozná co svět Na mé srdce padá, shlaď mne, spas ho!

Podivín se vřelce dotazoval: Příteli mé mladosti ty jako Boleslavli rozjeduje srdce Přítele snad zradíš, by ho dravec

Mstivý zabil? To-li láska, kterous Duši lehkou na učení kojil? Takli v meče, v jed a oheň pro mne Vletíš, bys mne hájil? Vstaň, jdi, vyzraď

Ukrutníku, že zde s dětmi bydlím. Umru katem, umře žena, kmet a Děti semnou; však ty zrádce Bohem Přísným v ouzkostech se potáceti

Budeš. Vyřkne Bůh, a zapudí tě Do rozvalin světa, meč tě pomsty Stíhati, a pronásledovati Můj stín dnem y nocý vraha bude.

Žena, děti s starcem jako Boží Poslové se na tě vyřítí, a Do mdlé duše zkřiknou: Bůh tě stíhá. Běda! Bůh mne pomstou stíhá, Bůh mé

Srdce meči ohnivými bodá, Křičel Šimon, že jsem do příbytku Tvého vkročil, s protivníkem svého Pána mluvil. Straň se, straň se duchu

Jedem bouře nakvašený, muže Pokojného straň se! syc Bůh vyšle Hromy na bezbožnou hlavu, srazý Neznaboha do propasti věčné.

Takli, tovaryši! soudíš o mně, Jemuž každý můj krok, můj dech známý? Kdo se příčí vrchnosti, ten v klatbu, V trest y Boží padá. Tak zní zákon.

Nebouřil jsem, Šimone! jen outlé Hájil nevinnosti. Boleslav lid Obíral a soužil, vladyka mu Představoval křivdu, vřelý kníže

Šlechetníku hlavu sťal. Tu povstav Boleslava pamatoval jsem, že Otcem knížetem jsa, jako otec S poddanými jednat má. Vztek projel

Žíly jeho, y mne zavražditi Mínil, šlechetnícy obhájivše Skryli druha; kníže zuřil, darmo Za mne přátelé se přimlouvali,

Darmo Václav blahorodný vkročil O smír; vášeň zuzdiv, v soukromí se Zapřisahal, že mně neodpustí. Bych y sebe, bych y rod a otce

Zachoval, jsem do pustiny zašel. Bůh mne hájil! chcešli ty mne zbíti? Blažena a s dítkami děd ruce Obrátili k Šimonovi, by co

K Bohu mluvíc, vyprosyli život Rozmilého otce od mládence. Žena promluvila: Podivín se Pustiv v nebezpečenství, tě vytrhl

Z klepet smrti, a ty, nevděčníku! Chceš zbít osvoboditele svého? Ty se Bohem pravým chlubíš; Bůh jest Láska, a ty prach a stín chceš hlavu

Šedivou a moudrou stíti? Patři Na nevinné dítky, na sklíčenou Ženu! což jsme zavinili, že nám Smrtí vyhrožuješ? Andělé se

Usmívají na nevinu zlatou, Bůh své vyvolené živí, Bůh jich Na pustině mezy dravou zvěří Hájí; pokroč dravče, z pekla, vyrvi

Ze samoty děti, sepni nás, a Na popravu vyveď! Bůh živ, Bůh křivd Mstitel srazý s oslavy tě v necti Propast, já mdlá žena po smrti mé

Jako mstitelkyně Boží zrádce Horami a dolinami, městem, Polem ve dne v nocy stíhati, a Hanbu vyobrazovati budu

Tvou, až mých se zděsyv pohrůžek, své Smysly ztrativ, otrok vášní v řeku Skočíš. Takto vyhrožováními Dorážela na trhlého vřelce;

Již zas prosbami a lichocením Srdcem hnouti, k outrpnosti duše Divé povzbuditi umínila. Jako otrokyně po zemi se plazýc

K nohoum, vylívala slzy, k srdcy Mluvíc pronášela vše, co láska, Vše co Bůh kladl v usta, slova jak med Sladká, jak meč vnitřnost pronikavá

Vyplynula z duše zkřižované, Oči jako hvězdy jiskřícý a Ruce jako k vznešenému Bohu Spiaté, vzdychání a mdloby ženy

Rozkošné co střely s nebe srdce Proháněly jako skála tvrdé; Dítky s sepiatýma ručičkama Jako modlícý se za milého

Otce, stařec stiskujícý ruce Divokého mládka trhli duší, Že zklesl přisahaje Bohu: Slyš mne, Bože, soudce přísný! nevyzradím

Podivína, nepohnu se z pouště. Jak to vyřknul, skála se srdce mu Spadla, oddechnuv sy, povyjasnil Čelo, s příjemností na nevinné

Dítky, na rozkošnou ženu zhlížel; Upamatoval se na radosti, Kterých na učení s Podivínem V lůnu venkovského ticha užil.

Klekl, a poděkoval Bohu strážcy Za podporu v pomatení smyslů, Podivína k srdcy přivinul, a Pohrávaje s dětmi, prozpěvuje

S nimi vrhl se v sladké radovánky. Okřáv na těle y na své duši U laskavých lidí, ustanovil, Že se do pustiny hrubší pustí,

Aby o samotě slouže Bohu, Viny smazav lásku Páně zýskal. S tváří smutnou rozloučil se, nechtě V nocy burné posečkati v spolku.

Když nic nabízení, když nic prosby Neprospěly, řekla žena: K nebi Vzhlédni! mrak se sstahuje, a bouřkou Hrozý světu. Snadbys v krupobití

Pustinami kráčel, nevěda kam Před nehodou skrýti hlavy? Bůh mi Káže, hlas to Páně! řekl, a vyběhl. Lesem bloudě srdce potvornými

Myšlinkami křižovati začal. Již se bouře přiblížila, vicher Klátě stoletými stromy ze skal Vyvracoval sosny, tma své hrůzy

Vysypala, blesk se protrhl, ozval Hrom, až země zatřásla se strachem, Plameniny v nebi, na zemi tma Jako v hrobě vystrašily duši

Odvážlivcy. Šimon pomstu Boží Před očima vida, slyše hromy Ztřepujícý skály, zkřikl: tys zrádce Boží! tys y poškvrnil své duše

Podivínem. Řekl, v tom blesk a hrom třískl Před nohy mu, upadl, omdlel, vstal, a Probíhaje křičel: Bůh tím rázem Pravdu ztvrdil. Nebe otevřené,

Hromů bícých neustavné třesky Omámily každý tvor. Soud, vzdechl, ach i Poslední soud! Hospodina všudy Plno; kam se skryji? Smilování!

Klekl, a modliti se začal. Kroupy Zdrcujícý stromy sesypaly Střely na hlavu mu, mdlobou upadl. Kroupy praštěly, a déšť se spouštěl,

Přívalové po zemi se hnali, V proudu plovaje se zpíral, jakby Čertové ho do rozvalin pekla Zanášeli. Bouře tichla, blesk a

Hromy z daleka se ozývaly, Vicher skryv se, upokojil les, jen Proudní průvalové s skalin v touň se Bezednivou skácejíce jako

Hromů třesky umrtvily sluchy. Přijda k sobě, jakby zaslechl hlas: Kde Podivín? se z hrůzy protrhl k nové Hrůze. Hřmícý hlas to Boleslavův.

Již ho pochopové zatáčejí Řinkajíce pouty; straní se jim, Jako vítr upaluje, stojí Vida rozkacenou s mečem ženu.

Blažena to, ukazuje muže Pouty sepatého, za ní dítky S lomícýma ručičkama, stařec Strachem mroucý. Umři, nevěrníče!

Umři, jak muž umřel. Vyřkla, zem y Nebe na mstu volajícý žena. Šimon utíkal, a do jeskyně Vrazyl, na zem suchou padl, mdlel, usnul.

Jako mrtvý spal, sen nevybouřil Polekaných smyslů. Až se tělo Utužilo, zmocněl duch, krev vřelá, Běhajícý v žilách, dorážela

K srdcy oddechlému; teprv hlava Tvořiti sny, vyváděti ráje Začínala. Cosy příjemného Válo ku mládency, vůněmi se

Přeplňoval kraj, krev bujněla, a Rozšlehala mocné v srdcy ohně. Pod širokým ležel dubem, z sadu Vycházela Důbravinka s věncy

Růžovými, k rozmilému hlavu Poklonivši políbala tváři. Jako růže krásná růžovými Pouty upínala nohy; ze sna

Mládenec se protrhuje, na svou Milostenku hledě vstáti chce, a Pouta zabraňují, o svobodu Prosý, panna přislibuje, slibli

Věčné lásky před Bohem jí vyřkne. Šimon přisahá, a Důbravinka Rozvázavši nohy, přitiskuje Rozmilého k srdcy, v zpěvu vede

K městu, odkrývá mu poklady a Rozkoše a slávu. Tam, dí, budem Šťastní. Šimon hrozý města se, a Pustinu sy blaženosti sýdlo

Volí. Důbravinka trhá sebou Mračíc čelo, prstem hrozýc rce: Tys S bezbožníkem vešel v spolek, a mne Jak on Boleslava ošáliti

Míníš. Kráčej semnou k městu, a tam Požívaje blaženosti plésej, Neb zde s dravcy přebývej, a Bohů Mstitelkyně poznej. Řekla, však tím

Nezvyklala muže; z milostenky Dračice se vytvořila, k městu Táhla nevěrníka, ještěry a Hady za své společníky vzavši

Rozbodala srdce milencovi. Prudkou bolestí a namáháním Skočiv ze sna běžel, jakby v skutku Pekelnícy nešťastného hnali,

Křičel, až hlas odrazyvše skály Rozvětřily hřmoty, rozčtveřily Strachy. Ouzkostí jsa bodán, ducha Popadnouti nemoha zběhl v pole,

A tu na lid vrazyl. Střeštěnce se Uchopivše vyptávali lidé: Co se děje? Kdo ho z lesa honí? Dračice mne, vzdychá, od mrzkého

Podivína odhánějí; ty mne K městu nutí. S užasnutím slyší Řeč, a nešťastného těšíc vedou. Bohdal s nimi scházý se, a zvěděv,

Co se přihodilo, ku knížeti Mládka zmateného vyprovázý. Boleslav se zprávou povýšuje K nebi, Drahomíra do náručí

Padá synu vznešenému, líbá Rozpálené tváři, tiskne k srdcy Bouřivému srdce burné, slávu Vytvořuje v budoucnosti jasnou,

Skáče radostí, a cyty varné Vyhrnuje z trnoucýho srdce: Pospěš, šťastný Boleslave! pospěš K činu, Bohové ti připravují

Slávu nevypravnou, bohové ti Poskytují příležitosti, bys Jak muž jednal. Potři Podivína, Než se Václav o milého pádu

Doví. Jak se milouškovi srdce Láskou třásti, srdce hrůzou mříti Bude, až mu řeknou: Podivín živ, Podivín y mrtvý. Pravíc k činům

Boleslava roznítila prudkým. Zatím Bohdal nejlítější způrce Podivínův Šimonovi hory, Doly přislibuje, rozkoší a

Poklady a slávou duši lehkou Zajímaje hleděl vyzvěděti, Kdeby buřič Podivín se ukryl. Šimon, jakby Podivína neznal,

Přetvařuje duši ani slova Nepromluvil o něm, vymlouvaje Mdlobou se, chtěl pospíchati domů. Drábové mu zabránili, jídla

Přinášeli služebnícy, Bohdal Mládenečka šlechetného k jídlu Nutil, aby těla posylnil y Duše knížecými lahůdkami.

Šimon zpíral se, a Bohdal prosyl, Až v tom kníže do světnice vešel. Hrůzou Šimon zkostl, hrom svědomí v něj Vrazyl. Kníže s okem zamračeným

Kázal: Rcy, kde Podivín? Chtě Šimon Podivína hájiti, y pánu Vyhověti, na kolena padl, a Řekl, by nemožnosti nepožádal.

Kníže hřměl: Buď mlč, a umři, nebo Mluv, a kníže na svobodu kráčej. Nemohu, ach! nesmím vyzraditi Pane slavný! Podivína tobě,

Na celém se těle třesa pronesl Šimon, slib mi zavřel usta, Bůh mi Stálost káže. Podivín a s dětmi Žena prosbami a zaklínáním

Jako střely Boží na mé srdce Doráželi, abych nevyjevil Skrejše tobě. Slíbiv potvrzoval Bohem jsem, že raději se v pekle

Smažit budu, nežbych víru zradil. Přestaň na mne pane, hnáti, syce Boha na se ozbrojíš. Snad války Pro člověka s Bohem nepovedeš?

Mladík mluvil trnoucými slovy Mysle Bohem zastrašiti pána. Kníže kynul, pochopové jali Mládka, rozkládali pochodně, a

Rozbírali nástroje, již oheň Syčel, třpytily se meče, smrt své Rozeslala hrůzy, již y šaty Roztrhavše s těla, počínali

S pochodněmi blížiti se k němu. Šimon vida smrt, vyřkl: svoboda mu Za odplatu. Bohdal chvátal na poušť. Podivín se se svou milou, s svými

Neviňátky obíraje na svět Zrádný nezpomínal; otec domů, Šimon z paměti mu zašel. Krásný Den, zpěv ptactva vyvábily duše

Šťastné do zahrady, na nebesa Pohlížeje, k svým se obracuje Milým blaženosti v srdcy cýtil Nejčistější. Z lůna rozkoše ho

Nepřátelé strhli; dítky zkostly, Žena umrtvěla. Podivín se Na miláčky ohlížeje pouty Spatý jako zlosyn s dráby kráčel,

Cestou Šimon s ním se potkal. Jakby Peklo všecky vysypalo hrůzy, Vyděsyl se, schopil, na pustinu Běžel, tady ženu mrtvou, děti

Skryté spatřil, zkřikl, a v zoufání prchl.