Václav. Zpěv pátý.

Václav rozloučiv se s Radoslavem, Hleděl zahojiti rány vojny Záhubivé, hleděl zdivočené Uhladiti mravy sápavého

Lidu, sýmě umění a krásy Rozesýti do myslícých hlav, a Šlechetnosti květy zkrásujícý V ctných a outlých obživiti srdcých.

K tomu času, práce zapotřebí. Kníže doufal, Bůh že dopřeje mu Věku k vyvedení blahorodných Zámyslů, že ducha v namáhání

Zkřídlí, v pevné uzavíral mysli. Nejprv o vojáky poraněné Staraje se otec, navštěvoval Nešťastníky, přede všemi mládka

Hovoru co osvoboditele Hynoucýho lidu vychvaloval, Balšám potěšení do zvadlého Srdce lil, a odplatami vlasti

K mužnosti a k činům mdlého křísyl. Mládenec, ač tělem svým jsa stísněn, Zobřil ducha, klekl, a slzy vyliv Vděčnosti a lásky, ruce spial, a

S zajíkáním varné pronesl díky. Od vojáků k syrotkům a vdovám Kníže vcházel. Osyřency pro své Milé otce, pro zastupitele

V bídách plakali, až stěny nahé Cýtíc s nimi outrpnosti, třásly Se, a s hořem pohlížely na hlad, Na ouzkosti vadnoucýho rodu.

Václav strnuv nářkem ubohého Lidu, spojil s nimi slzy své, co Otec potěšoval dcer a synů, Jako bratr manželek se ujav,

O jich štěstí, o jich spokojenost Starati se slíbil. S matkami se Dítky sesypaly k nohoum svého Strážce, otvíraly srdce hořem

Zkřižovaná dobrodincy, kterým Nový život opuštěným nastal. Odcházeje z bytu chudoby a Hoře, cýtě v srdcy plamen Božské

Odplaty, když slunce za horami Ještě ohnivými plápoly své Lásky odkrývalo oko, zabral V pustiny se, kdežto bědujícý

Ohlas k uším milostného otce Donesl nový zoufalosti výraz. Kráčel do temnoty, naslechal, a Viděl na pahorku plačícýho

Starce, který pod břemenem klesnuv, Dřívím na zem hodil, klel, až hory Leknutím se potřásaly, z křoví Vystrašení vyletěly ptácy.

Vstoupiv k němu, pravil: Člověče, co Zuříš? Ty mne starce, ty mé břímě Vidíš, a se ještě ptáš? Muž divý S mrzutostí odpověděl. Škoda,

Člověče, že šediny ti hlavu Kryjí, že jsy v světě zkušenosti Nabyv, poznal běhy, poznal světa Vrtkavosti; a předc, jako mladík

Bez rozumu mluvíš, a y jednáš. Což ti povědomo není, tady Naše pout že trninami vede Do věčného ráje, Bůh že moudrý

Zkoušeje y ctnost y odvážlivost Lidskou, srdce navštěvuje hořem, Přečišťuje jako zlato duši, Aby jak sníh bílá, jako slunce

Jasná postoupila do věčnosti Chrámu? Pročež trp, a pracuj, a co Muž se dotři hojnosti a zdraví. Pronikavou Václav mluvil řečí.

Snadno o trpělivosti, prácy, Nesnázy a Bohu rozkládáš, když V rozkoši co ryba v zdravé vodě Plyna, na těžkosti shrbeného

Starce hledíš; očbys jináč zpíval, Kdyby hlad tě mořil, nahota tě Omrazyla. Však co řečí čas tu Mařím? Ty a tobě rovní srdce

Nemajíce, neznáte y lásky. Rozkošemi plejvajíce, jakby Nebe vám se otevřelo, jakby Věčně mladost s radostí se na vás

Smála, myslíte, že každý, jak vy, Hoduje, že nouze ubohého Netlačí, že chudých stěžování Jsou jen nástrojové ouskočnosti,

Aby podvodnícy oklamali Nepřístupné pány. Vy se na nás Osupujete; ach! ubožátka, Kdyžto vejskajíce sobě vína

Připíjíte, v koutě hladem mřeme. Starče! nespokojenost tvé srdce Zatvrdivši, oči zaslepila. Ještě přebývají na širokém

Světě lidé, kteří outrpnosti S nešťastnými cýtí, bratří s bratry Ne jen statky, však y srdce dělí. Kdyby pravda z tvých ust vycházela,

Pane, břemenoby netlačilo Zád mých pohrbených, ale doma V pohodlíbych sedě odpočíval. Aspoň pro budoucnost pohodlí se

Zjedná tobě; vstaň, já mladík dříví Přejmu na své rámě, já svůj statek S tebou zdělím. Okřej, poď a věz, že Bůh náš staraje se o mdlé brouky,

O lidi, co o děti se stará. Praviv dříví na rameno vzal, a S starcem rozmlouvaje strání kráčel. Starcy tvář se vyjasnila, duchem

Okřívaje rozveselil srdce, Vzbudil cyt, a s srdečností druhu Šlechetnému příhody své jevil. Ke vsy blížíce se, zhlídli lidi,

Kteří podíváním nevídaným Na cestě se zarazyvše jako U vidění na knížete, jako Rozdráždění lvové na stařečka

Pohlíželi mluvíc: Co jsy, starče, Činil? žes své břímě na rameno Vévodovi složil? Jakby z čista Jasna hrom třísk k nohoum zděšeného,

Stařec zklesl, a: Odpuštění, pane, Odpuštění! zvolav u noh zkostnul. Kníže laskavými slovy starce Potěšuje ujal, do chaloupky

Vedl, a složiv dříví, slíbil hojné Churavému vyživení, jako Bratr bratra žehnal, poručiv ho Bohu, jak stín přístojícým zmizel.

Nyní pochvalami velebili Všickni milostného velitele, Zpívajíce, Bohu děkujíce Za dobrého otce, pospíchali

K městu, vyprávěli s horoucými Slovy krásný čin, a jednosvorně Nad hrdiny uvěčnili svého Otce, znebesyli jeho lásku.

Jako v nebi Bůh, tak Václav v Čechách Rozsývaje sýmě šlechetnosti Ulehčoval potlačeným srdcým, Pozhojoval rány utrýzněné

Neštěstími duše, oblažoval Muže kvetoucý a šveholivou Mládež. Bídy prchly z růžované Země, štěstí k sousedům se pilným

Uskalilo, práce zmáhala, a láska Šíříc příčné zjednotila duchy. Bratr za bratra a nepřítel se Za dravého nepřítele jako

Za milence v nebezpečenství hnal, Žena pila jed, by manželovi Zachovala zdraví. Takto láska S blažeností upevnily v Čechách

Byty, ctnost se zmocnila, a skutky Ozbožnila odvážené. Málo Kde se vycedila slza perná Starostlivosti, neb tísnícýho

Potírání, málo kde rod zubů Dotíravých zakoušíval hladu. Mrakli neštěstí kde vyšel, šípli Zoufalosti lehké bodal srdce;

Vyskytla se zblažujícý duše, Rozplašila bídy mrak, a šípy Zoufalosti. Takto Důbravinka Švarná s sestrou počínala sobě.

Patříc na zoufání pomatené Láskou dívky, nemohoucý sama Z víru vášně, z nehod zamotání Vytrhnouti milé, pospíchala

S důvěrností k vévodovi, srdce Rozloživši před ním, ku pomocy Vybízela kníže volajecy: Pomoz, dokud naděje y jiskra

Neuhasne; dívka láskou varnou Hoří, otec skála zastavuje Dceři k štěstí cestu. Rozvětřená Vášnivostí bloudí po pustině,

Tratí rozum, tratí cyt a pamět. Jak zde mohu pomáhati, Václav Odpověděl, kam se nevstahuje Moc má! Smímli na vážného otce

Doléhati, aby pro hynoucý vášeň Dítě zadav, spokojenosti ho Zbavil? Otec moudrý rozvažuje, Láska kroky jeho řídí, čest y

Srdce nepřipustí, by svou duši, By své potěšení do neštěstí Svalil. Láskou pobloudilli, láska Chybu ponapraví. Panno krásná!

Staň se prostřednicý mezy dcerou Cytlivou a otcem neustupným. Pohled tvůj a slovo pronikavé Srdcem pohne ocelovým, muž se

Podrobiv svou zblahoslaví dceru. Vše jsem učinila, milostivý Pane! co jen láska horoucý a Odvážlivost káže; však mé prosby,

Slzy, oběti a snižování V dým se potratily. S smíchem odbyv Přímluvnicy po své zašel prácy. Otec tvrdne, dcera pro Hovoru

Větříc od milého neupustí. Kníže Hovorou se pozastaviv, Chvátal s Důbravinkou do pustiny, Aby prodlíváním nehynula

Tklivá srdce. Do pustiny vešli. V lese vidouc dívku jindy blesk a Růži, nyní bledou s hasnoucýma Očima a umrtvenou duší.

Ustrnuvše, s bázní blížili se K ní, a s tváří smutnou pozdravili Nešťastnice. Ta k nim pokročila, Očí pozdvíhla, a zkameněla.

Důbravinka nemohouc se cytem Udržeti, přiskočila k ní, a Přítelkyni k srdcy tisknouc, tváři Zalívala slzami, a povzdychujíc

Řekla: Což své neznáš milované Tovaryšky, že co protivnicy Od sebe ji straníš? Ta se za svou Obětuje sestru, ty se neptáš:

Koho, sestro, ku pomocy vedeš? Vedu velitele, ten tě zblaží. Jako mrtvá nemluvila slova, Stála, ruce spiala, popatřila

K nebi, položila na ztejrané Srdce ruku, vzdychla, vynutila Slzu z uvadlého oka, hlavu Sklonila, a na zem sedla, jakby

Hrob sy vyhrabati umínila. Němá bolest probodala srdce Důbravince ohnivými meči; Zjiskřila se, přitočila k milé

Přítelkyni: Neumřeš, ó drahá Duše! vévoda a Hovora tě Z tenat neštěstí a smrti vyrvav Krásnou milostenku k chrámu lásky,

K bytu blaženosti doprovodí. Vstaň, a šťastná kráčej rozmilému Do náručí; ten tě po divokém Boji, po bodlavém příkořenství

K srdcy přivine, a s radováním Řekne: Má jsy, svět nás nerozdělí. Dívka poslouchala, cyt se ozval Varný v srdcy vybouřeném, krev se

Hnala bujná v žíly, srdce tlouklo, Tváři zarděly se jako růže, Oči zajiskřily jako hvězdy, Ruce třásly se, a k promluvení

Otvírala usta, s pamětí se Navracoval rozum; prohlídla, a Poznala svou přítelkyni, svého Velitele, padla k jeho nohoum,

S třesavými promluvila slovy: Otče můj a vysvoboditeli! Důbravinka přítelkyni zdvihla, K prsům tisknouc objala, a

Pospíchala k otcy za vévodou. Právě zamyšlený otec v poli Pracoval, a na psa ohlížel se Okem přívětivým, který na krok

Od svého se nehýbaje pána Na oči mu patřil, pomyšlení Uvedl v skutek; náhle zočiv dceru S cyzými sem přicházeti, pohled

Zaškarediv, zatvrzoval srdce. Žádného sy nevšímaje oral, Píseň bručel, až ho k pozornosti Václav lahodivým pozdravením

Donucoval. „Marná práce, broukal, Myšlení již na tvých očích vidím; Uspořme sy mrzutosti. Na píď Od oumyslu neustoupím svého.“

„Nepřicházým, otče! odpověděl Václav, bych tě k hněvu popuzoval, Ale láskou srdce dobré zýskal Sobě. Jsy-li člověk, k člověku-li

Dobrému se kloní srdce, slunce Moudrosti-li rozplašuje mraky Nerozumu, tak můj přítel srdce Své mi otevřeš, a poznav pravdy,

Dcery milostivé nezahubíš.“ „Moudrá hlavo! moudrosti-li jádro Rozvinuješ otcy, proč y k dceři Nezvedené s vysosti se jasné

Neponíživ, nevědomé duši Nevyložíš, že má poslechnouti Otce?“ S hrdým stařec pronesl duchem. „Muži, vzhledni! dcera podrobuje

Ve všem milému se otcy; nežby Zavinila, raději své hoře V srdcy zavírá, a jak květ vadne.“ „Krásná povolnost! mně otcy srdce

Otevříti nechce, za cyzými, Kterých nezná, kteří dobrého nic Neposkytli dívce, běhá, jim se Svěřuje, je ku pomocy volá,

Jakby cyzý více, nežli otec Miloval své dítě.“ „Toho, otče! Nečiní tvá dcera; nezavírej Srdce nevinnosti. Co se stalo,

Náhodou se stalo. Vida dívku Na pustině, patře na zoufání Její, mělbych jí se nepoptati: Proč zde, panno, tesklíš, s divokými

Zvířaty a stromy přebývajíc? Člověk jsem, co člověka se týká, Mne se týká.“ „Tedy milostivá Duše pomoz zoufajícý, a mně

V prácy nepřekážej.“ „Kdybych s to byl, Krůpějíbych poslední své krve Dívku zblahoslavil. Až sem sýla, Moc má nestačuje, srdce vášní

Divou zmrtveného obživiti V stavu nejsem; jen ty, otče! slovo Řekneš, a své dítě uvedeš v stan Štěstí.“ „Krásně, muži! rozkládáš; tak

K vůli zaslepené dceři má se Otec snížit, slibů porušiti Svatých? Byť se svět mi příčil, já muž Neustoupím; zmocněného ducha

Slzy neobměkčí, lahodivá Neomámí slova. Dceř se podrob, Otec vládni!“ „Otče! ty jsy vládař, Tys y přítel roztomilé dcery;

Láska a ne hrůza řídí kroky Starostného ploditele, ta mu Nedá stání, nedá oddechnutí, Dokud rozmilému nepřipraví

Srdcy štěstí byt, květ rozkošnosti. Tybys, otče dobrotivý, v srdcy Dusyl lásky cyt, a honosyl se Nezmožeností, žes na vzdor cytům

Blahorodným zlomiv krásy květ, a Zhasyv lásky hvězdu na bohatém Osamotněl statku?“ „Toho, muži Cyzý, nežádám; však co mi třeba

Rokování? Já svou dceru zblažím.“ „Až ji, otče! zmaříš. Proč teď v době Nejkrásnější, dokud láska, dokud Štěstí přeje, radost na milenku

Krásy rozkošné se usmívá, proč Zabraňuješ, aby šlechetného Bojovníka přivinula k srdcy? Jeho rod a ctnost a sláva měly

Pohnoutiby tebou.“ „Co mi, muži! Do větrné slávy? Tať co pěna Blýskajícý povrchností blázny Šálí; nechcy slaveného zetě.“

„Jest-li sláva neoblomí tebe, Tak vlast, tak y vděčnost požadují, Bys co šlechetný muž jednal. Cožby Z vlasti, cožby s tebe bylo, kdyby

Nepříteli hubícýmu nebyl Hovora v bok vyšel? Ztrativ statek, Čest a poklad s zoufánímbys hleděl Na otroctví ušlechtilé dcery,

Cýtil spínavého poručníka Rány. Nyní po vítězství statek Vzdělávaje plésáš, s potěšením Na svobodné, na kvetoucý dítě

Patře, slyšíš jeho prosby, vidíš Lásky boj a zoufajícý vášně Střely; a ty milováním vděčným Svého dítěte se nehnuv, za svůj

Rod a za vlast osvoboditeli Neodplatíš? Vlasti hlas-li k tvému Nedorazý srdcy, bohatství-li Láká duši chtivou, věz, že statky

Zdělím s oslaveným hrdinou, že Mocnějšího nenalezneš zetě.“ „Po bohatství nedychtím; jsa s málem Spokojen, proč po množství bych bažil?“

„Co se tedy příčí, milý otče! Aby nejšlechetnější muž vešel V štěstí chrám? Sem, dcero, k nohoum otce Rozumného padni, viň se k němu,

Vylí slzy, pros, by nad dítětem Zdárným strnuv, otevřel y lásce Srdce, poznal člověkem se býti. Otče! hle! zde dítě rozkošné, zde

Sláva tvá a poklad nejmilejší, Vzhlédni na milostnou růži, na květ Cti a šlechetnosti, duše tvá, tvůj Život mrakem nevrlosti, střelou

Hrdosti co nedotklivý kvítek Vadne, hvězda rozkošnosti hasne, Radosti a lásky duch mře. Otče! Zbuď se, k dítěti se skloň, s ním buď živ.“

Pro cyt nemoha slov pronášeti, Jako anděl Páně stál zde kníže. Milina svá rozvázala usta, Vyhrnula cyty lásky, k duši

Promluvila svého otce, k srdcy Trnoucýmu přiklížila nohy, Prosby, vzdychání a slzy jako Střely nebes dorážely na cyt

Lásky probuzený, srdce živlo, Tvář se vyjasnila, zatrnuly Všecky těla oudy. Tuť y bystrá Důbravinka k přítelkyni klekla,

Vyvalila z hlubokého srdce Všecko, čeho neštěstí a láska Poskytnuly. Otec mdlel a zklesnul. Dcera k rozmilého ploditele

Srdcy srdce, k ustům přivinula Usta, ducha svého do otcova Vlíti, svůj cyt, lásku svou a plamen Nehynoucý rozobřiti chtěla

V duši obživené. Otec sebou Trhl. Mé dítě drahé! vzdychl a tváři Zakryv mlčel, jakby života y Jiskra v těle uhasnula. Všickni

Utichnouce na se s obdivením Pohlíželi, do mrtvého život, Do živého radost rozsvítili, Zprouděný cyt v srdcých vířil, láska

Jen se mocná ozývala v duších. Hovora zde. Milostivé kníže, Otče můj a oslavovateli! Zvolal. Protiva se zarazyl, a

Zkostl, tma před očima sesypala Hrůzy. Z ulekání povytrhnuv Sebou: Odpuštění! vzdychl, a klekl. Tu Krásné podívání rozvinulo

Očím lásky chrám, z tmy zoufalosti Vyšlo blaženosti slunce; otec, Dcera, syn a s přítelkyní kníže Obraz šlechetnosti vyjevily

Světu, kníže že co Bůh lid blaží. Václav ustanovil den, kdy láska Milovníky spojí, kdy čest zbystří K činům bojovníka. Přípravy se

Ku slavnosti hotovily, s všech stran Hrnul lid se k Praze, korunuby Udatnosti, vévoduby Božství Obraz spatřil. Krásný den se blížil,

Milencové čistí jako nebe S potěšením na se pohlíželi, Srdce trnula, a rozkoší se Povýšily duše. Milina co

Růže krásná k srdcy promluvila Rozmilému: Této blaženosti Jsem se nenadála. Jáť jsem jako Opuštěná bloudívala v poušti

Myslíc, na věky že štěstí zašlo, Že tě, milý, v světě neuvidím. Ach! můj Bože! štěstí záře vyšla, Rozmilého vidím, k srdcy tisknu.

Kde jste, andělové! pohledněte Na blaženou dívku, na rozkoše Čisté. Řekla, s milostivým okem Opřela se na milého mládka,

Ruku přiložila k srdcy jistíc, Že se pro drahého muže v muky Hodí, že krev zcedí, aby krví Vykoupila muži čest a štěstí.

Hovora se nemohl protrhnouti Z podívání rozkošného, duchem V nebi přebývaje tvářil sobě Rajské blaženosti, jeho cyty

Zplamenily žíly, rozšlehly se Do jiskřícých očí, do trnoucých Rukou, štěstím oplývaje v světě Neslýchaným, oči opíraje

Na růžové tváři, na blažícý Oči, vyvolenou srdce svého Nad klenoty dražší, nad lilia Příjemnější k prsům přivinuje

Vyznal: Tys má duše, jediné mé Potěšení! pro tebe jsem v boji Cedil krev, a na milenku krásnou Zpomínaje vydobyl sy slávy

Nejkrásnější věnec. Ty jsy záře Mého života a hvězda mého Počínání, pro tebe se v práce Hodím, na tě v slavném vykonání

Budu mysliti, bych milostenku V lůno blaženosti, v krásy chrám a Pocty uvedl. Kdybych neoblažil Tebe, kdyby mrak se v liliovém

Vyskytl čele, má mi předhodila Duše: Ty jsy původ hoře tvora Rozkošného! přistoupilbych k tobě, Aťby srdce pukalo, a duše

Mřela ouzkostí; ach! řeklbych: Nekal Tváří, drahá duše! odříkám se Blažícýho tvora, k šťastnějšímu Vkročím mládency, a s srdečností

Řeknu: Příteli! tys šlechetnější, Přijmi, učiň milostenku šťastnou. Pro celý svět neustoupím, Bože, Slyš mne! neustoupím od miláčka

Svého. Tys má rozkoš, tys má sláva, Jenom s tebou, jenom v tobě živa, S tvým y stínem obírati, s tvým se Duchem budu zanášeti v prácy,

Práce pokyne mi v rukou, láska Osladí mé počínání, v sadě Na stromy-li plodné, na květiny Vonné vzhlédnu; tyto stromky, řeknu,

Milý pro milenku štěpil, tyto Kvítky pro svou duši vyrozkošnil. A hned ourodnější stromkové se Zdáti, kvítky milostnější hlavy

Vypínati budou. S tebou v rozkoš Sednu, na zemi sy zkouzlím nebe. Takto rozmlouvaly milujícý Duše, v budoucnosti samé ráje,

Samé rozkoše a ctnosti sobě Čarujíce; snové jako slunce Jasní, jako duha proměňaví Před očima kouzlícýma letíc

Vytvářili štěstí chrám, byt lásky, Duše zaplavaly do rozkoší, Zapomněly na svět, na sousedy Milované, když je z krásy Božské,

Z cytů zblažujícých povytrhly Hlučné zpěvy mládenců a panen. Čistá jako andělové mládež Do své uzavřela krásy šťastné

Milovníky, v zpěvu uvedla je Do okolí, kde se shromáždilo Panstvo, kde lid s dychtivostí čekal, Aby na hrdinu svého patřil.

Mezy slovútnými muži povstav Václav, vypravoval vážným hlasem Šlechetného bojovníka činy, Vyjevoval lásku k utěšené

Panně, napomínal k lásce k vlasti Plápolavou mládež, přisliboval Odplatu jak Hovorovi hojnou. Praviv korunoval šlechetníka

Věncem z dubového listí, růží, Kvítím modrookým protkávaným. Důbravinka milostná co hvězda Jitřní uváděla Milinu co

Lilium a růži čistou, ctnému Vítězovi za odměnu lásky. V tom se vejskání a hláhol lidu Veselého rozlíhaly, všickni

Velebili kníže milostivé Jako Boha, jenž své upíraje Oko na vznešené činy, muže Znebesuje pochvalami, k činům

Rozpaluje mládež; bojovníka Poctívali šlechetného švarnost, Který odvážlivou obratností Nepřátely zdrtiv, vysvobodil

Čechy. Lidu utichl hluk, a píseň Mládency a panny začínali: Zamilujte vlast, tať hodna lásky, Chováť v lůnu v světě nejmilejší,

Nejsvětější pro vlastence krásy. Tady přebývají ploditelé S upřímnými přátely, zde svítí Krásy hvězda, rozvíjí se růže

Lásky. Tu jste nejprv zhlídli slunce, Oko Páně, nejvyššího štěstí, Nejsladšího došli potěšení. Zamilujte srdce outlá lásku,

Láska pramen zblažujícý ctnosti Povyšuje ducha, rozpaluje Srdce, k odvážnosti nutí muže, Že se pro laskavou milostenku,

Pro spanilé dítky v oheň házý, Brání sousedů, a nepřátely Z ulekané zaplašuje vlasti. Zamilujte srdce outlá lásku,

Láska okřídlí vás k činům, láskou Povstanete slavní hrdinové! Na vás, ozdobo a jádro Čechů, Spolehá vlast, od vás očekává

Rychlých v příkořenství odvážení. Protivník-li s záhubou se tlačí, Vlast-li pod ránami ukrutníka Sápavého vzdychá, ozbrojujte

Zmužilostí srdce, odvážency Pospíchejte milých hájit, jako Hovora jich hájil. Přátele již Klesali, již násylnícy pouty

Hanebnými upínati chtěli Ženy, milostné a pěkné dítky, Povstal lev, třel nádherníky, s ním se Spojil zbor, vlast na svobodě stála.

Tebou, ušlechtilý bojovníku! Na svobodě přebýváme, tebou Nejčistější požíváme slávy. Kdo tě v lidohubném boji sýlil,

Žes smrt před očima vida jako Na hru na smrt kvapil? tvá tě milá Roznítila dívka, s krásou láska Vyšlechtila ctnost. Tys vyobrazyl

Sobě otroctví bič, tys svou spatřil Milostenku k pluhu zapřáhnutou; Zhrozyv bíd se zkřídlil ducha, tělo Zoceloval, zapuzoval chlapství.

Za to vděční vlastencové nesou Osvoboditeli věnec pocty, Za to panna povede tě k štěstí. Zamilujte vlast, s ní zamilujte

Lásku čistou, láska zblahoslaví Hrdiny své, vyrůžuje zem a V ráji zbujňujícým vystaví stan Pokoje a slávy pro své syny.

Takto zpívali, a veselosti Nové, podívání rychlonohá Vykouzlily rozkoše, a hody, Zpěv a rozmlouvání rozvětřily

Mysli, rozpálily srdce, že se Lidé v proudy rozkošnosti hrnouc Zapoměli na minulé časy, Vytvářili budoucnosti čelo

Růžované, kde se usmíváním Uvnadila láska, obilím a Květinami vylíčila země, Veselím a klenoty a krásou

Vyperlila města, kde lid jedno Srdce, jedna duše pomyšlení Velitele laskavého v skutek Vtěliv stkvělý, láskou pro krásýcý

Vlast svou zahoříval neslýchanou. Plesy rostly, hluk se zmáhal, když se Žena přikulhala ku knížeti. Tady veselosti bouří, u nás

Zoufání se uchopuje duší. Pomoc, kníže! než rod zoufajícý Do záhuby nekonečné zklesne! Žena prostovlasá zakřičela.

Kníže strhl se z lůna veselého Lidu, ku pomocy chvátal, slyšel Cestou hrůzy o nelidském zprávcy. Stařec vypravoval s srdečností

Bolestnou, jak Rouša zamilovav Zvedeného syna, všecken statek Postoupil mu, by syn s vyvolenou Srdce svého blaženosti v světě

Nejmilejší v tichu používal. Syn se vděčil, láska zmáhala se V rodu pracovitém, štěstí každý Stíhalo krok pořádného muže,

Statek rostl, s ním požehnání Boží. Vida tchán to, v svém se zaradovav Srdcy smejšlel, jakby na bohatství Dovršoval nové poklady, a

Pohlížeje s závistivou myslí Na rodinu sebe milujícý, Uzavíral s zprávcem, že se Roušy Sprostiv, zeti poulehčiv zvýší

Výnos výpravného hospodářství. Zmámiv zetě bublinami štěstí Kvetoucýho, vtrousyv nepokoje Hady do rodiny, rozkyseliv

Proti synu matku, syna proti Otcy, dostavil se s synem k právu, Žádal, vymohl; zprávce vyslal dráby, Ukrutnícy vyhodili otce

Z bytu otcovského, na pustině Stařec zoufajícý bloudě chtěl se Se skal uvrhnouti v touň, Bůh na ním Smilovav se, jiskru naděje vlil

V srdce těsné, láska okřívala K dětem, duch se sýlil, k činům pudě Starostného otce. Vstal, a k zprávcy Vrazyv, k nohoum padl, a s pláčem v prachu

Jako červ se plaze, s lomícýma Rukama jej pro milosrdenství Boží prose, smilování nad mdlým Starcem, nad trnoucý ženou s dětmi

Hladem trnoucými, žádal slovy Třesavými, slovy srdce tvrdá Pronikajícými, až y zkostli Hořekováními nelidé, a

Necyt vynucoval s očí slzy. Zprávce s potřásáním usmívavým Na bídného plazytele patře Kázal, by se klidil; darmo, Rouša

Skála neustoupí, až mu domov, Až mu děti s vyživením vrátí. Zprávce přešla trpělivost, kázal, Dravcy vyhodili starce; když y

Hnout se nechtěl, vyštval s psy ho, když y Psům se vzteklým opřel, pouty spiav jej Do žaláře hodil, kdež až podnes Vězý, bez paměti hladem mře, a

V zmatenosti přepodivné stvůry Do své zkřižované mysli snová. Pomoc, kníže! nevinnému starcy, Za to stařec, za to celičký kraj

Prosý. Václav vešel do žaláře, Spatřil podívání strašné, starce K skále připiatého. Rozpiali mu Pouta, vyvedli jej na vejsluní;

Stařec nevěda, co s ním se děje, Pomateně, s ulekáním hledě Na lid mroucým provolával hlasem: Synu, ó mé dítě! a své ruce

Roztáhl, k nebi obracoval oči, Hledal vůkol, posadil se, nechtěl S místa sebou hnouti, nechtěl na se Popuditi katů. Žena k němu

Přistoupila, protírala muži Oči, nepoznav muž ženy, klesal Na zem, plakal, až se otřásaly Hory, tkliví zkameněli lidé.

Synu, ó mé dítě! kde jsy? proč jsy Opustilo otce, aby Bůh y Starce zavrhl? Ach! hrom, poslyš, synu! Ach! mor, viz, se žene k nám, chraň otce

Churavého, dítě chraň! y ty Sýláš hromy na šedivou hlavu? S ulekáním řekl, padl bez života Na zem, sousedé ho nesli k sobě.

Václav kráčel k ukrutnému zprávcy, Chtěje okusyti, zdali dravcem Pohne mírností a laskavostí. Vešev k němu, viděl skalnatého

Muže s vypínavou hlavou, jak svým Káže drábům. Pokloniv se před ním, Žádal, aby Roušu na svobodu Vydav otce s zrádným synem smířil.

Vašila své kulovaté oči Opřev na Václava, měřil muže, Kroutil hlavou, smích sy z něho strhnuv, Propověděl: Stařec dosti užil

Světa, pročež odtáhnouti, mladším Postoupiti může živobytí. Václav smutně na to: Máli otec Synu k vůli do srdce meč sy vrýt?

Netřeba; ať smrti čeká, tať ho Brzy lapne, spěšně zprávce pravil. Tať řeč na člověka nesluší; vždyť Nemá člověk, tím syn méně, otce

Trýznit. A co do věcý se mícháš, Které cyzynce se netýkají? Jiskřil očima, a hřímaje se Zdvíhal zprávce, jakby na cyzynce

Chtěl zlost vlíti, svou moc ukázati. Nevšímaje sobě prchlivosti Muže syčícýho, Václav vážným Propověděl hlasem: „Člověk jsem, a

Ukrutenství, nespravedlnosti Snesti nemohu.“ „Tak, blázne! zalez Do pustiny, tam sy na zkažené Žehrej mravy, tady dotíravou

Řečí moudrých nepřevrátíš lidí.“ „Tak ty soudíš, zmužileji Václav Se mu ozval. Jáť vím, že y srdce Ocelové oblomím, a tebe,

Spravedlivý muži, z poblouzení Vyvedu.“ „Toť marná práce, zprávce Řekl, já s cesty přímé jsem se nikdy Nevyšinul, šťastně po rovině

K pravdě kráčím. Pročež mudrování Zanechaje, z domu mého kliď se.“ „Až mi Roušu vydáš.“ „Nikdy.“ „Snad má Prosba pohne soudcem spravedlivým.“

„Frašky, spravedlivost tvrdí srdce.“ „Spravedlivost kráčí při mdlém otcy, Tať y syna, tať y tebe soudu Podrobuje.“ „Kdo tak směle mluví?“

„Celá krajina tak mluví, tak y Soudí. Všickni volajíce o mstu Rozhlašují křivdy, hanebnosti Spáchané a ukrutenství v Čechách

Neslýchané, všickni praví: Synli Mrzký nad svým otcem zvítězyl, kdo Z lidu ubrání se chatrného? Pročež propusť otce, naprav křivdy,

Snad msty přísné napravením ujdeš.“ Václav vymluvil, a zprávce vztekem Rozvětřený kázal, aby drábi Opovážlivého jali. Václav

Přísně: Výstrachy jsy slyšet nechtěl, Trp, neb nejsy hoden smilování. Řekl, a zmizel. V Praze svolal soudce, Přednesl, sám co viděl. Soudové hned

Povolali zprávce s žalobníky. Vašilu co hrom zlá rozdrtila Zpráva. Nebylť burný ukrutník to, Který zamračeným pohledem a

Hřmícým hlasem churavému starcy, Potlačené vdově naháníval Zkřižujícý ouzkosti. Jak dravec Uchopilo svědomí se vraha

Špinavého; krotký jako dítě, Na celém se těle třesa, jako Bez paměti s sklopenýma plazyl Očima se k Praze. Bůh a soudce

Švihajíce meče pomsty, hrůzou Vyděsyly neznaboha, věčnost Plameny své otevřevši muky Vytasyla, zježený lid zočiv

Vypínače, s hlukem vyvolával Prosby na vévodu, by kat vyvedl Bez odkladu na popravu zprávce. V Praze jsou; soud v rychlosti se začal.

Z žalobníků první na berli se Podpíraje stařec povstav mluvil: Své zde nepřednesu křivdy, jen co Dotýká se veřejnosti, soudcům

Spravedlivým zjevím. Známo všem, že Různicemi domácými hlad vtřel Do národu zuby záhubivé. Kníže svážel obilí, a krmil

Svůj lid vděčný; všudy díky, všudy Slzy radostné; jen u nás hlad se Šířil; bědování, prosby nebe Prorážely, zprávce viděl, jak lid

Hryze kamení, jak matka bodá Tělo, aby krví nakrmila Dítě, slyšel zoufajícých kletby, Skrýval obilí, a lidé mřeli.

Stařec umlkl; žena promluvila: Matka zemřela; jen domek, kdebych S dětmi hlavu skryla, zanechala. Zprávce pochopy své vyslav, z domku

Vyhnal s dětmi matku. Osmělila Jsem se, se syrotky před lupičem Klekla, prosýc na svá neviňátka Ukázala, aby nevinnosti

Neoloupil. Marné stěžování; Ukrutník nás do pustiny zahnal, Kde až po dnes nazý přebýváme. Jiný soused přednesl: Nešlechetník

Hanebnější spáchal nepravosti; Dceru jako růži krásnou, jako Anděl dobrou zavedl, proti matce Zbouřil, nezdárnice starostlivou

Vypudila matku z hospodářství, Šat jí s těla strhla, posmívala Nahotě se její. Od pochopů Zbitá matka, plazýcý se jak zvěř

Pustinami, hladem mroucý Boha Odřekla se, jako dračice se Rozkatila, svůj dům zapálila, Aby v nocy dcera, s hanebníky

Obcujícý, náhle uhořela. Můželi co nešlechetnějšího Býti, jako z dobré vytvořiti Duše ďábla? Pro pláč vypraviti

Nemohl slova. Se všech stran žaloby se Vršily, až soudcům povstávaly Vlasy; již y jeho pochopové Z zástupu se vychopili, všecky

Stvrzujíce hanebnosti jiné Ještě ohavnější zjevujíce. Soudcové se ulekali zpráv, a Předvolavše zprávce, nařídili,

By se očišťoval. Zprávce mlčel. Nyní uváděli k němu Roušu. Spatřiv starce zmateného zklesl, a Vyznal viny. Soudcové již nález

Vynášeli. Radovánky, díky Lidu veškerého povstávaly. V tom syn vkročil do soudnice jako Divec, před svým otcem na zem padl, a

Odpuštění, otče! odpuštění! Zvolav červ se pod nohami svíjel. Otec slyše hlas, co ze sna strhl se, Po zástupu uskaleném hledě:

Synu, ó mé dítě! řekl, a omdlel. Všickni křísyli jej, k srdcy tiskl syn Otce, stařec obživl, smyslové se Rozvíjeli, rozum okříval, a

Poznav syna, patře na zlekané Tváři, pohnul sebou, splakal, vstal, a Syna objímaje odpouštěl mu Provinění, jak Bůh odpouštívá

Hříšníkům se vracujícým k Bohu. Podivení užasnutých srdcý Zmocnilo se, s potěšením všickni Pohlíželi na cyt, na smíření

Rodu zbouřeného, na zoufání Divokého zprávce. Tenť co satan Patřil na kořisti uchvácené, Třásl se, když syn od živého otce

Odvrátiv se, zahlídl rozdvojníka. Jako káně skočiv na lup, trhal Trnoucýho, jak lev mroucý zařval. Otec pohlídl k bitvě, uzřel syna

Zkvašeného, k němu kvapil, vytrhl Zprávce. Synu, ó mé dítě! vykřikl, Takli vinu vinou smazat míníš? Vzhlédni k Bohu! jak Bůh odpouští nám,

Y ty odpusť. Zarazyl se syn, a Vrhnuv otcy do náručí: Otče! Milý otče! jaká láska! pravil, Klekl, a za divocha sníženého

Modliti se začal. Podíváním Ustrnuli všickni; soud se skončil.