Václav. Zpěv osmý.

V Praze Blaženě a Šimonovi Poslední se prokázala láska. Václav s srdečnými společníky, Nepřehlídný zástup měštěnínů

Provázeli nebožtíky k hrobu. Podivín se za márami vláčel S hlavou sklopenou a těžkým srdcem, Pomnikvas vedl dítky, nestálosti

Života y štěstí rozjímaje, Slzy polily mu tváři, srdce Naříkáním dítek zatrnulo, Na hřbitově stáli. Pavel kněz řeč

Pronesl smutnou: Tady sejdeme se Všickni knížata y prostí, sýly Kmen y krásy růže. Někdo statky, Rozkoší a láskou oplývaje

Věk sy zlatý zkrátí, sousedy své Nerozumem v propast bídy svrhne. Tohoť důkaz na mladíku vrtkém. Rodu šlechetného, v radosti byv

Vychováván, než se v světě ohlídl, Než květ slávy rozkvetl, jako tráva Kosou sťatá náhlou zašel smrtí; A předc živá duše mladistvého

Květu nepoželí, outrpnosti Slzou zemřelého neposvětí. Jaká toho příčina? Proč tváří Odvrátivše na Blaženu krásnou

S okem pohlídáte lítostivým, Jakbyste ji obživiti chtěli? Kvetla růže, nesla ovoce, a V máji mladosti se rozloučila

S milým světem. Jaký mezy nimi Rozdíl? Žena blažila, a život Za rozmilé duše nasadila. Lidé patříc na milostné ctnosti

Blahoslaví vyvýšenou duši, Manžel vzdychá, děti outlé lomí Rukama, a svět sy do paměti Vrývá ctnost y slova Božské ženy;

Kdežto s povržením na mladíka Nešťastného žehrá. Rozumu se Spustiv, pověrami spíjel hlavu, Srdce křehké vířil vášnivostmi.

Na své bratří svaliv pád, sám nuzák Do záhuby letěl. Bůh ho hanbou Zprzniv, ženu šlechetností zkrásyl. Pravil; lidé vycedili slzy,

Oči k nebi obrátivše věčnost, Marnost světa sobě rozjímali. Z truchlivosti rozjímání strhla Píseň prudká duchy, myšlinkami

Zvýšenými naplnila hlavy. Vážných zpěváků hlas tak se ozval: Jak sen utíkají dnové věku Růžového, než se poohlídneš

Na rozkošném světě, stáří spíná Bystrost ducha, smělost srdce, těla Moc, a smrt šíp na šedivce střílí. Kdybys přetýkaje sýlou skály

Lámal, hory přenášeje divy Vyvozoval; neudržíš věku V okřidleném běhu; kdybys zlato Veškerenstva snášel, okrasami

Mámil, smrti nevyplatíš sebe. Darmo před smrtí se ukrývaje Vojny se co zlého vystříháváš Ducha, zbouřeného ušev moře

V jasný usadíš se sad, by vítr Na bázlivce nevál jedovatý; Hodinali zavzní, s světa vyjdeš, Půjdeš do končiny tmavé, odkud

Žádný tvor se nenavrátil, kdežto Sláva čistých neušálí zraků, Zlato nevylíčí chatrného Těla, kde jen s moudrostí ctnost krásý.

Pozůstavíš statky, hrad a zlato Nástupníkům, ti se nimi těšíc V zlatě vykráčeti, v slávě stkvíti, Nad národy panovati budou.

Y ti jako pára zmizý, nový Vyjde svět a rod, stín přejde s všemi Okrasami do věčnosti moře. Stínů nepoznají potomkové,

Mužové jen moudří jako hvězdy V budoucnosti třpytěti se budou. Protož važ sy rozumu, a šetři Ctnosti, slunce slávy světům zasvěť.

Přestal zpěv, v hrob položili tělo, Do města se s truchlivými srdcy Rozcházeli lidé. Podivín ni Slzy neumořil, bolest jako

Skála na ztrýzněné dolehala Srdce, umrtvila rozum, pamět Zatemnila. Václav společníka Mladosti své opatruje jako

Oka, jak stín se ho držel, světem Prováděje, hleděl ztrápeného Ze zoufání vytrhnouti činem. Podivín co na vyslance s nebes

Na Václava pohlížeje ani Na krok dobrodince neopouštěl. V nebezpečenství s ním, s ním se vydal V radost, ve dne v nocy obcházeje

Nešťastníky, prohledaje bystře Rozedrané byty, kde se slza Vykropila na tvář, ozýval hlas Bědování, jako andělé tu

Utírali slzy zármutku, a Utišili nářky ukrutenstvím Vybouřené, břímě chudoby a Necti zlehčujíce mírnívali

Zdivočené duše laskavostí, Znebesyli zeměplazy slovem Božím, Krystu vyzýskali věrné Služebníky z dravých ukrutníků.

Bůh a láska řídívali kroky Vyvolenců Páně, zem y nebe Spatřovaly krásu člověčenství V blesku zvěčňujícých činů, v boji

S nížícými duše vášnivostmi. Nyní do chaloupky vcházývali Zkrotit hladu divokosti, moru Strhnout vzteky; již se odebrali

Na trh, kde lid divý hanebnosti Odkryl srdce, živil zhoubné vášně. Podívání děsné umrazylo Lidský cyt. Tuť otcové a matky

Jako skály tvrdé, jako vlcy Lítí stáli u strhaných dětí, By pohnutí svou krev prodávajíc S hltavýma očima co vejr se

Zarazyli na lid kupujícý, Na peníze blyskajícý, zlato Z ruky vytrhnuvše odhodili Jak psa dítě kupcy, pospíchali

S potěšením blýkajíce na lup Do hospody, aby zapíjeli Duši svého syna. S bolestí se Díval kníže na sníženost lidskou,

Vyrval z klepet syrovosti děti, Jako otec staraje se o ně Bohu posvěcoval vytržence. Přistoupil y k muži truchlícýmu.

Ploditeli slzy zalívaly Oči, ruka se mu třásla, kterou Syna u noh klečícýho držel. Sotva na syna se podpíraje

Stál, a vzdychal, syn se k otcy tlačil, Nechtě outlých rozepnouti rukou. Na cenu se Václav táže, otec Mlčí, smutně v oči pohlížeje

Kupcy; kupec odstoupiti míní, Otec trhá sebou, mluví, smlouvu Uzavřeli. Václav vyškubuje Dítě, otec skočiv vytržený

Zakřikl bolestí, a zaběhl s trhu. Za ním s Podivínem Václav vedouc Dítě; pacholíček ukazuje Ku chaloupce cestu; přicházejí,

Zaslechají pláče, vcházejí, a Bože! vidí ukrutenství hladu, Nemocy a hoře; matka mroucý V žalosti se topí pro milého

Syna, otec patře na rozmilou, Zahazuje zlato, klesá na zem, Těší, slibuje, že dítě matce Vrátí, ohlíží se, zočí nahé

Děti hladem ruce spínajícý K otcy, srdce muži puká, vrhá Sebou, Bohů volá ku pomocy; Bůh se zjevuje mu; Václav s synem

K otcy, navracuje dítě, krotí Hlad, a tiší bolest sevřeného Nehodami srdce, matka oči Otvírá, a vzdychá, ruce k nebi

Napíná, a na Václava posla Milostného Boha patříc pláče, Slzami se ulehčuje srdcy Stísněnému, duch se jasní, láska

K životu se mocní, vstává, děti Líbá, po kolenou k dobrodincy Leze, díky jeví, anděl zmizel. Slunce pohlíželo s potěšením

Na laskavé činy šlechetného Knížete, a andělé se v nebi Usmívali vidouc jako svého Bratra nebešťana na květoucý

Zemi chodícýho, sýmě ctnosti V srdce, květy pilnosti a uměn V obživené duchy vštípícýho. Již y k vykoupeným z otroctví se

Zabral dítkám. Jaká změna pilným Učitelem v člověčenství braku. Divé pohledy se umírnily, Nahá přiodíla těla šatem,

Plazytelé zživujíce duchy Vykynuli k prácy, vyvyšili Duše k pobožnosti. Jak jen svého Zhlídli dobrodince, jako šipky

Poskočivše osypali nohy Milostného pána, jemu šaty Čistě vzdělávané ručičkama Svýma, jemu rozmanité práce

V hospodářství rozkládali řádném, V švarném přednášeli rozmlouvání, V zpěvu lahodivém, jakými se Uměními vyjasnily hlavy,

Ušlechtila srdce. Bůh a Ježíš Přítel dítek, otec veškerenstva Vodil neviňátka k chrámu ctnosti. Slzy kapaly jim s očí, cytů

Proudové se vyhrnuli z srdcý, Klekli, ruce spiali velebíce Boha za milého dobrodince. Václav sklonil hlavu k dítkám vděčným,

A aj! věnec na hlavu mu staviv Pacholíček jako vytržený Líbal ruce, líbal nohy pánu, Rozplakal se srdečností, s ním zbor

Dítek spojil slzy, vtělil díky. Václav napomenuv miláčky své K šlechetnosti chvátal k šlechetnějším Činům. Již noc rozestřela tmy, a

Měsýc na nebi se díval jasném Na tvář čistou velitele ctného, Když v byt osamělý zaměřoval. Tady matka s rodinou svou od všech

Přátel opuštěná přebývala. Zde hlad, zármutek a zoufalivost Rozbívaly stany. Pohromadě O půl nocy pracujíce, ač se

Nemoc na mdlé dotírala oudy, Láskou zabývali syré duchy, Zpomínali na zpurného otce, Puvoda všech bíd a příkořenství,

Na anděla Páně, který krmy O půl nocy přinášeje sýtil Těla, rozsývaje slovo Boží Pravdy živil duchy moudrostí a

Potěšením. Nemohouce dnes se Laskavého muže dočkati, co Vyjevení pohlíželi do tmy, Naslechali, zdali list se pohne,

Neb krok ozve? Cosy slyší, kdosy Pozorně se na dvůr vtírá, stojí, Ohlíží se na vše strany, jako V strachu postupuje, v sýň již kráčí,

Blíží se, a otvírá, a Pane Na nebesých! přicházý k svým otec. K němu děti klesnou, žena skáče, Muž co zpitomělý u nich leží,

Živne, líbá ženu obraz krásy, Lásky květ, krev k srdcy přitiskuje Svou, a tváři, oči, hlavy, ruce Líbaje se nejšťastnějším cýtí.

Srdce ztišiv vypravuje, jakých Nesnázý a příkořenství v světě Cyzým zakoušeje, potýkal se S hladem, nemocý a nevděčností.

Nemoha již přenášeti bídy Na cyzyně vdral se k Boleslavi, Aby u knížete ulehčení Došel. Boleslav se zlítiv vyhnal

Svého ochrance a bojovníka. Zoufal chtěje v řeku uvrhnouti Zapukřelé tělo; rozpomenuv Na děti se, na laskavou ženu

Ztrnul, skočiv s hory k domovu se Kradl co liška na lov, aby před svou Smrtí spatřiv domov dítky zlíbal. Nyní viděl rozmilé, a cýtil

Na mžik štěstí záři, již se od nich Odtrhnouti, v smrt se uvaliti Maje, protivníky proklíná, a Žádá s zůřivostí, aby zbiv je

Krev pil vřelou, srdce z těl jim trhal. Žena připiala se k muži jako Holubice, hladíc zplameněné Tváři, slovy lahodnými vzteky

Krotila, a představila živě, Jak svou divokostí zprzniv čest, a Zmařiv rod, jej uvrhl v proudy nehod. A tu vyprávěla nehody své,

Přítel se jich stranil, sousedové Proklínali dravce; nesmějíce Tváří ukázati světu, na svém Opuštěném zavřeli se statku.

Zármutek sem vkročil, hlad se vedral, Nemoc na zem vrhla nešťastníky. Bohové sy nevšímali bídných, V nejtrpší jen bídě, když již duchy

Měli vypustiti, člověk vešel, Nesa krm a líky o půl nocy. Pokrmy a laskavými slovy Okřívaly naše těla, naše

Duše; o půl nocy vždycky nás muž Navštěvuje, po něm prahne duše, Po něm touží srdce vděčné; snad již Přicházý, ó Bohové! jak duši

Oblažíte šlechetného muže, Až se doví, že tě, otče! máme. Toť nám předpovídal svatosvatě Přislibuje, Bůh že outlých dětí

Neopustí, nám že strážce vrátí. Proroctví se vyplnilo, máme Otce, nespustíme zástupce se Svého; dobrodinec rodiny se

Slabé ujav, vysvobodí otce. Vojmír slyšel příběh s pozorností Rodiny své, skalné srdce změklo, Duch se rozvětřený tišil, rádby

Viděl dobrodince, rád mu žehnal, Však bíd povídání zarazylo Šípy zplameněné v trhlé srdce Na zlé protivníky, y ty potře,

Pomstí nehod svých y rodu svého. Vztek mu jiskří s očí, ruka skáče Zůřivostí, škubá sebou, chce pryč Z krásy lidí; Václav v tom, jak blesk zlost

V žíly probíhá, nůž chopiv skočí, V bok chce vrýti, žena uchytí se Muže, křičí s dětmi: Náš to otec, Náš Bůh! nůž mu z ruky padá, klesá,

Děti líbajíce dobrodincy Ruce, prosý za dravého otce, Václav bezestrachu postupuje, Nepříteli ruku tiskne; ten co

Bez života leží, potřásá se, Divě vůkol hledí, na Václava Míří okem prudkým, vidí lásku V oku zblažujícým, vidí obraz

Božství v tváři vyjasněné, cosy Ozývá se v rozedraném srdcy, Jakýs oheň rozleduje žíly, Cýtí lásky moc, a člověčenství

Křehkost, žena, děti, ruce spiaté, Nemoha se udržeti, k nohoum Vrhá se, a Milost! křičí. Václav Míří dravce s světem, míří s Bohem.

Sotva Václav okřál spaním, již se V chrámu koře Hospodinu za lid, Za divoké modlí nepřátely, Radí s Pavlem, jakby zjasnil duchy,

S Stanislavem, jakby vytrhl z chlapství Lid, zem požehnáním zveleboval Božím. Bůh mu žehnal, víra čistá Šířila se, země bohatstvím a

Okrasami jak ráj vykvetala, Školy rostly, umění se stkvělo, Mravy sápavého lidu krotly, Zpěvy srdečné a jímajícý

Rozhlásyly po krajině živé Štěstí národu a slávu Páně. V Praze kráčelo se k pokojnosti Chrámu, v Boleslavi plazyli se

Dvořané y kníže k nepokoje Výhni. Pochlebnícy hady pomsty Do prudkého šlehajíce srdce Křičívali: Pomsti hanby, pomsti,

Slavný veliteli! Václav mol sstup S trůnu, obr Boleslav se usaď Na trůn zvěčňujícý mocné duchy. Kníže hořel, kníže chvátal na mstu,

Drahomíra mu uzdila vzteky Rozkřídlené. Opatrnost vůdcy Sluší, vášeň slepí, vlažná krev zrak Bystří; čekej, však bí, Bůhli přeje.

Rozmlouvala, rozkládala, jakby Muž se vítězství a trůnu dotřel. Blažena y milujícý Pražské Kníže jako laskavého bratra

Prosbami a lichocením divé Upínala kroky Boleslava Znáhleného, uskalila láskou V sýdlu domácýho štěstí muže.

Svoliv milence, se smířil s bratrem, Vyslav posla k Václavovi svazek Pokoje a lásky ztužil. Václav Plésal, že se bratr šlechetnosti

Hledě k Bohu, k smíru navracoval. Stanislav však zkušená a moudrá Hlava neuvěřiv klamajícým Slibům, tím víc ošetřoval svého

Panovníka, k pozornosti na krok Zcestný nepřátel svých nabízeje. Posel Boleslava radostí spil Nesa zprávu, jak se Václav dobrý

Smírem těší. Vzhůru, duchu! dráha K slávě se mi šíří, řekl, a spěchal K milé ženě, aby novinou ji Vhodnou šťastnil. V cestě potkala ho

Starosta. O šťastný otče! tak tě Šťastná pozdravuje matka! řekla Jevíc, že syn otce zblahoslaví. Jaká radost okouzlila muže!

Smíru záře uvítala syna Do pěkného světa. Bůh mne štěstím Zasypuje, praviv k milence své Letěl, necýtě se užasnutím.

Vkročiv, syna do náručí stisknuv Líbal: Vítej, blahorodný synu! Na svět krásný, štěstím splejvajícý, V blahé době potěšil jsy otce.

A tu neviňátko k matce nesl, a Objímaje milou, poděkoval, Že mu pacholátko porodila. Tys má, vykřikl, rozkoš, tys mé štěstí!

Řekni, čeho žádáš? k nohoum tvým svět Složím. Srdce tvé, dí, a tos ženě Věrně milujícý obětoval. Vytržený manžel oplývaje

Rozkoší, a na milenku patře S usmíváním, zapomenul na svět, Bohatstvím a slávou povrhl, jist jsa, Šťastnějšího po celičké zemi

Bůh že nenalezne muže. Oči Do Boženy krásné zarývaje, S cytem cyt a s duší duši poje, Jen se blažujícý spíjel láskou.

Slávou spíjela se Drahomíra, Duch se k nebi výšil, srdce hrdlo, Volný svět se kořil před bohyní Nesa obět pocty. Ach! jak mílo

Nad národy panovati, divy Vyváděti slovem. Skutek dozrál. Vnuk se zrodiv rážel k trůnu cestu. Kde jsy, Boleslave? Hledá, vidí

U milenky vřelce, rozvětřuje Zlostí ducha, z lásky křídlí k činům Rozkošníka. Muž a kníže jedná, Uchopivši Boleslava mluví:

Pozvi bratra na křest, ukolíbej Laskavostí nedůvěrné srdce; Vychytralec vleze v past, a Bůh se Na blažícým trůně stkvíš! dí, pudí

Boleslava od milenky k Praze. Boleslav se v Praze ukazoval V slávě nevídané. Lid se sypal K nádhernému průvodu, a zrůst co

Mohutného hrdiny a tvář co Slunce jasnou obdivuje, žehnal Rod svých knížat, prozpěvoval blesk své Vlasti, k nebi vyvyšoval lásku

Srdečného panstva. Václav bratra Přivítaje jak svou vlastní duši Znebesyl se láskou, vida, jak se Bratr změniv jiskří hvězdy lásky

Na šlechetné muže. Podivína Zočiv, nepříteli do náručí Letí, vyznává své unáhlení, Odprosuje, srdečností splácý

Vinu, přátelstvím a šetrností Ušlechťuje kroky své, a hlásá Nejšťastnějším sebe v společnosti Výtečného zboru. Václavovi

Proudy srdce přejícýho, cyty Duše zvýborněné šlechetnostmi Hrdin rozvinuje, hrne slova, Proudí lásku, rozohňuje k divu

Tvář, když syna zrozeného krásu, Milé ženy ctnosti vytvařuje, K bratru dobrému se tiskne, jeví, Jak v něm srdce tluče, duše s bratrem

Spojiti se žádá, na své lásky Důkaz ke křtu svého syna bratra Zůve, v duchu vidí plesy všeho Národu a rozkoš šťastné ženy.

Okem, jadrnými slovy k srdcy Mluvě, přelil proudy srdečnosti, Cyty lásky duše zplameněné V srdce rozmilého bratra, v srdce

Veškerenstva. Radovánky v Praze Okouzlily lid, dvůr rozzpívaly. V zpěvu Boleslav se domů vracel, Václav na blažícý připravoval

Křtiny. V srdcy plésal Pavel kněz, že Láska věčné upevnila svazky; Stanislav jen nemoha své duše Přesvědčiti o skutečném smíru,

S vévodou se vydal na slavnosti, Aby každičkého šetře hnutí Velitele před ourazem chránil. Pražanů se sláva k Boleslavi

Blíží, město vyhrnuje zbory, Sýly kmen, a urozenstva krásu; Vítá šlechetného velitele, Vede v hrad, tu matka padá synu

Do náručí, cyty neskrocené Lásky jevíc slzami, a kráčí S oslavencem ku Boženě blahé. Božena a Václav zšťastňujícý

Duše s oblíbením na se patří, Matka nemluvňátka s laskavostí Obětuje štítu neviny, a Prosý s pokorností: Buď mu otcem!

Budu, Václav dí, a rozplynuje V potěšení. Z domácnosti volá Hlučná radost oblažené pány K veselosti hrám. Lid nevymluvné

Užasnutí tváří, spatřiv jako Nebešťana v kráse vyvýšené Lásky dobrodince veškerenstva. Všecko plésá, bouří, hřmí, až domy

Radostí se otřásají, vrchy Zpěvy rozkošnými poskakují. Po radosti tichost. Průvod slavný K chrámu postupuje. Pavel v cýrkve

Lůno nemluvňátko přijímá, a Bohu posvětiv ho, odevzdává Ploditeli, Bohem zvýšenému: Doma jsou. Již hodování živne,

Radost z radosti se rodíc tváři Zamračenců jasní, srdce skalná Obměkčuje, z divočenců tvoří Lidi. Zpěv se rozlíhá, a spíná

K pozornosti vybouřené duchy: Člověk na svět přišel; radost vítá Neviňátko, láska strojí hody, Veškerenstvo stkví se krásou, plyne

V lahodnosti, y se v požívání Topíc mluví: Vítej, kráso na svět! Uží rozkoše, a v blaženosti S rozmilými milostivá prošev

Leta vyznej, že tě opojila S krásou radost, znebesyla láska. Netrň, mrakyli se na nebesých Zatahují, blesky křižujíce

Roztřepují hromem površiny, Rozdrcují krupobitím pole; Nelekej se, bojli zůří, krev se S svévolností neviňátek cedí,

Hoří vesnice, a stkvělá města Nakloňují hlavy do otroctví. Jasnoť chodí s tmou a šeredností, Krása, láska za patami zrádcy

Kráčí. Bůh a věčnost zdivočené Nehodami vyjasňuje kraje, Z příkořenství víru láska tvých a Moudrost strhnouc nešťastníka vedou

K chrámu pokoje a blaženosti. Prošev výhni nebezpečenství, a S potvorami lsti a zrady jak muž Zápoliv se z nenadání octneš

V tichu svaté domácnosti, srdce Zvadlé okřeje, a duše zbystří Mocnosti své, na vejsluní štěstí V podzym živobytí vrtkavého

Vzhlédnuv v minulosti zátočiny, Patře do věčnosti růžované Moudrostí a blahem, maje od svých Vykročiti milých, řekneš vděčně:

Byl jsem šťastný na krásyvém světě! Přestal zpěv. Jsme šťastní na krásyvém Světě! ozvali se hosté, a y Štěstí tobě pokvete, a zkrásý

Blahorodnou duši neviňátko! Zdráv buď, Boleslave, neviňátko S matkou zdrávo! Václav propověděl, K němu všickni přirazyli hlasy:

Zdráv buď kníže, hoden kníže slávy! Se dnem skončilo se hodování. Hodovnícy rozešli se domů. Opatrná Drahomíra v prostřed

Srdečného radování z očí Nespustila Stanislava, hnutí, Dechu každičkého stříhajecy, Po skončeném kvasu zchytralého

Jala starce, Boleslava k činu Poháněla. Pochopové stáli Pohotově; všudy ticho; Václav V spaní nové nabývaje sýly

Nebeskými sny své kouzlil smysly. Stanislav jen s ouzkostí dne čekal, Každé zděsylo ho hnutí, každý Hřměl hlas Čechům: Velitele není.

Ještě šero přikrývalo zemi, Václav vstav šel poděkovat Bohu Za ochranu. V chrámě s srdečností Ducha k nebi pozdvihuje Bohu

Odevzdal se, modlil za svůj národ. Ruce spiav, a skloniv hlavu umlkl. Zvěděv Boleslav, že Václav v chrám se Zabral, jak lev rozdrážděný hladem

Na lov pospíchaje, k chrámu míří, Stojí, slyší hlas a trhá sebou, Neb syn Boží za milého bratra K Bohu volá, prosba proniká mu

Srdce, jakby mstitel s nebe se mu Zableskl s mečem, obracý se, matka Vstříc mu vcházý vyzvědajíc, zdali Václav na věčnosti? Boleslav se

Pejře mluví: Bratr za bratra se Modlí; jakbych nešlechetník meč vryl V dobré srdce? Nemohu a nechcy, Pro celý svět nechcy spáchat vraždy.

Choulostivý mládenečku! stínli Svědomí tě děsý, tedy zahyň Patře na krev rodiny své, na smrt Utejrané matky! zkřikla divá

Drahomíra jak čert s posmíváním Čpavým, k ní se přirazyli dravcy, Slibujíce knížeti, že bratra Chatrného skolí. Posměchem a

Strachy jsa zbit, hoří hanbou, tvář sy Skrývá, běží, zápasnícy za ním, Nastojte, ach! bratr zabil bratra. Drahomíra prohlašuje vraha

Za vévodu, ujímá se vlády, Házý do pout Pražany, by s synem V bezpečnosti vládla. Málo kdo prchl. Zpráva o spáchané v Boleslavi

Vraždě umrtvila lid. Kdo z lidí Mohlby pomysliti sobě, aby Bratr bratra, matka syna zbili? Žádný pověsti té neuvěřil.

Spiatí tovaryši o příhodě Lidohubné jináč přemejšleli. Vlast se před očima představila V zmatku, cti a štěstí hvězda zhasla,

Moudrost prchla v poušť, a víra mřela, Hanebnosti osadily trůn, a Ukrutenství hrom lid třepil pilný. Cyzyncy sem přikvapivše chlapy

Rozdrtili, s nimi vlast y zašla. Podivín v tmách neštěstí se topě Zapomínal na svět, jediné se Václavem a Bohem zanášeje.

Kde jsy, muži Páně? Na nebili Oplývaje blažeností věčnou Přebýváš, proč okem milostivým V oudolí se neohlídnuv na mne

Nehodami setřeného, smrti Věrné přítelkyně nesesýláš? Vyslyš slouhu svého, muži svatý! Vyrvav z člověčenství pout ho znebes,

Tak své vyliv hoře srdce zmrtvil. Smrt se v Praze potvrdila ctnými Tovaryši, vrahům uprchlými, Křesťané se shromáždivše v chrámě

Jako osyřelé naříkali Děti pro milého dobrodince. Štít a naděje a láska lidu Z hanebnosti prachu v plameniny

Nebes vykročila. Kdo zde slunce Lidu, v tmách a krupobití zlosti Bude osvěcovat drsné cesty, Z kalu nepravosti vyváděti

K chrámu ctnosti zabloudilé duše? Všickni zpitomělí zabloudíme V bouři ukrutenství s cesty přímé. Strach a zmatek hodí v křižovatky

Nevěry a klamu ulekané Opuštěnce, nepravoty vír nás Schvátí, propast necti duše zvězní. Jako Křesťané y starověrcy

Věrní ctitelové Václavovi Bědovali; k Bohům připojivše Velitele milostného slávu Vytvářili zpěvy vznešenými.

Národ veškeren se v slzy rozlil, Syrotkové Vojtěch s Václavem své Spojujíce hlasy naříkali, Až jim srdce usedala, duše

Zoufáním se vyděsyly vratké. Půjdem hledat svého otce, zkřikli, Ještě jednou pohledíme na tvé Dobrotivé oči, políbíme

Štědrých rukou otce syrých dítek. Vyřkli, putujíce k Boleslavi Naříkáním naplnili kraje. Všudy naříkání, bouření a

Proklínání divokého vraha. Muži chopivše se zbraně chtěli S ženami y dětmi hnáti zrovna K Boleslavi, uvražditi vraha.

Pokojní jen sousedové různic Domácých se lekajíce kroky Zastavili vybouřenců, vzteky Převrátili v pláče. Bědování

Na rovině, bědování v stráních Srdce přenášela k trůnu Boha Soudce, otvírala prohlubiny Lásky pro milého velitele,

Uvěčnila v nebi jeho slávu. Na samotě rovné bědovala Čistá Důbravinka. Uslyšavši Pověst o hanebném činu, zkostla

Leknutím, a do tmy hledíc ani Nevěděla, na kterém se octla Světě. Bolest rozbodala srdce. Nikdež nemajecy stání, z hluku

Zašla do zahrady, v krásy stanu Sedla, pohleděla po kynoucý Rozkošnosti, naslechala na zpěv Veselého ptactva, ach! y v lůnu

Krásy rodila se žalost, z zpěvu Lahodného burácely hromy Zoufání a smrti. Zklesnouc vzdychla: Stromové, proč schnete? kvítkové co

Spráhlé skloňujíce hlavy k zemi Krásami se nechlubíte svými? Skřívajícých neživíte srdcý Rozkošnými vůněmi? O schněte,

Stromové, a mřete ulekáním Kvítkové, mé drahé potěšení. Slunce vaše zašlo, naděje mé Hvězda zhasla, ozdoba mře vlasti.

Do snů tmavých topíc duši svadlou Neviděla přítelkyně věrné. Milina se dotknouc panny řekla: Drahá sestro! pro milého kvílíš;

Ach! což duše vyřkne, až se dozví, Že ti otce do žaláře vrhli? Ha! kde Milino, kde? vyzvídala S divokostí. V Boleslavi vrah je

Trýzní, povzdychnula přítelkyně. Láska z zmrtvělosti duši strhnouc Okřidlila k rázným činům dceru. Otče! půjdu k tobě, vykřikla, a

Ze zahrady pospíchala k otcy. Pro Boha! kam přítelkyně kvapíš? Chytíc Důbravinku trhlou, řekla Milina, a Boleslavem dravým

Hledíc ulekati rozvětřenou Hlavu, k pozornosti nakloniti Rozum, živícými vytvářila Slovy dráče ouskočného vztek, a

Mstivost Drahomíry rozkacené. Y ty s otcem zajdeš, ukrutníkům Svatého nic. Láska dráždí je, a Ctnost zlé duchy k ďábelnosti pudí.

Darmo řeči, darmo zdržování, Dcera necýtí, než plamen lásky, Nevidí, než hynoucýho otce, K němu šlehá láska, za ním v smrt se

Křídlí duše, jak duch k Boleslavi Letí, zočí kraj, a zmlazuje se Jiskrou naděje, že otce spasý. V Boleslavi ouzkost křížovala

Srdce zkrvácená. Boleslav se Skutku zhrozyv veškerenstva štítil. Každá živá duše, každé místo Hřmělo: Bratras zabil. Y své milé

Manželky se lekal, vida v tváři Bolest vrytou. Hrůzou pomaten jsa Z hradu vyběhl, hledal utěšení O samotě. Božena se třela

V soukromnosti strašlivými boji. Ráda proklelaby vraha, ach! ten Manžel, klatba na jazyku mřela. Co sy počnu? V divočině mámli

Přebývati s vrahem, přitisknouti Ukrutníka k outrpnému srdcy? Běda! hrůza páchne s syvé tváři. V poušť se skryji, ach! tamť, muži svatý!

Želet tebe budu. Ať se střely Sypou na svědomí, ať svět padá Na divoké srdce, spravedlivý Bůh ho zničí, hoden smrti, hoden

Věčné necti. Již se svíjí červ, a Po pomocy zhlíží, utíká svět Před ním, vrah se hrozý vraha. Bože! Jaké muky, jaké zplameněné

Střely zoufalosti! Smilování Nikdež. Zemři, trp, a cyť svých činů Ohavnosti! Bože! ó mé srdce! Co se třeseš? Muži svatý! lásko

Neskonalá! ach! ty lítostivým Hledíš okem na strach nešťastníka Prokleného, já, ó Bože! co jsem Zamyslila? žena, duše muže

Zavrhlého váhám? K povinnosti Nedonutím zprouděného srdce? Václave! ó Bože! stůjte při mně, Nespouštějte slabého se tvora!

Muži můj! tvá žena s tebou smrt y Zdělí. Praví, na zem kleká, k Bohu Spíná ruce, ducha vysýlá, a Zbrojí láskou srdce. Vstává, syna

Vidí, k němu spěchá: Synu můj, ó Hrůzo naše! ach! ty k potěšení Neporosteš, oko tvé střel jedy Do svědomí vrazý. Ach! ó Bože!

Co to matka mluví? Odpusť synu, Zlatá nevinnosti! kdož tě, duchu, S nebes škvrnou hanebnosti může Očerniti? Tys čist jako nebe.

Řekla, políbivši s srdečností Dítě umírnila vírné vášně. Boleslav se plaze skalinami Skrýval v pouště; marné ukrývání,

Svědomí ho provázelo, šípy Ouzkosti a zoufalosti v srdce Zarážejíc. Zmatenostmi ducha Hnán jsa, zapomenul na svět, na trůn,

Zaběhl oklikami k hradu, hradu Jako pekla lekl se, k chrámu chvátal, Mečem tady mstitel hrozyl, honil Nezbedníka do hor, v horách stromy

S uleknutím spatříc plazytele Odvracely hlavy, pošeptaly Vichru, by své rozvztekliny srazyv Se skal vyštval hrůzou pekelníka.

Noc se snesla, však y bez pokoje. Spaní vládlo, y to roztřískalo Nakvašené divokostmi srdce. Nikdež utěchy a stání, nikdež

Smilování nenalezaje své Oči k hrobu obrátil, tam doufal Utišení bouře vynalezti. Na hrob usedl, jakés ticho válo.

Právě syrotkové vypátravše Hrob, a nemohouce tváři spatřit Rozmilého otce, v pustiny se Usadili, a tam o půl nocy

V hrůze veškerenstva zazpívali: Plačte hory, lesy, pro Václava Plačte všickni tvorové! ach! přítel Lidu svého, otec opuštěných

Dítek z ulekané vyšel země. Již ho neuvidí oko naše, S ním se nepotěší srdce, duše Neokřeje nebeskými slovy.

Plačte hory, lesy, pro Václava Plačte všickni tvorové! ach! zlý duch Zabil otce, krásu zhyzdil vlasti. Boleslav se zpěvem protrhuje

Z pitomosti, hlas to Páně, soud to Boží, prchni ukrutníku Bohu, Prchni! křičí, k hradu utíká, a Ohlíží se, jakby mstitel honil

Vraha, přes rokliny padá na zem. Božena se shánějícý po svém Muži zacházý y k hrobu, slyší Zpěv, a pátrá, dítky do ochrany

Přijímajíc vede k sýdlu svému. V cestě nalezá y Boleslava, S dítkami ho do života křísý; Okřívá, a prohlížeje k milé

Ženě, jakby posla s nebes zočil, Duchem obživuje; milostenka Lahodí mu, hledíc vybouřené Uléčiti rány balšám v srdce

Kropí potěšení, láskou čistou Přivtěluje k sobě duši tmavou. Vzdychá muž, a v zmatenosti ducha Věze kráčí k domovu, a rádby

K srdcy ženě padl, rád poděkoval Věrné tovaryšce za odvážnou Lásku, kdyby stud slov neupínal, Strach mdlých neudusyl v srdcy cytů.

V myšlénkách se děsných kolíbaje Jak duch sedí do bílého rána. Zrána Důbravinka přicházý, a Před knížete padá, na svobodu

Otce žádá, za něj na smrt sama Jíti volí. Božena co anděl Páně hledí na tvář Boleslava Ztejraného, mlčí, vzdychá, doufá.

Kníže jako ze sna vytržený Káže: Všickni na svobodu jděte! Rozkazem tím oddychá sy lehce. Důbravinka jako střela letí

Do žaláře, ráží pouta, s otcem Do samoty kráčí. Na svobodě Všickni, jakby poznovu se na svět Narodili, s potěšením domů

Pospíchají. Podivín jen od všech Opuštěn jsa, nemoha y z mysli Vypáčiti laskavého pána, Zacházý v poušť, tam se odevzdává

Bohu, obírá se nebešťanem. Drahomíra uslyševši plesy, Vidí na svobodě protivníky, Kvapí ku knížeti, zůříc ptá se:

Co sy činil? Tak-li svůj trůn míníš Upevniti vydav nepříteli Zbraně? Ztuž se, svobodníky potři! Toho neučiním, vraždami se

Prznit nechcy. Svědomitá duše Bratra nevinného probodala, Broukům uškoditi snad se zpříčí? Boleslav se zhrozyv bezbožných slov,

Zakryv hlavu pravil: Matko! tyli Smíš mi vraždu vytejkati? Tvá to Vina, nevinná krev na tě volá Pomstu. Drahomíra rozsápaná:

To-li, zkřikla, odplata je za mou Starostlivost? Dobrého jsem svrhla, Povýšila dravce. Běda! že jsem Malatného nezmařila rodu!

Jak drak s proklínáním vyletěla S hradu, a se do samoty skryla. Boleslav se kletby zděsyv umdlel. Božena co věrná přítelkyně

Přivinouc se k srdcy rozbitému, S okem přívětivým hledíc v oči Strápeného muže pověděla: Nelekej se, milý! proklínání!

Matka tebe posvětila na smrt, Žena muže svého neopustí. Ztiš své srdce; Bůh y milostivě Na tě vzhlédne, skroušenému vinu

Odpustí, a bratr svatý bratra Na věčnosti miluje, ti vdechne V srdce lásku; ty se zmuživ jako Otec o svůj lid se postaráš, a

V příkořenství háje drahé vlasti Hrdina se vzneseš, zblahoslavíš Sebe, svůj rod a y všecken národ. Takto prorokyně milostivá

Rozmlouvala lahodivě s mužem, Občerstvila srdce, vyjasnila Rozum, k chvalným vedouc kníže činům.