Václav. Zpěv sedmý.

Blažena co mrtvá ještě dlouho Ležela, až děti nespatřivše Živé duše, ze své vylezali Skrýše, na všecky se ohlížely

Strany, pospíchaly k matce, aby S ní se před syvými ukrutníky Skryly. K máteři se přivinuly, Tvář y ruce líbajíce s pláčem

Prosyly, by dravcům miláčků svých Nevydala. Když se neozvala, Padly na milenku bědujíce. Matka jako z hlubokého sna se

Probudivši, okem na ně hodíc Vstala, slova nepromluvíc kolem Hledala, a oči mnula, zdali Sen jí nešálí, a poznávajíc

Pravdy, jako divá líbala své Děti, v pláč se s nimi dala, děti Zavolaly na milého otce, Matince by přispěl. Provolání

Nevinnosti bodlo srdce syré Ženy, mrak se před očima zmítal, Hrůzy vyhrnuly, na zem padla. Děti pro matinku zaplakavše,

K ní klekaly, s lomícýma k nebi Ručičkama ku pomocy Boha Volajíce, žádaly, by Bůh se Nad dítkami usmilovav matku

Milou živil. Bůh vzhlídl na nevinu, Matku vzkřísyv, poobčerstvil láskou Outlá srdce. O mé opuštěné Děti! Kdo se ujme nevinnosti,

Kdo nás před divochy pouchrání? Bože můj! proč muže šlechetného Nepřátelům vydav nás jsy potřel? Odpusť, pane, duši pomatené!

Ach! má hlava, ach! mé srdce mře, a Rozum tratí bystrost. A tu klekla, Modlila se k Hospodinu; jakby Jiskra naděje jí zasvítila

S nebe, poskočila, chytila se Dětí, s nimi z pouště pospíchala, V běhu zastavila kroky své, a, Neviňátka drahá! vyřkla dítky

Líbajecy, mámli protivníkům Vydat vás, a na smrt obětovat? Což jste zavinily, že vás matka Katům vyzrazuje? Nevzdychejte,

Kráso má a lásko! matka krev y Zcedí za vás, matka spasý milky. Pravivši své ruce ovinula O ně, na srdce sy položila

Potěšení své a nejsvětější V světě poklady, pak uvodivši V skrýš své milé, řekla: Posečkejte Tady, já jdu k otcy, rozmilého

Přivedu sem. Šla, a dítky z skrýše Vyskočivše, pospíchali k matce, Zajaly ji s pláčem: Neopouštěj Milých! y my s tebou půjdem k otcy.

Matce srdce pukalo; ach! láska k Manželovi doháněla ženu, Láska k dětem uskalila matku. K dětem skočíc s divokostí k prsům

Tiskla neviňátka. Nešťastnice! O manžela přijdeš, a y dítky Tobě vlcy schvátí. Kam se vrhneš? Nikdež pomocy. Tu na rozumu

Pomatená sedla, hořem ztuhla. Zatím Pomnikvas, jak domů přišel, Zaslechl, že syn milý vyzrazen jest. Na pustinu kvapil, aby syna

Zachoval. Již cestou k ulekaným Uším donášel se nářek, spěchal, Neštěstí své spatřil. Uleknutím Stařec omrtvěl. Tak matka zmrtví,

Když se s pole vracý, na miláčka Těší, pospíchá, a na kolíbce Poklad svůj a lásku mrtvou vidí. Z umrtvení protrhly ho děti.

Bědováním neviňátek procytl K životu, a ouzkosti své ztrojil. Zočilť zoufajícý vdovu, křehká Vňoučata, již syrotky; co rána

Bořícých se nebes dorazyla Hrůza na zlekané srdce, jako Zpitomělý patřil na zoufání Zdivočené ženy, zaslechl pláče

Dítek pro milého otce, vrhl se K prsům milujícý nevěsty, a Škytal bolestí, až mdlá se duše S tělem rozděliti chtěla. Pomoc,

Milý otče! zkřikla Blažena, a Mdlobou klesla. Starce hoře zmohlo, Usedl, a své cyty vylil varné V hořekování, že ztrativ syna

Život ztratil. Když se ukrotily Proudy divé bolesti, a jiskra Rozumu mdlé osvítila smysly, Marných zanechavše naříkání

Ozbrojili srdce zmužilostí, Děti sebrali, a k činům přešli. K Podivínu do žaláře hoře Doráželo v světě nejstrašnější.

Nevinný muž jako zlosyn k skále Ukován jsa, cýtil všech muk, které Zdivočený vztek jen vymysliti Může. Hlad a žížen utejraly

Tělo, vejhrůžky a posměch duši Usnížily. Nevšímaje sobě Bolestí svých, na rodinu milou V duchu zhlížel, viděl klesajícý

Ženu, opuštěné děti, otce Strachem mroucýho, a vrážel klíny Zoufalosti do měkého srdce. Svět se na něj sypal, vyrojily

Hrůzy zdusujícý smysly, rozum Slábl, a důvěra y k Bohu skalná Začala se otřásati. V zmatku Nejděsnějším vkročil do žaláře

Věřný přítel Strachlín. Pohlížeje Na zármutek šlechetného muže, Otřásl sebou, do náručí vletěv Rozmilému s srdečností pravil:

Chtěl jsem na svobodu vypraviti Tebe, však smrt nepřátelé vyřkli. Toť mi povědomo, protož smrti Očekávám, smutný Podivín dí.

A té ujdeš, jeví Strachlín. Bůh náš Nepřátely zmátl, že pod ochranu Mou tě odevzdali. Dosud spějí, Vstaň, a z místa strašlivého prchni.

Toho neučiním. Příteli, snad Myslíš, že mi život sladší než čest? Boleslav mne do žaláře hodiv Pohnal na soud; stojím zde, ať soudí.

Nevinnost má známa; jestli prchnu, Svalím vinu na sebe. Byť práv y Nešetříce vyřkli smrt, muž čestně Umru, s srdnatostí Podivín rce.

Na to s zkormouceným srdcem Strachlín: Tyli pohrdaje životem v bok Smrti vřelec kráčíš? Chválilbych tvou Hrdost, kdyby žena s dětmi, kdyby

Otec nevolali do života Zástupníka svého; však krev vřeli V žilách tvých, cyt lidský tvýmli srdcem Pohybuje, Bůh a čest tvé řídí

Kroky, pomni na svou zoufajícý Ženu, na hynoucý dítky, ustrň Nad otcem se slabým, buď jim skalou V nebezpečenství a vůdcem ve tmách.

Zachovášli sebe, y své spasýš. Podivín mu vroucně odpovídá: Příteli! ty před oči mi stavíš Neštěstí mých chtěje na životě

Zachovati otce; sámbys z lásky Zapomenul na rodinu outlou? Vrahem bylbych hodným nectné smrti, Kdybych vyrvav z pout se, na popravu

Tebe, do otroctví vyvedl dítky. Buď živ, kráso vlasti! blaž své milé, Ujmi mých se osyřenců; toť má Prosba. Hodina mi vypršela,

Od svých odstoupím jen na čas, Bůh nás Milujícý na věčnosti spojí. Praviv bratra objal. Požehnavše Sebe roztrhli se slyšíc hlukot.

Přítel hleděl roztrhnouti pouta Příteli, a nepřátelé draví Na ouklady obmejšleli, jakby Nectí, jakby mukami a smrtí

Zasypali muže. Drahomíra Ousměšnými řečmi podpálila Boleslava, sám že rozsekati Protivníka mínil. S Drahomírou

Bohdal zabránivše zůřivosti Překvapené, poradili chytře, Aby na soud vydav Podivína, Právem vynesl: Podivín že za své

Nepravosti mrzkou sejde smrtí. Nerád povolil, a svoliv nutil, Aby okřidlili soud, a kati Ku popravě pokvapili s stroji.

Soudcové se sešli. Drahomíra Pohrůžkami, zlatem, sliby duší Porušila lehkých. Soud se začal. Bohdal k soudcům ulekaným mluvil:

Podivín se zpříčiv pánu bouřil Lid, toť světu známo; a předc živ, a Šlechetnícy hájí neznaboha? Bohové, kde jsem? a koho vidím

Před očima? Jsouli Čechové to Věrní, kteří tratí čest, a krev y Rádi cedí pro knížete svého? Nastojte! zde vymřel stud, čest zhasla;

Nešlechetní potomkové slavných Otců na urážku patří, a předc Nevrou zlostí, hledí na mladíka, Jak se na milého velitele

Káše, místo pomsty s oblíbením Pohlížejí na buřiče, tajně Vypatrují byt, by vraha skryli. O kde otcové jste blahorodní?

Proč hlav z hrobů nezdvihnete, na své Zhanobené syny patříc, k ctnosti Nevzbudíte malicherných duší? Otřeste své hlavy hrůzou, nás y

Naše bojovníky rozplameňte K činům, ztvrďte srdce v skály, bychom Čestní mužové a bojovnícy Bohů vstavše zatratili vraha.

Přestal na celém se těle třesa. Kníže s usmíváním na miláčka Hledě, Drahovína k řeči pohnal. Chtěje u knížete sobě lásky

Vydobyti, ouklikami jako Hadě svou řeč vyváděti počal; Všickni vinni jsouce trestu jsme y Hodni, že jsme nepomstili křivdy.

Na nás tvůj hněv, na nás smrt y padni. My jsme chybili, však srdce nejsou Pokažena, dosaváde pro tě Láskou hoří. Rozkaž, poletíme

Na smrt. Kdo lid tedy ospalostí Zmrazyl? Proč tě milujíce skutkem Nejevíme lásky? Podivín nás Zmámiv, na čas krátký muže zhyzdil.

Moudrostí a schytralostí svou se Nadýmaje párami mdlé spíjel Duše, bystře bublinami slepil Oči, že jsme posla s nebe vidouc,

Více uvěřili mu, než Bohu. Povstav proti pánu, zděsyl naše Duše, sahali jsme k zbrani chtíce Rozsekati zrádce; však strach náhlý

Sesypal se na nás, Podivín v mžik Svými čáry zmizev, ubezpečil Lid, že divotvorec; duch se lekl, a Ruce zklesly, bojovnícy skalní

Jako děti v strachu zalezali V kouty, by jich dravcy neschvátili. Slunce oslavy tvé vyšlo, pouta Spiala divotvorce, ulekancy

Poznáváme, vrah že mamič lidu. Koruno a slunce nebes povstaň Ve své divotvorné mocy, rozdrť Pouta, hrůzy na hlavy syp naše,

Sepni pána! Co? ty němý stojíš? Svírajíli pouta slabé oudy? Tedys vinen. Soudcové, co dlíte? Soudcové se třásli. Hroznata jen

Nezděsyv se pohrůžkami směle Řekl: Já viny na něm nenalezám. Poctivý muž na svobodu kráčej! Pravil; bouření se v radě strhlo,

Nasylnícy vytasyli meče, Donutili pohrůžkami soudců K výpovědi: Umři. Hroznata se Opřev, prohlašuje Podivína

Nevinného, ctný muž vyšel z rady. Nepřátelé zaplesavše nález Městem prohlásyli, pochopové Podivína do žaláře vedli.

Šimon slyšel nález, Podivína Viděl upiatého, strnuv utekl V les, a pustinami probíhaje Chrastotu se lekal, lekal burných

Snů a vytváření hromovládných; Nevěda, kde vězý, živli, čili Bůh ho v peklo srazyv potvorami Syčícými štve, a jedovaté

Zkřídliv meče srdce zkřižované Rozbodává. Jakby rozumu se Jiskra zamžikala v rozvětřené Hlavě, spatřil činy zlopověstné,

Lásku zplameněnou k modle vnadné, Podíval se na urážku Boha Pravdivého. Pro sen, pro květ mroucý Dnem ach! zradil krásu věčnou, blahost

Nehynoucý, zvolil vášeň duši Zprzňujícý, pramen neřestí a Bídy; za pokutu Bůh ním mrštil V proudný nerozumu vír, Bůh mstitel

Honil neznaboha k nešlechetným Činům. Protos vrah a zrádce, proto Svět se na tě sype, otvírá se Pekla ohnivého touň. Jak vyrvu

Z hanebností duši zavedenou, K Bohu přivinu se hněvivému? Smrtli v letu sepnu? Navrátímli Život mrtvým? Podivíne, bratře!

Katané tě vedou, dítky v poušti Bolestí a hladem umírají. Utište se, zlatá neviňátka! Jáť vás otce zbaviv, vám zas otce

Vrátím. Půjdu, na kolenou prose Všecky poklady a statky pánu Za drahého bratra obětuje Oblomím y skály; kníže patře

Na mou lítost, vyslyší mé prosby, Vrátí rozmilého vám. Řekl, střela Hnal se k Boleslavi, prosyl, zlato Za výplatu přisliboval pánu,

Pán se s rádcy vysmívaje bláznu, Volal katany, a vyhrožoval Smrtí, ze dvora-li nevystoupí. Z dvora vyběhl lomě rukama, že

Svodná naděje ho oklamala. Vtřel se v pustiny, a potěšoval Dítek mdlých y sebe. Nestrachujte Nehody se žádné neviňátka!

Já vás pod ochranu přijav, srdce, Poklady a statky zdělím s vámi, Já vám otcem jsa y matkou, jako Oko v hlavě, jak své nejmilejší

Statky dítky milovati budu. Jako na nebesých hvězdy, jako Na zahradě ušlechtilé kvítky Vykynouce v kráse, pozdvíhnete

Očí k nebi, promluvíte k Bohu: Pane Bože! vzhédni na nevinné Duše, jak y v moudrosti y v kráse Prospíváme, jak nás dobrotivý

Otec láskou rozpaluje, štěstím Zasypává. My jsme, Bože, šťastní Naším otcem, on nás k tobě vede, Přijmi, Pane Bože, starostného

Otce do věčného chrámu, odpusť Pro nás provinění chatrnému Tvoru, posylň jeho duše, oblaž Milostí svou srdce bohabojné.

Praviv nadějí se sladkou koje Kvapil do pustiny, hledal, nikdež Dítek, nikdež duše živé, všudy Trest a hrůza. Jakby se skaliny

Rachotícý ďábel po něm sahal, Jakby v cestě peklo otvíralo Usta lidohubná, skočiv vykřikl: Po všem veta! Bůh se neudobří.

Sebou trhl, neb Důbravinky s duchy Usmrcených pozoroval lidí. Podivín a žena, pochopové S pouty ohnivými vykročili

V cestu, mstitel věčný vyhrožuje Mečem švihal k hlavě, uhnul ráně Odsouzenec se, a do jeskyně Zalezl, míně v temnosti se skrýti.

Darmo, ze skal rozvalených hlavy Vycházely, jazykové oheň Syrný šlehajíce blížili se K utrýzněncy, v boku krása v světě

Nevídaná loudíc rozpálence K sobě rozkázala, by se odřekl Boha, do knížete svůj meč vrazyl. Jakby padal svět, se vyhnuv tvoru,

Krásou mámícýmu, zakryv oči, Běžel do pustiny, a zde stromu, Skal a potoků se lekal burných, Stání nemaje, a potvorami

Děse duši zhasl y jiskru mdlého Rozumu, a jako zvíře dravé Jen se cytem strachu řídě v horách Bloudil, hladem mřel, a potýkal se

S černalými stromy jako s ďábly, Do skal mlátil, jakby protivníky Třel, a Podivína vysvobodil. Vítězství! zkřikl, z pustiny se vyhnal,

Chvátal k Praze, u Václava k nohoum Padl, a prudkým namáháním omdlel. Ku pomocy pospíchali všickni. Obživivše rozvětřence, strachy

Naplnili pomatenou hlavu. Y zde, duchové jste? y sem peklo Vysýlá své muky? Pomoc, pomoc! Než mne obr lapí, zkřikl, a okno

Zhlídnuv, skočil, letěl do hlubiny. Zkameněli hrůzou; oddechnuvše Sobě, pospíchali na ulicy, Šimon roztřískaný povyděsyl

Lidu všeho. Václavovi slzy Horoucý se vyproudily z očí, Nešťastníku! žes se Boha zpustil, V květu mladosti jsy zašel. Lidé

Žehrajíce na mrtvého vraha S povržením odcházeli domů. V tom y rozděliv se s rodinou svou Pomnikvas sem ukročil, poznal mládka,

Vzdychl, a Václavovi vypravoval Neštěstí své, vzteky dravých soudců. Václav slíbiv pomoc ztišil starce. Zatím Blažena se přiblížila

K Boleslavi. Cestou brzy hvězda Naděje tmy zoufalosti z hlavy Vypudila, brzy ukrutenství Hromy roztřepily posylněnou

Nadějemi duši. Budoucnosti Jasné slunce otvíralo brány Chrámů pokoje a blaženosti. Andělové lidé přijímali

Laskavými tvářemi své věrné Společníky, posypali kvítím Cesty k bytu tichosti, a šťastní Milencové s rozmilými srdcy

Usadili v byt se lásky, štěstí Pravé ukovali k nevinnosti Skále, vzdělávali ráj, a Bohu Milostnému koříce se písně

Pronášeli andělskými zvuky. Zde se usmívala láska, tady Moudrost stavila sy trůn, a zdraví K pracovitosti své připojilo

Krásy, z prachu vykvetalo nebe. Vidouc v budoucnosti blahorodné Žena div, jak slunce vyjasňuje Tmavé nebe, tak y potěšením

Zapudila mraky ulekané Tváři, sklonila se k dítkám, milky Líbajecy řekla: Jdeme k lidem, Pohlednouli na laskavé tváři

Nevinnosti zlaté, pohnou srdcy Divokými, zblaží děti otcem. Jen mé holubinky! lidi proste, Sepatýma ručičkama jako

K Bohu zavolejte: Rozmilého Otce ubožátkům poskytněte! Jak Bůh vyslyší vás dobré kníže, Otec na svobodě navrátí se

Do své vlasti, uvede své milé Dítky do příbytku cti a lásky, S dědem, s srdečnými lidmi budem Přebývati, budem vzdělávati

Pole, zahrady a vinohrady Na dolině, na vršině klásti. Dítky patříc na matinku s láskou Zblažujícý, zaplésaly v srdcy,

Poskočily k matce, rozlíbaly Tvář y ruce milostence, jako Andílkové zazpívaly, že se S otcem dobrým potěší, a v sadě

Růžovaném probíhati budou. V Boleslavi byly; srdce dobré Ženy začínalo ouzkostí se Třásti; uvidělať zamračené

Lidi, otroctví a mornou tichost. Ani záře outrpnosti s očí Zdivočených na ni nezableskla, Naděje sen krásný v páru zmizel,

Mrakové se stahovali, bouře Záhubivá vysypala hromy, Blaženosti chrám, byt lásky v touni Zavířil se náhlé zoufalosti.

Jak duch s srdcem trnoucým, a tváří Rozsápancy ulekanou v hrad se Brala, dech se tajil, srdce tuhlo, Noha klesala, a ouzkost tělo

Ukovala k dětem; nehnula se, Smrt a muky před očima vidouc. V strachu nejráznějším Bůh jí v srdce Vstoupil, Bůh jí rozum osvěcoval.

Jakoby se znovu narodila, Jakby duše zaletěla k nebi, Ozbrojila srdce zmužilostí, Okřidlila nohy, poháněla

Duše k činům. Děj, co děj se, byť y Smrt se vystavila s nehodami, Nevysvobodímli muže, aspoň Umru s ním, a dítky zblahoslavím.

Před knížete klekla, rozvinula Srdce stísněného cyty, prosby Vypravila ku knížeti Bohu, Pohleděla s okem zoufajícým

Na miláčky, jakby tázala se Otců: Smíli zatratiti otec Neviňátka? Dítky rozplakaly Srdečnými prosbami y muže.

Boleslav tvář zaškarediv cyty Laskavosti uskalil, a strachem Zmrtvil duše. Zděsyvše se náhlé Ukrutnosti, vyloudali z sýně

Otcové se, nechtíc na nelidské Zříti dotírání. Znamenaje Kníže plachost vrtkých náchylníků, Jak hrom ku Blaženě: Kliď se! zahřměl;

Muž tvůj umře; neprchnešli, y ty S odbůjčaty bez milosti padni! Blažena se utuživši s pláčem Zavolala: Neodstoupím, jestli

Muže ženě, dětem nenavrátíš Otce. Pro milosrdenství Boží, Pro manželku tvou a zkvetajícý Dítky tebe prosým, nezavrhuj

Nevinného rodu, nezatracuj Šlechetného muže. Jakby člověk Dobrý, pravý Čech mohl hanebnosti Oblibuje vraždy prováděti?

Onť y červíčkovi neublíží, Nezakalí před divokou zvěří Vody, jeho duše jako nebe Vyvoluje ctnost, a láskou blaží.

Každý šlechetníka miluje, toť Známo světu, povědomo Bohu; Jen ty, slavné kníže! ztvrdiv srdce Hnalbys střely hněvu na milence

Nebes? Pomni, žes y člověk, Bůh že Tebe může okamžením stříti! Vyřkla, jako anděl Páně stála Ve vší kráse nevinnosti, ve vší

Slávě ctnosti, oči jiskřily co Hvězdy, tváři rděly se co růže, Postava co nebešťanky k lidu Promluvila: Tak jen poselkyně

S nebe k srdcy dorážeti může. Boleslav se nehnul ani krásou Zkouzlujícý srdce, ani duší Zvýšujícý plazytele k Bohu.

Msta ho proháněla, vztek ho řídil. Patříc žena na mračícý čelo, Poznávajíc, Bůh že zdivočeným Nehne srdcem, míníc k zůřivosti

Dohnat zatvrzelce, aby s mužem, S dětmi spojila se na věčnosti, Jako Bohyně řeč rozvázala: Kníže jsy, suď, já pře spravedlivé

Před národem, před věčností budu Zastávati. Zhurta vypověděl Boleslav: Já s ženou nepovedu Války, bez urážky tak jen žena

Směla rokovati. Tvůj muž umře. Služebnícy z hradu větrnicy Vyvrhněte. Rozkaz vyplnili. O samotě bez života ležíc

K outrpnosti povzbudila lidu. Se všech stran sem zabíhali lidé, Pohlíželi na nevinné dítky, Na zmatenou ženu, povzdychali,

Otřásali se, a oněměli Hrůzou. Z mdloby protrhla se žena, S zdivočenou tváří na zástupy Zarazyla oči, svět se v peklo,

V ďábly proměnili lidé. Vášně Zvětřily se v duši zplameněné, Láska, strach, a vztek a zoufalivost Proháněly meče do zvadlého

Ulekáním srdce, jako divá Vstáti, jako mstitelkyně Boží Ukrutníky potírati chtěla; Vstala, rozepřela ruce, na lid

Zaměřila ztuhlý, ohlídla se, Uviděla klesajícý u noh Děti, popatřila k nebi, Bůh se Duši milujícý jevil; vztek a

Zdivočené prchly vášně, láska Vtělila se v srdce, Bůh své dívky Neopustí, Bůh y v mukách slabé Duše zmocní, Bůh nás k sobě přijme.

Řekla, usadila k dítkám se, a V slzy rozplynula, lid s ní splakal. Slzami se všecky uhasyly Vášně, žena křehká, bědujícý

Jako holubice sháněla se Po svém milém lidi prosýc, by se Smilovavše k rozmilému muži Vedli ženu. Kyž jen jednou tebe

Vidím, s tebou potěší se srdce! Ach! má duše touží po životě Všeho štěstí, s ním se rozloučiti Hodlá. Lidé! cytli obživuje

Lásky srdce vaše, ustrňte se Pro svou lásku, pro budoucý štěstí Nad nešťastnou s dětmi ženou, ach! jen Na mžik do žaláře, ach! jen na mžik

K duši mého života mne pusťte. Jako nebes bydlitelka s prosbou Obrátila oči k nebi, ruce Přeložila křížem čekajecy,

Duchli Páně vstoupí do vlídného Srdce pravotného bojovníka: Truchlivá řeč rozplakala zástup, Jako k nebešťance upínali

Ruce s pobožností patříc na vzhled Tichý duše utrýzněné. Strachlín Nemoha se udržeti, svých y Vroucých v srdcy umrtviti cytů,

Vstoupil k Blaženě, a ujav dítky Řekl: Pojď, s svým se rozluč Podivínem. Žena na dobrého vzhlédnouc muže, Posle Boží! půjdu s tebou! vyřkla,

Vláčela se s dětmi do žaláře. V žaláři se postavili; žena Uviděla rozmilého v poutech, Do náručí padnouc umrtvěla.

Podivín se lekl, křik dítek protrhl Nešťastného z užasnutí; jako Holubinky neviňátka k otcy Tlačily se, zlíbajíce tvář y

Ruce bědovaly, že své milé Opustil. Ach! neopouštěj, otče! Neopouštěj miláčků svých nikdý. Nikdý neopustím tebe, s tebou

Umru! žena z mdlob se trhnouc slabě Promluvila. Podivín se zhrozyl Milenky své; krása pominula, Zoufání a smrti podoba se

Vyrazyly v tváři zabělavé. S okem smutným na své dítky, na svou Drahou ženu hledě muž, ach! má, řekl, Milá duše! dítky, obraz svůj, bys

Mohla v zrádném opustiti světě? Matkou buď y otcem neviňátkům. Dítky ručičkama k matince se Upínaly křičíc: Neopouštěj

Malých, buď nám matkou. Budu, zlatá Neviňátka! k srdcy přivinuvši Zbírala své milé. V tom hlas: Na smrt Kráčej! zklesla mrtvá, ze žaláře

Vyšel vězeň, pochopové mrtvou Nesli, Strachlín dítky lidem provedl. Hluk se zbouřeného lidu rozlíhl, Ženy spínajíce ruce, pomstu

S nebe na katany volajíce Rozplakaly zatvrzelé muže, Rozvětřily vřelce, na Blaženu Jindy krásy hvězdu, nyní bledou

S těžkým pohlížely srdcem, na mdlé Dítky upíraly zdivočené Oči. Bože na nebesých! co se S tvými vyznávači děje? jak hrom

Hulákaly, Bože! nevidíšli Ukrutníků práv a šlechetnosti Nedbajícých? na ně hromy sešli. Shon rostl lidu, křik se vršil k nebi,

Proklínání otřásalo katy, Již se rozsápali na pochopy, Již se k Podivínu tiskli chtíce Roztrhati pouta; když k nim jako

Slunce z děsných mraků vkročil Václav, Jakby rázem vymřel lid, křik utichl. Po zmrtveném užasnutí vzniklo Radování zblaženého lidu.

Václav kázal, y hned Podivín stál Na svobodě. Pomnikvas se tlačil K synu, uzřev děti, ženu, splakal. Boleslav se žene na Václava,

Proč jsy, bezbožníku, roztrhl pouta? S hlukem zdivočeným zahřmí. Proto, Že jest nevinen, že nepravosti Nepřipustím. Václav mírným hlasem:

Já zde vládnu, služebnícy rozkaz Splňte! slouhy probodaje okem Boleslav vyřkl. Nehněte se na krok, Václav, Bratře! což jsy zapomenul,

Že y tebou vládnu? Boleslav prchl. Václav s Podivínem bral se k Praze. Vítej oslavený muži z boje! Drahomíra bodlavými slovy

Přivítala Boleslava na hrad. Co se mračíš? násli ženy stříti Míníš? Nezkameníš hromným okem Mužných žen; vždyť s babicemi děti

Prchlému se vysmívají pánu. S posměchem se odvrátivši do hor Zasýlala nezdárného syna. Boleslav se pejřil hanbou, hořel

Zlostí, od divoké utekl matky, Skryl se do samoty; prohlížeje Svůj čin, zabíraje do potupy Svůj vtip, jako rozdrážděný kanec

Sápal na sebe se, vylil svůj hněv Na nevinné tvory, vytrhnuv meč Sekal stromy, do skaliny svého Vzteku vrazyl střely, chtěl y bok sy

Probodnouti, posměchuby ušel. Mířil, stál, vztek zproudil na dobrého Bratra, jemu vyhrožuje pomstou Zatřásl smysly, zoufalosti plamen

Rozšlehl na nevinu. Umři! vykřikl, Povstav plésal zlatý věk sy tvoře. Zobřiv, svolal na boj bojovníky. Božena se dověděvši, co se

Děje, všecka vyděšená k svému Pospíchala manželovi, slovy Lahodnými se ho dotazujíc: Milý manželi! kam chvátáš? Na boj!

Odpověděl. Boleslave, ty se Chystáš na smrt, a se nerozloučiv Zapomínáš na svou věrnou lásku. Umři duše! pročby na světě jsy

V truchlivosti vzdychávala, když tě Život tvého štěstí zavrhuje? Tys můj život, tys můj svět; jak varný Milovník jí odpověděl manžel.

Jenom k tobě z lásky chtěl jsem s hradu Vyklouznouti, abych milce slzy Uspořil y sobě zarmoucení. A mne na smrt vydal, povzdychnula

Milujícý žena, Boleslave! Kdybys do outlého nahlídl srdce, Viděl cyty vybouřené lásky, Ani na krok by jsy neodstoupil

Od své věrné ženy. Ach! můj Bože! Ty se s nepřátely divokými Honě hledáš dravých vyražení; Ouzkostí já doma trnu, umru

Lekáními srdce žeroucými. Toli láska, ženu hořem stříti? Řekla, na srdce mu padla, ruce Ovinula o milého muže,

Jakby ani Bůh jich rozdvojiti Nemohl. Boleslav trhl sebou, zlíbal Srdce věrné, s zajíkáním mluvil: Nad svět miluji tě, ty jsy duše

Mého štěstí, pramen cti a slávy; Pro tě, pro svůj rod jen začnu válku. Chvátej, neustupný bojovníku, Chvátej na smrt! děti do otroctví

Svrhni! já tě neopustím, y v smrt S tebou letím, kde ty zajdeš; matka S nemluvňátkem zajde. Boleslav, ač Dravý, slyše řeč své milé ženy,

Roztrhl skálu zůřivosti v srdcy, Otevřel ho cytům zblažujícý Lásky, milostence k prsům klesl, a Tvůj jsem, od tě neupustím, vyřknuv

S šetrností ženu svou v hrad uvedl. Staň se muž, však opatrně jednej, V soukromnosti Drahomíra k synu Promluvila, pochvalujíc, že své

Poslechl ženy. Cožby s vojnou počal? Václava lid brání, tě se štítí. Čekej času, však mu neodpouštěj. Takto Drahomíra rozmlouvala,

Bratra na dobrého bratra dráždíc.