Václav. Zpěv druhý.

Drahomíra s Boleslavem plouli V radovánkách zlaté hory sobě Do povětří stavějíce, jak se vlády Zmocní, sníží vladyky, a

Zámysly své vyváděti počnou; Když z pár rozvětřených počínání Rychlý posel panovníky vytrhl, Zprávu nesa o radostech lidu

Veškerého, o moudrosti vladyk, O základu nových stanovení, O budoucý v Čechách blaženosti. Jako hromby kněžnu z ozbožnění

Slávy nedostíhlé do propasti Necti bezednivé náhle srazyl; Na těle y duši zkostlá s očma Vyvalenýma co nerozumu

Socha stála. Boleslav se ulekl Vyjevené matky, objav milou Pozeptal se s tváří starostlivou: Co tě, máti, leká? Jakoby se

Ze sna strašlivého probudila, Poskočivši: Po mně veta! s vzhledem Zoufajícým promluvila k synu; Sotva slovo vyřkla, jako saně

Na plachého dorazyla posla Zuříc: Lež-li mluvíš? Svatou pravdu! Uleknutý odpověděl muž, a Kněžna zahanbená v kout sy sedla,

Rukama sy tváři zakrývajíc. Dlouho mlčíc vášně rozdrážděné V srdcy těsném křídlila, co trhlá Sršíc s očí zdivočených plamen

Zuřivosti řekla: To-li láska? Na světě nic svatého! a lomíc Rukama se do děsyvé kletby Rozpustila. Již pláč, vzdychání zas

Jak mdlé dívčice, a probíhání V osamělé sýni zmohly kletby, Upínaly zoufalosti vzteky, Vyhrnuly s očí slzy, smysly

Obživujíc rozpínaly usta. Matku zradil syn, dí, což mi zbývá? Jako zaplašená srna zběhnu Do pustotin, jako nerozumná

Větrnice do jeskyně skryji Hanbu svou a zemru. Či-li lvice Vstáti, svazky lásky roztrhati, Obryně se vztýčíc s trůnu slávy

Dítě slabé svrhnouti, a s mužem Panovati mám? Jak sladké břímě Panování! Kyž – ó Bohové, proč Mdlíte nedbajíce o ctitele

Věrné? Smím-li? Mám-li překročiti Meze? Vojno, zuř! Ha! pomatená, Kam tě slepé zanášejí vášně? Stín-li obra zmohu? Naděje mi

Zhasla. Umru. Ženo, proč mdlíš? Vyleť K činům. Odváženost divy plodí. Moc-li slabne, vzdychání a slzy Vítězství se zmocní. Matko ozbroj

Lásku, za své dítě vyceď krev, a Divby stal se, kdyby láska srdcem Nepohnula outlým. Nový život, Matka zvítězý, a můj sok klesne.

Pravíc vybujněla radostí, že Sláva nevadnoucý vítězkyni Okrasuje věnec. Bleskot nebes Povyjasnil zhanobenou sýlu,

Duše vstávala, a pokynutím Vyváděla divy. Stín syn uprchl, Duše ohromělé skláněly se Vůli matky všemohoucý. Plesem

Hřmotným rozesmála sýň, a lekem Škubnouc sebou, jakby zahučely Bořícý se světy, z pěn a ze snů Přešla s hrůzou do dne skutečnosti.

Po všem veta! zkřikla, láska marná, Syn mne láskou, oulisností přelstil. Mám-li otrokyně ku plésání Nepřátelům v prach se uvrhnouti?

Stůj, a hrdost kněžny cti! Ať syn co Mol den v snách se topě divotvorní, Nesníží se matka! mluví, mlčí, Přemejšlí, a rozjeduje vzteky.

Drahomíra zůří, Vojmír jako Dravec střelí k ní, a pomoc! křičí, Pomoc, kněžno! Bohové syc y my Zahyneme všickni. Již se křesťan

Sápá, chrámy boří, oltáře a Svatyně co peleš lítých šelem Przní, mečem, ohněm ozbrojuje Sebe na ctitele Bohů pevné,

Urozenstva kmen, a krásy květy Vyhubiti míní. Kde jste Bohů Pohaněných milovnícy, hrade Nevinnosti svaté! vstaňte, zbraně

Chopte se, a násylníky zmařte! Praviv Boleslavovi se jako Bohu kořil, ruce spínal, plakal, Prosyl, by muž, hrdinaby Boží

Vstal, a vlasti, víry, obyčejů Nezrušených bráně ouskočného Vévodu co zrádce vlasti své a Bohů s trůnu srazyv národ spasyl.

Drahomíra vidouc horlícýho Vladyku, a slyšíc sladká slova Poskočila radostí, a k němu Klekla, k nebi pozdvihujíc pravé,

Levou ruku na mdlé srdce kladouc, S očma kroutícýma s zdivočeným Mužem spojila své divé prosby: Synu cti a hrade náš! ó vyslyš

Lid, a jednej. Viz, jak nepřátelé Do svatyně dorážejí, Boží Stany ruší, neviňátka bijí. Bohů braň, a zachovej lid věrný.

Vybouřivše vzteky rokovali, Jakby zámysly své vytvořili. Vojmír zbouří pohany a kněžna Panstvem pohne, Boleslav zbraň zchystá,

Aby bez odkladu usedl na trůn. Uzavřevše rozjeli se k činům. Nedaleko Prahy posvěcený Bohům háj byl středem proklatého

Oukladu. Zde pevní pohané se Scházývali na Hřmitele prosby Vnášejíce, zde se oběti a Zpěv a pocty přinášely jako

Nejmilejší dary vděčných srdcý. Tady sosny dotýkaly nebes Hustnoucými hlavami, a skály Rozevřené hrozýc zdrcujícým

Pádem, k hlubinám se bezednivým Napínaly. Tma a vichrů bouře, Suků rachocení, proudných vod co Hromů stírajícých se skal třeskot

Vyděsyly duše ukrutností Svatou, rozesyly obdivení Do hlav trhlých, že v tom zabednění Ani ptáčka hlas se neozývá,

Ani trávičky se pírko křehké Z upálené neprodere půdy. Divotvorná vírou uvěčněná Jistívala rozprávka, že v háji

Strašném o půl nocy Perun hrozný Nad hlavami ulekaných sosen Snášeje se skály hromem třepí, Rozhlubiny ohněm nadýmaje

Neznabohy za pokutu smaží. Utrhač-li do svatyně vkročil, Chtěje vyskoumati tajenství, hrom Všetečníka rozbil; panna-li se

S prosbou ubírala k samým Bohům, V stín se na pustině potratila. Rozprávky ty osvětily háj, a Strašlivostí zarážely lid, že

Za celičký světby nedotekl se Posvátného stromu, nepřiblížil Ku temnotě, leda knězby svolav Ku slavnosti ohlašoval vůli

Mocných Bohů. Tehdáž s otřásáním Připlazoval lid se ku pustině, Nedychaje čekal, brzyli se Vyrve blesk, a Bůh mu rozkaz vyhřmí.

Damoslav sem zprávce Bohů tuhý Vyzvav národ zaplesal, že ze všech Končin ku svatyni zabíhají Sprostí lidé, přiklusují páni.

Vážným krokem ze svatyně k lidu Kráčeje, a kroutě očima, a Svíraje se, jakby vnitřnosti mu Plamen zžíral, třásl se, padl, a jako

Mrtvý ležel. Spatřiv lid, že kněz klesl, Ruce spínal, křičel, až se hory, Doly hromovitým rozlíhaly Hlukem. Právě v zrůstajícým hřmotu

Vcházel ku svatyni prorok Havrán, Vstoupil k bezduchému knězy, stál, a Mlčel, jakby uleknutí usta Na věky mu spialo; k nebi oči

Obrátiv sy vzdychl, a srdce rázně Mrštiv sebou trhl, a jakby ze snů Skočil, pomateně mluvil: Kde jsem? Jaké ohavnosti vidím? Zem se

Otvírá, a nebe zakalujíc Tváři ostří hromy. Před záhubou Kam se ukrýjeme? Mají-li y Nevinnosti s hanebníky sjíti?

Perune proč na své ctitele se Hromy zbrojíš? Což jsme obětí ti Hojných nepřinesli? Běda! co to Slyším: Zahynete všickni! Sražte

Lidé sýlu, v prachu se co červy Vinouc: Smilování velkomocný Bože! rcete, syce rozhněvaným Bohem zahyneme všickni. Již se

Blíží k nám – ó kam své oči zvrátím, By mne mstícý neuchvátil plamen? Vizte! v nocy kráčí s zděsujícým Světy okem, v ruce hrom a oheň,

Zadu mor a smrt. Již napřahuje, Smilování! zahyneme mžikem. Praviv třásl se, uhyboval hlavu, Na zem padl, a zvolal: Rozhněvaný

Bože! skroť hněv, nemař věrných slouhů! Hrůza omámila zdivočený Zástup, bez života na proroka Hledě čekal, hrom-li národ zmrtví.

Prorok vytrhnuv se z vyjevení Vykřikl: Plésej lide! Bůh mstu skrotiv Milostivým okem na tě patří. Ticho – Perun z oblak mluví: Vy jste

Zradili mne. Bože mocný! jaké Hrozné provinění! Hromové, ó Bíte! skály zrádce zasypejte! Hlava se mnou kolem jde, a srdce

Zbité stojí; hanebnícy Bohy Zradili, a poškvrnili chrámů. Bože mstícý rcy: Kdo zradiv otce Na cyzynce přenesl vlasti právo,

Bychom vytrhše mu srdce z těla V krvi vinné omyli své ruce? Ha! již srdce skáče, ruce trnou, Duše neustupná po životě

Ukrutníků žížní; vyřkni Bože, Nález tvrdý! Vidíš-li, jak tvoji Milovnícy nabíhají, by se Na smrt za své posvětili Bohy?

Chvíli umlkl k nebi hledě, škubnuv Sebou, zjasniv pohled propověděl Rozveselenými divem slovy: Plésej, národe! již mluví Perun:

Kníže Křesťan zradil Bohy. Kdes kdo Věrný Bohů ctitel, pomsti Bohů! Řekl, a Damoslav se zbudiv ze snů Divých, pomstu, Čechové, ó pomstu

Hřměte! řekl, a Vojmír rozrazyv se Ze zástupu křičel: Za mnou, bratří! Jako zlý duch kvapil, za ním zástup Jako voda zbouřená se valil.

Jak se vicher lesem věkovitým Dera vyvracuje nebenosné Stromy, hlukotem svým ohlušuje Zvěř y lidi; takto dravý zástup

Divy v mysli vytvořuje sobě Boří chrámy, spíná Křesťany, a Srazyv s trůnu vévodu co mocný Rozkazuje vládař leklým světům.

Vojmír zbouřil pohany, a lstivá Drahomíra shromáždivši věrné Přátely co přítelkyně mednou Řečí nalívala v rozkvašená

Srdce jedy. Pobožného k pomstě Rozdráždila zhaněnými Bohy, Slávou vylákala vřelce k činům, Bázlivého upínala k Bohů

Milovníkům ukrutenstvím cyzých Nad vlastency mdlými provedeným. Oheň doutnal v popeli, a páni Pohrozyli hanami y skutkem,

Když zbor rozsápaný ku Praze se Přihnal, aby chrámy zbořiv hojné Křesťany co protivníky Bohů Hlukotem a plameny a mečem

Jak zvěř dravou shladil. Ulekaní Sousedové zkostli nenadálým Vyhrožováním a rozžatými Stromy; vše, co hrozného, co v světě

Potvorného sobě vytvořujíc Děsyli se katů, třásli se jak Nesrdečné ženy o své jmění, O své dítky. V zrůstajícý hrůze

Hřmot se blíže strachu jedy do hlav Zkřižovaných pomatenců nalil. Jako v nenasytém ohni, město Bohatě-li tratí chrámy, hrad a

Věkoletou pracý shromážděné Jmění, jako obyvatelé zde S vyděšenou myslí na záhubný Oheň patří, nevědouce strachy,

Kam své smysly obrátiti mají; Pražané tak slyšíc křiky, vidouc Vzteky, v prchlém uleknutí sem tam Zabíhajíc poklady své, hned zas

Nahé životy jen skrýti, ženy, Děti ukrutníkům vytrhnouti, Duše spasyti své chtějí. Pláče Žen a dětí obří starostlivost,

Vztek a hřmění čtveří ulekání Otců ubohých, a nevyslovné Hoře, zoufání a zmatky šíří. Moudří vladycy, by strachu žíly

Přetrhavše utišili pilné Řemeslníky, vešli do hromady, Sněmovali, řád a kázeň pevnou Stavujíce myslí; když jim zrádcy

Vychytralí do moudrosti sýmě Lsti a zmatku nasývajíc krásné Šlechetnosti pěny rozplašili. Ulekaných vladyk Mečislav se

Zpurný poptal: Všecken národ v zmatku, Kam se naše poukryla hlava? Vévoda co žena lehkovážná V chrámu kleče prach a špínu líbá,

Slzy vylívaje za lid modlí Se, y trýzní tělo své a ďábly Zaklínaje, zlaté do povětří Mosty staví, když se lidomorná

Po krajinách rozšlehává zpoura. Slzami-li z bíd nás vysvobodí? Hanba! – V Čechách panuj muž, ne žena. Není, lichotivé kníže, žena

Bázlivá, co káně do zástupu Všebor vstřeliv hanlivými vyhřměl Slovy, ale vychytralec hybný, An své tváři květem pobožnosti,

Pokory a mdloby zakrývaje Nerozumnou lůzu jako děti Slepé šálí, srdce mdlí, a bystrý Ukolíbav rozum motaniny

Snová zrady, otroctví a bídy. Dlouho-li, ó zástupcové vlasti, V hanebných snách duchy malicherné Chovajíce na záhubu svých se

Dívati, a nepořádky rojné Nesmělostí živíc otroctví jho V zemi svaté věčnit budete co Nepřátelé vlasti, odbůjnícy

Víry pravé? Vstaňte ze snů mrzkých, Otevřete oči, rozkřesejte Rozum, vizte, Václav vyjel z Prahy, Cýsař spojil s ním se, násby muže

Tvrdé opoutovav potřel národ. K čemu Čechům cyzých zapotřebí? Náš duch mocný, rámě ocelové Neleká se zdivočených vojsk a

Zrady žádné; jako předchůdcové Slavní y my rázem pobijeme Vypínavé protivníky, a se Do věčnosti oslavíme skutky

Nad lidskými. Proč z Čech vycházeti? Proč se na cyzynce vykasati Máme? By květ slávy, šlechetnosti Jádro zahynuli, na zemdlené

Jho se uvalilo nevolníky. Bratří! patrná zde zrada, Václav Čechy prodal; a vy nejednáte? Praviv řečí hřmotnou povyděsyl

Vrtkých mužů. Již strach, starostlivost S nedověrou tvářily se v očích; Rozhorlency trnouc vylívali Slzy, konec nám a konec vlasti!

V duchu vzdychajíce, šeptání a Jako hučení včel, v roztrhaném Sněmu rozjedily zmatky, jako Vicher neskrocený rozšlehaly

Vášně, křik rostl, řád a rozum mřely, Smysly v nejistotě kolíbajíc Do záhuby provázeli sebe. V nejdivnějším hluku Drahomíra

Omdlela, a muži nenadálou Mdlobou z bouření se vytrhnuvše Pospíchali křísyt kněžny, která Očí k nebi pozdvihnouc, a ruce

Sepnouc k smutným pověděla mužům: Zástupcové vlasti! nevinný syn Žádné neprovodil křivdy, žádných Nevynutil slzý z očí lidu

Ztejraného. Rádby pro svůj národ Vycediv krev veškerenstvo spasyl; Kdyby srdce dobrota, duch slabý Zámyslů mu smělých neklížily

V plodu. S duší přebývaje v nebi, Obíraje s anděli se Páně Zanechává práce lichotivým Podvodníkům, kteří ocelovým

Prutem řídíc národ, do záhuby Panstvo, na smrt sprosté vysýlají Lidi. Na ty padni zdrcujícý Pomsta; zrádce vlasti své a Bohů

Milých bez milosti roztřískavše Nevinného panovníka živte. Tichý muž se s potěšením sprostí Břemen vlády, v poušť se skryje svatou,

S Bohem, s nebešťany zanášeje Myšlení svá, Boleslavovi běh Svěří štěstí, břímě panování. Udatného muže muži statní

Na trůn vsaďte, tenť řád zpevní, sepne Nepřátel vztek, vlast svou zblahoslaví. Drahomíra skončila, a pevný Stanislav svou řečí kroutěniny

Vynikajícých zrad v plodu zmařil. K čemu dosazovat na trůn stkvělý Boleslava, Václavemli mírným Čechy stojí? Tenť kmen šlechetnosti,

Pravoty a blaženosti proud jak Slunce obživujícý svět národ Šťastní, pro něj v nebezpečenství se Vrhá, za něj práce podnikaje

Dnem y nocý nespí; a my prchlí Neuznalcy v běhu slávy, cti a Štěstí nerozumem rozvázaným Moudrosti a namáhání slavných

Květy maříc čelabychom svá co Nejčernější hanebnícy zradou Zprzňovali? Kdo Čech pravý, cti a Ctnosti přítel drž se šlechetného

Vůdce, drž se Boha, za mnou k činům! Praviv vyšel ze světnice; za ním Pravoty a ctnosti milovnícy; V samotě jen nestydatí zrádcy,

Svodná Drahomíra pohlíželi Po světnicy, vzdychli, domů prchli. Stvrdiv Václav po krajinách řád, a Vracuje se, zaměřil své kroky

K Hvězdě u moudrého Stanislava, S nímby poradiv se o budoucý Vlasti bezpečnosti zakořenil Do ourodné půdy bujné štěstí.

Starce nezastíhnuv doma, s dcerou Milostivou Důbravinkou v květné Zahradě se sešel. Tady moudrý Stanislav dny po divoké bouři,

Po tejravé prácy v pokojnosti S milou dcerou trávě, horami a Dolinami pokračuje, smejšlel, Jakby dítě, vlídnosti a krásy

Obraz, v pravé vychovával ctnosti! V kraji zapomenuv na lesk svodný Cti a slávy, v moudrosti a lásce Nejmilejších v světě pookusyl

Radovánek. Právě Důbravinka Zahradami procházejíc stezky Stružné, přemejšlela o svém otcy, Pohlížela s oblíbením na květ

Vůni dychajícý, poslouchala Zpěvu veselého ptactva, plesů Skotačivých zvířat, zpomínala Na Václava, na šlechetné jeho

Skutky, zaplesala rostoucými Po veškeré zemi pochvalami, Vykvetajícými po všech krajích Blaženostmi, výraz moudrosti a

Krásy do outlého srdce vryla, Vzdychla pokropujíc jasné tváři Rozkošnými slzami, a k nebi Pohlížejíc, jakby s nebe štěstí

Na milenku ctnou se usmívalo. Václav vkročiv do zahrady okřál Vůní živícý, a milostností Rajské panny, u růžových květin

Zastěňujícý, květ pěkný strnul. Kyžbys, tvore krásný! jediného Boha poznala, co anděl s nebe Zvýšilabys krásu marnou. Řekl, a

K milostence přicházeje ulekl Do snů sladkých pochovanou pannu. Jako dennice se na bělavém Nebi červená, tak zarděly se

Tváři dívky stydlivé; jak zem se Rozesměje, po divé-li bouři Vyjde zmlazujícý světy slunce; Takto usmíval se krásný pohled,

Oči jiskříc radostí se stkvěly, Usta k mluvení se rozvázala, Hlava v myšlení a srdce v cyty Nevypravné rozplynuly, že svou

Rozkoš, že své na krásyvém světě Štěstí, čest a slávu vlasti vidí. Na Václava panna zpomínala Ve dne, s ním se obírala v nocy.

S svým-li otcem rozmlouvala v sadě O budoucým v blahorodné vlasti Štěstí, na činy-li vznikajícý Pohlížela šlechetného pána;

Popatřila na květiny, na vrch Do nebe se pnoucý; jako kvítky Krásou vábí, jako vrch se s nebem Bratří; Václave! tak tvoji světem

Skutkové se třpytíc do výsosti Nekonečné na odplatu letí. Tam y s hvězdami se šlechetnosti, Moudrosti a krásy tvůj duch jasný

Spojiv jako orel v podnebesý Proletuje, k obdivení světy Pudě, k Libuši a k Přemyslu se Dotře, vyvodiv div národ zvěční.

Řekla, ruce k nebi sepnouc jako Okouzlená rozkošností s hory Zelenavé prohlížela kraj, a Probudivši mocný cyt sy vzdychla:

Kyž y s vámi, holubinky, plésám! Vy se milujíce radujete, A já o samotě po bloudivém Toužím stínu; kyž y s vámi sladké

Použiji lásky! Tuťby srdce Vřelé poskočilo, jako ptáček Po stromečku skáče, duše v radost Rozplynula, jako po široké

Rozplynuje vodě švižná rybka, Myšlinka se obírala vábná S roztomilým, jak se holubinka Obírává se svým milým, řečí

Líčilaby miláčkovi lásku, Ažby milek opojiv se sladkou Budoucností do náručí milé Klesl, a vyřkl k ní: Duše mého štěstí

Blaž mne, y já tebe zblahoslavím. Pravíc do snů zaplynula sladkých, Naděje co přítelkyně svodná Vykouzlila v budoucnosti chrámy

Neviny a lásky, vypěnila Krásýcými myšlénkami jako Horoucými hvězdami byt štěstí. Kníže nenakloniv duše k žádné

Kráse, v nevinnosti chová srdce, Snad se pohne, v chrám snad lásky vkročiv Důbravinku, milenku svou zblaží. Myslila, a myšlénku tu ztvrdil

Přítomností Václav nenadálou. Jakby do vřelého srdce nahlídl, Lásku zrostajícý kníže četl, a Poznal tajemností do hlubiny

Skrytých; tak se zarazyla panna, Jako mrtvá stála; až cyt studu, Cti a lásky, zmocniv nevinné se Duše, život lil, a k činům pohnal

Dívky čisté; střela poletěla Ku knížeti, přívětivým okem, Sladnoucými slovy na samotu Přivítala milostného pána,

Uváděla do besýdky, kdežto Růžované stromy posejpaly Vonným květem hosti, ratolesti Zmlazované lahodily krásou,

Čerstvotou a šeptajícým hnutím, Ptácy rozkošnými vyráželi Zpěvy do nebeských rájů duchy. Panna jako anděl krásná, jako

Srna pospíchavá, snášela v byt Rozkošnosti, kde co vzácného a Lahodného vyskoumati mohla; Růžemi a zlatem krmy krásýc,

Medovými řečmi obětujíc Pochoutky y ovoce y krásy Na nejsladší stupeň výbornosti Povýšila, rozestila hlučné

Tvorů po zahradě radovánky. Krása panny milostné a vůně Usmívavých květin, zpěvy v háji Tisýceré, čerstvé pohybování co

Nebes duch, byt rozkoše a krásy Tajnou povzbuzujíc mocý cyt, a Pozdvihujíc ducha do svatyně, Přinutily okouzlené kníže

Ráznou spanilostí, že sy vzdychl: Kyž Na samotě tráviti dny mohu! Zapomenuv na tejravé péče Srdce rozprouděné radovánkám,

Pokoji a nevinnosti svaté Otvíraje mluvil s hovořivou Dívkou o sladivé k vlasti lásce, K rodičům a ku každému tvoru,

Z prachu zemských maličkostí k nebi Ducha vynášeje rozebíral Moc a slávu, dobrotu a lásku Tvůrce nestíhlého; spatřiv v živém

Rozmlouvání nevídanou moudrost Dívky švarné, rozhorliv se svatou Láskou, ujal pannu za ruku, a Řekl: Jaks moudrá! Přeškoda, že Boha

Jediného neznáš. Horlivostí Nemoha již slova vypraviti Slzu vycedil, a k nebi hleděl, Jakby nebešťané zblažujícý

Ku pomocy na zem pospíchali. Vidouc Důbravinka, s jakou kníže Ochotností jí se ujav mluví, S srdečností vyjevila jemu:

Milostivý pane! Boha znám, zda Perun, Krystus, čili Přirozenost Jméno tvůrcy, co mi slabé po tom? Pročbych sháněla se po tajnostech,

Kterých lidem rozhodnouti nelze? A předc, krásný tvore! odpověděl Václav, tato přemejšlení ducha V podnebesý vyvyšujíc srdce

Rozpalují k činům, a svět blaží. Jaká rozkoš s pramenem všech krás a Syl a moudrosti se obírati, K duši divem opojené řícy:

Pravdu jako slunce čistou vidím. Y já, ponavrhla přívětivá Dívka, po té blaženosti toužím, Y mé srdce pravdy svaté spatřit žádá.

V rozmanité kráse sedíc na svět Před očima rozložený hledím, Vidím květ a slávou splývajícý Slunce, pozoruji divých tvorů,

Rozumného člověka, a Boha Zočíc v každém životu a hnutí, Koříc mocnosti se jeho mlčím. O čem duši přesvědčují smysly,

Toho držím se, a po bublině, Ač sy krásné, a po mrákotě, ač sy Divotvorné, nezýrajíc v lůnu Skutečnosti usazuji ducha.

Pro svět stvořena jsem, toť v svém srdcy Cýtím, vůkol na radosti patříc Znamenám, že vykvetati jako Růže, jako ourodný strom stkvíti

Ovocem se mám; vše v společnosti Plésá, y mé srdce po společné Blaženosti dychtí, y já k otcy Milému a k tovaryškám věrným,

Y já ku každému stvoření se Vinouc hledím oblažiti je, a Spatřujíc je šťastné, plésám s nimi. Rozvážlivá panno! s oblíbením

Na krásyvou pohlížeje dívku Vypověděl kníže, povinnosti Pravotného plníc Křesťana, proč Nevěsto se Páně zpíráš k svému

Přivinouti ženichovi, nechceš Do blažícý přistoupiti cyrkve? K čemu prospěloby jméno, pane Dobrotivý! pověděla dívka,

Kdyby blahorodné skutky duše Nekrásyly? Otec jednávaje Jména sy co dýmu všímá; já tvor Na rozumu křehký, jako outlá

Bylina se držím podpory své Rozumného otce; jak on smejšlí, Y mně jináč přemejšleti nelze. Otec zákonem a zvykem Bohy

Uvěčněné ctí, jak náboženství Naše veškerenstvu rozkazuje, Dobře věda, že lid na oltáři Vida obraz k věření a k činům

Pohybuje duše, že se duch mdlý Do krajiny neviditedlné Probírati mrákotami nechtě Nikdý světlé pravdy nedostihne,

Pravdivého Boha neodhrnuv Očím zemdleným jen stíny lapne, Stíny za stín, bludy za blud změní. Ctný-li pochybuje otec, ač co

Orel bystrým proletuje zrakem Hlubiny y střed y rozvaliny Stvořenosti; jak já slabý kvítek Smělabych se k sluncy pravdy tříti?

Neskoumajíc otce miluji, a Jeho moudrostí se řídím. Kmet-li Povážlivý učení tvé uzná Pravdou býti, zaryje je v srdcy,

Podá dceři ruky, s nímby k chrámu Pravoty a štěstí pokročila. Vymluvila. Chtěli rozložiti Vábivého rozmlouvání lůno,

Chtěli k pramenu se blaženosti S zkřídlenými vynášeti duchy, Když tu Stanislav; řeč mřela v ustech, Dcera zaletěla k otcy; kníže

Vítal starce; stařec: K Praze, vykřikl, Národ hyne. Zrádcy kovajíc pád Dosazují na trůn Boleslava. Blaze mně y vlasti! zjevil Václav

Myšlení své, po tichosti touží Můj duch, řízením se Božím dotru Vyžádaných štěstí. Co to slyším? Zaražený Stanislav se poptal,

Vévodaby v oslaveném běhu Svého panování ustav, v bouři Rozvětřených zrad lid do propasti Otroctví a bíd co choulostivý

Mládenec, co nedotklivý stařec Svrhl, a Boha, čest y národ zradil? Muži, stůj! a viz, jak matky k tobě S dítkami se utíkají, starcy

Před knížetem na kolenou leží, Kněží Páně ruce spínajíce O zastání prosý, tybys, synu Krystův! hrade žen a osyřelých

Dítek mužům statným zarazoval Meče v boky, ku posměchu slabé Vystavoval kněží? Zmuž se, jednej! Jednej! vyřkla Důbravinka, křehká

Dívka s tebou v boj se světí; ta co Stín tvé kroky stíhati, a rány Od milého odrážeti bude. Řkoucý klekla, nohy pokropujíc

Slzami co posel Boží k srdcy Dorážela prosbami, a vzdechy K činům kníže roznítila rychlým. Václav muž vstal, k boji osudnému

Provázeli otec s dcerou kníže. Zdaleka již zaslechaje Václav Nářky utíkajícýho lidu, Netrň, dobrý lide! z hlubokosti

Svého srdce pronesl, já tvých práv a Rodin hájím. Praviv, jakby zkřídlil Běhy, dostavil se k utrýzněným. Sotva svého otce vzhlídli, strach a

Pláče pomřely, a radost jako Nebes poselkyně projížděla Obživené zástupy, a hlasy Probudila mocné, že se les y

Hory rozlíhaly radováním. Kněží vystoupili ze zástupu, Páni přistoupili k vévodovi, Matky miláčky své vedouc: Hle! váš

Otec! promluvily, k nohoum klesly, Jako Boha požehnaly otce. Vévodou lid zmuživ v boj se vydal. Pohané co rozvzteklení lvové

Vidouc kostel, s hromovitým hlukem Doráželi na zdi, zpívajíce Z kořen vyvraceli sýdlo Páně. Vylivše žluč na kamení, jakby

Na tisýce protivníků zbili, Vejskali, a s vychloubáním k Praze Pospíchali. V tom hluk, v tom blesk zbraní. Co to? ohlížejí na všecky se

Strany, vidí vévodu, a slyší Zpěvy odvážlivých bojovníků. Vojmír mluví, k bitvě napomíná, Pohan mlčí, poslouchá, a v poušť se

Rozprchuje. Darmo prosby, darmo Pohrůžky a slibování; trhlých Nezastaví Vojmír poběhlíků. Proklev luzu vrtkavou, a vida

Zrostajícý nebezpečenství co Plachý zajíc kvapí ku Kouřímu. Zplašiv zpouru, svolav vladyky, a Zvýšiv ducha Václav promluvil k nim:

Oděv mládenectví složiv povstal Muž jsem, pevnou rukou zřídím vládu, Naposledy zpurcům milost dnes, kdo Zákonům se příčí, suď ho zákon.

Praviv rozpustil sněm. Matku napadl, S slzavýma očima ji k srdcy Přitisk, a y s srdečností žádal, Aby v Boleslavi pokojného

Života dny trávíc blaženosti Vážila sy z lásky. Drahomíra Hoříc zlostí, že se motaniny Zrady překvapením roztrhaly,

Zalezla co dívka marná v kout, a Plačíc vztek msty vylívala na své Ulekané slouhy. Václav s lidem Mužným vstoupil do blažené Prahy.