Václav. Zpěv čtvrtý.

Uctiv Václav hosti, po vábivé Veselosti, po sladivém zpěvu, Po srdečném rozmlouvání, boje Domácýho prameny a zběhy

Ukrutnosti plaché vypravoval. Hrozno, na bratra-li bratr zbrojí Ruce, syn vlast květnou roztrhává; Tehdáž žádné v srdcých outrpnosti,

Cti a pravoty se nevyskytne, Ráje pustnou, duše divočí, a Štěstí z dědin zkrvácených prchá K nebi, víra rozdvojuje národ.

Dokud Vratislav zem řídil mužným Duchem, hadové se nesvornosti Ukrývali v kout, sad země, lidé Andělové jako bratří bratry

Objímali chodíc po růžové Cestě k chrámu čisté blaženosti. Vratislav y o budoucnost maje Péči, matce Lidmile mne svěřiv

Nevadného vlasti velitele Vychovati mínil. Na Tetíně V sýdlu pokoje a lásky, kde se Všecky zasadily ctnosti, kde co

Hvězda šlechetnosti zasvítila Lidem kněžna, sbíhali se starcy, Scházeli se mládency a panny, Aby na blažícý hledíc paní

Sesýlili v mravech zvýšujícých K nebi duše, vkořenili čest a Nevinu co květy s nebes v srdce Nezkalená, porosyli mysli

Zkormoucené potěšením Božským. Zde jsem, vida ctnost a lásku v živém Obrazu se cvičil, v lásce uvykl Splacujícý ctnosti v outlém věku,

Poznal v člověku y nejbídnějším Bratra svého, v tvoru dnem y mroucým Boha vládnoucýho veškerenstvem. Vyspěv do samoty vznešenější

Přešel jsem, kdež rovně starostlivá Láska nad mnou bděla, kdežto muži Rozumní a mravní v outlá srdce Ctnost a moudrost štěpovali. V Budči

Trávě nejkrásnější dny, jsem v spolek Lásky s Podivínem starším vešel, Jehož nerozvyklal klam, hrom mstivých Neroztřepil ukrutenství. Moudrost

Posylnila nás, ctnost vymocněla V běhu pevném ku věčnosti chrámu, Bůh a vlast a otec vzbuzovali V upachtění zkleslé duchy k činům

Slavným; krása venkovského kraje, Práce sladké na zahradě těla Křehká tužila, a potěšení Zdravé do cytlivých srdcý lila.

Štěpujíce stromy, rovnajíce Z vrcholiny pole, vinohrady Zvýšujíce plésali jsme, když se Stromy bujníc pnuly, rozkvetala

Pšenice, neb víno zaráželo Hrozny. Tiché v sadě obírání Zajímalo svými okrasami, Svými lahodnostmi duchy mírné,

Nepřipustilo, by radosti a Hluky měst, by krása cti a zlata Varné zmatly hlavy, vášnivosti Škodné vpeřily se v srdce měké.

Tak věk mladosti mé v spokojnosti Nezkalené plynul, tak mne láska, Ctnost a práce vedouc po kvetoucý Zemi rozsývaly radovánky,

Vyjasnily rozum moudrostí, a Mysli matné povýšily k nebi. V neštěstí y v štěstí v stálosti se Cviče, nelekl jsem se denních svárů,

Nevyděsyl burnou budoucností. Odhodlav se život položiti Za své bratří, podrobiti svému Osudu co muž, dny přítomnosti

Šťastné ku vzdělání mocností všech Používal mladík, rozšiřoval Blaženost a lásku v tovaryšstvu, Až jsme všickni v jedno zrostli srdce.

Blaze nám, že čekajíce třesku Nehod, výšili jsme duchy, srdce Utužili; syce hromy bouřek Rázných násby byly porážely.

Otec zemřel, s ním y pokoj v zemi. Matka Drahomíra protivnice Věčná Křesťanů, a vlády duše Žádostivá, rychle uchopivši

S muži hrdými se panování, Smělcům pohrozyla otroctvími, Mocným lahodíc co přítelkyně Věrná otevřela v důvěrnosti

Srdce, chytrostí a slibováním Slávy budoucý sy naklonila Duchy neustupných starověrců. Upevnivši trůn své vysýlala

Střely na Křesťany na cyzynce. Tím se zalíbila zástupníkům Tuhým zhanobených Bohů, tím sy Ukovala horlitele Čechy.

Rozvětřency patříc na bohaté Osadníky, na vznešené muže, Zahořeli závistí, a srdce Mrzká zjedujíce ukrutnostmi,

Utvořili sváry. Jako hrůzou Pomámení pospíchali k Praze, Ku kněžně se dostavivše s pláčem Vyprávěli, že se novotáři

Jako saně na vlastence lítí. Kněžna ztrnouc rozkázala spěšně: Služebnícy věrní vrahy zmařte. Rozkazu se uchopivše vřelcy

Zkřikli: Smrt. Tuť moudrý Stanislav se Prodrav řečil: Bojli začneš, zkáza Vlasti, zkáza vévůdkyně tobě. Pomni, že jsy matka národu, ne

Vražedlnice. Rozkřešešli svár, vztek Vjede v tiché sousedy, msta zkatí Milostivé duše, ctnost se pohřbí. K pravotnému muži přistoupili

Mocní hajitelé Bohů, kněžně Radíc, aby opovrhši zlými Žalobníky jediné se moudrých Přidržela rad, a pokoje co

Nejdražšího s nebes daru šetříc Oblažila zemi. Rada ta se Nelíbila kněžně, na slovútné Zanevřevši raditele, okem

Mračným zapudila z Prahy je, a Oukladníkům svěříc srdce mstivé, Sesnovala v skryté s nimi stroje, Aby jedným dnem a rázem Bohům

Z lásky všecky vyplenila zrádce. Tajné ouklady se vyjevily. Náhlou záhubou jsem zkostl; vždyť matka Rozbrojů se stala původkyní.

Darmo srdce vymlouvalo matku, Darmo na pohany dravé vinu Překládalo, jakby nebyla s to Žena nedotklivá v nevinné se

Brodit krvi; ach! k mé nejhroznější Bolesti jsa ze snů k skutečnosti Strhnut vraždami, jsem poznal, že má Matka hůř než ďábel v zemi zuří.

Ke mně Křesťané se kněží, ke mně Matky s dítkami a starcy jako K Bohu utíkali, o zastání Mdlého pacholátka žádajíce.

Rádbych krví, nemoha, ach! skutky, Spasyl neviňátka, rádbych přetrhl Žíly rozbrojů, ach! průvalové Vzteku rozlítili pokojné y

Lidi k ďábelnosti; na bratra se Sápal bratr, matka zohavila Milé dítě, v pečlivého otce Krvi syn své máchal ruce, svazky

Lásky, cti a šlechetnosti mřely. Na svou pohlídaje slabost, klesl jsem, K Bohu vyslal prosby, vylívaje Slzy, k nářkům zplašeného lidu

Připojuje své y nářky, děle S sestrami a bratry srdce, bídě Ulehčil jsem strašné. Jakby Bůh se Ozval, vyšla záře naděje, a

Duší potěšila budoucností. Kojíce se krásnou budoucností Tvářili jsme sobě zlatý věk, kde Křesťan volný s svým se spojiv Bohem

Zapomíná na minulé bídy, Rozesývá sýmě pokoje a lásky. Tvář se odkrývá nám nebes, jasnost Božská sýlí duchy zmožené, a

K Čechu Čech se jako k bratru tiskne. Z blahé budoucnosti strhl nás Šimon, Dobrý mládenec jsa na učení V Budči, křesťan horlivý, však duše

V světě nejplachejší přiběhl k nám, a Padnuv na zem, jako divý sobě Počínaje, slova nepromluvil. Podíváním tím se zarazyvše,

Všickni na se pomateně hledíc Lekali se hrozných neštěstí, a Neslýchané vytvořovali sy Příkořenství. Šimon kroutě se, a

Vleka po zemi jak červ v pláč vylil Cyty, škytal, až mu usedalo Srdce, až se celé třáslo tělo. Umřem! vykřikl, Drahomíra káže.

Umlkl, zkostl, s ním y my kostnem všickni. Jak se pamět navrátila zboru, Povstal hluk, a pláč a proklínání. Bratr líbal bratra, s protivníkem

Nepřítel se mířil, otcové a Matky objímali outlé dítky, Bědujíce, v květu mladosti že Jak stín z rozkošného světa zmizý,

Naříkáním nad milými dětmi Zapomněli na své bolesti, a Pozbývajíc rozumu, co mrtví Na zem padli. Jejich zoufání mé

Srdce proniklo, a slyše kletby Matek, trhnuv sebou, zděsyl jsem se, Jako diviš z lidské společnosti Vyběhl na poušť, a zde oplakával

Nepohody nešťastného lidu; Jako mouby zacházeli vinou. Celičký svět na mne ležel, vůkol Zhlížeje se po pomocy, nikdež

Stínu ulehčení nenacházým. Ode všeho světa opuštěný Utíkám se k Bohu, na modlitbách Dnem y nocý ležím, volám jako

K otcy o pomoc, a nechcy z pouště Strašlivé se hnouti, dokud Bůh mne Nevyslyší. Na pustině vzdychám, Hladem mru, a žádný, s svým se hořem

Obíraje, na mne nepomyslí, Žádný přítele se nepozeptá: Co se s naším velitelem dálo? Každý svou smrt před očima maje

Chodí jako pomatenec, pláče, Na rozmilé patře strachy schne, a S nimi, Bože! na věky se loučí. Podivín jen, na nebezpečenství

Zapomenuv, po mně pátrá, lesy Přehlíží, a našev opuštěnce, Srdce své mi otvírá, a semnou Dělí nesnáze, y semnou pláče.

Bouře přešla, lid se upokojil, Jakby nikdy strach ho nevyděsyl. Ticho u dvora; jen v soukromí se Ková zrada. Kněžna opatrně

Pokračuje; poznalať, že dokud Hlavy mdlý lid řídí, nevyvede Svého záměru, ty sníží, na ty Hromy pomsty vyšle. Lidmila se

Nejvíc příčí, první padni; ale Matka, svědomí se zpírá, kněžna Na rozpaku. Vidouc rádcy zmatky, K činům váhajícý donucují.

Pomoc, kněžno! po nás veta, křičí, Křesťané se bouří, vyhrožují Smrtí všem, kdo Bohů našich hájí. Zrádcy bdějí, my-li budem spáti?

V tom tu posel praví: Lidmila ti Kněžna velebná a starostlivá Matka odesýlá pozdravení, Y se táže: Proč má národ mříti?

Ty jsy kněžna, ty jsy matka lidu Nebohého; kaž a nepokoje Pojdou, z bouře vyjde pokoj, za to Matka, za to národ všecken prosý.

Řekl, a Drahomíra zkameněla. Dojdouc cytu, s přetvářením k poslu Promluvila: Nechcy boje, nechcy Zkázy svého národu, jen o smír

Péče má. Jdi, vyřiď máteři, že Upokojím zem, y národ zblažím. Posel odešel, a dvořané jed Na Lidmilu vylívajíc řekli:

Zrádkyně se prozradila bouři Zpořádavši. Jest-li panujícý Kněžně káže, jak, rcy, s otrokyní Nakládati bude? Snad již pozdě.

Naši tovaryši v prachu leží, Vítězové na nás vymejšlejí Muky. Běda nám, ó běda tobě! Kněžna v pláč své cyty vylila. Ach!

Kdo mne protivnice sprostí? vyřknouc, Po svém osvoboditeli vůkol Pátrala. Tuť Kom a Tuma, pevní Bohů přátelé, a cti y peněz

Žádostiví násylnícy, kněžně Přisahali: Než den mine, tvá a Práv a Bohů protivnice klesne. Drahomíra padla do náručí

Vrahům, za přátely nejmilejší Smělce prohlásyvši k činům Božským Mužů prorokyně posvětila. Y hned oukladnícy na cestu se

Ubírali, zlaté stavějíce Sobě mosty do povětří, poctu Všeho národu, a poklady a Důstojnosti v mžiku vytvořili.

U Tětína stáli, kdežto matka Chudých přebývala, nešťastnícy Outočiště našli; sem y zrádcy Vtrhli. Bezpečněby mohli vraždu

Spáchat, stavěli se, jakby kněžnou Ukrutnicý ze své utíkali Vlasti do cyzyny. K milostivé Vkročíc kněžně na zem padli, s pláčem

Neštěstí své vykládali, Bohem Nevinnost svou, protivníků lítých Ukrutnosti stvrzujíce. Dobrá Kněžna outrpností vylívajíc

Slzy, sklonila se k nešťastným a Laskavými potěšujíc slovy Utrápených duší, slibovala Pomoc, vystavěla v budoucnosti

Hvězdu naděje a potěšení; Pak je do světnice vedla, lačné Nakrmila, snesla dary, s tváří Přívětivou rozdávala, aby

Na daleké cestě zapudili Hlad a u cyzynců nepohodlí. Ouskočnícy, jakby jim se srdce Rozpuknouti chtělo bolestí, co

Hadi plazýce se, svírali své Prsy, rukama zas lomíc slova Škytajícý pronášeli usty Trnoucými, nechtíc pro celý svět

Zlata od milostné vzýti paní. Vezměte, ó duše usoužené! Špatné dary, aby mezy zlými Lidmi v nejtrpčejší době hromy

Ukrutenství od vás odvrátily. Rádabych, ach! ráda krví svou vás Vykoupila z nebezpečenství, y Ráda se vším jměním ukrotila

Vaše protivníky, kdyby zlatem, Kdyby prosbami se neustupné Hnuly skály. Rcete, zdali možná, Byste v milé přebývali vlasti?

Není možná, dnes-li nevytrhnem Z vlasti, veta po nás, veta po vás, Drahé ženy, roztomilé dítky. Hodina již kvapí, smrt nás stíhá,

Kněžno, matko! smrt nás, Bože! lapne, Otroctví a hanba děti sevře. Nešťastnícy! jáť v svém srdcy cýtím Bolest, která ohnivými meči

Vaše srdce bodá, jáť v svém duchu Vaše ušlechtilé ženy vidím, Vaše opuštěná neviňátka, Jak k vám s ručičkama spínajíce

Se co holubinky vinou, a vy Poklady své nejmilejší, vlast a Pohodlí a rozkoše zde máte Opustiti, máte mezy hady

Jedovaté – Bože! odvrať bídu, Sešli anděla! ó utište se, Dobré duše! Bůh vás vidí, Bůh vás V nouzy neopustí, Václav vštípí

Zlatý věk, vlast otevře své lůno Nevinnosti, vaše ženy, vaše Děti k vám se sypou, hoře mře, a Láska s blažeností svůj trůn pevní.

Oba klekli, nohy líbajíce Milostivé matce. Jděte, milé Děti, jděte, než se krupobití Pomsty spustí, já co matka v hradě

Postarám se o rodiny vaše, Snad Bůh bouři ztiší, snad y zlostná Drahomíra zkrotí vztek, a vlasti Zkrvácené vrátí věrné syny.

Řekla, k pospíchání donucujíc Muže. Ti se třásli, svědomí zlé Probudilo nevídané muky Na ně; studený pot na čela se

Vylil, nohy stuhly, umrtvěly Ruce, rozum zmátl se, na kolena Padli, chtíce promluviti, k nebi Očí pozdvihli, ach! hrůzou skočíc,

Jakby zlý duch hnal je, utíkali Horami a lesy, zabíhali K řece, na skalině do propasti Zhlížejíce lekali se smrti,

Děsyli se pekla, sebou trhli, Stín-li hnul se, vyskytali lidé. Do pustiny zaběhnouce těla Ukrývali, nemohouce duší

Před svědomím skrýti. Spadněte, ó Skály, otevřete prohlubiny Usta syrná, hromové ó perte, Zdrťte vrahy! Kom zkřikl, mrtvý ležel.

Což jsem činil, hořekoval Tuma, Že chtě milostivé probodnouti Srdce, střely Boží na se vyzval? Ach! jak těsno srdcy! Matko! tvé-li

Jasné na vraha se usmívalo Oko, když meč napřahaje, lásky Nevyproudný pramen srdce vlídné Probodnouti mínil? Ukrutníku!

Zhroz se hanebného činu, slož zde Pod širokým nebem přísahu, že Dříve stokrát umřeš, nežbys vlasem Pohnul matce; řekl, a plakal hořce.

Lidé s podivením rozsápaných Mužů pozorovali, a trhlých Lekali se řečí. Jako na zem Uskaleni jsouce pohlíželi

Na divochy, pohlíželi k nebi Tázajíce v duchu předzvídavém Svých se Bohů, co se v Čechách bude Díti, když již páni mocní třeští?

Vrahové se zvedli, prchajíce K Praze bědovali, očima a V mysli slibujíce svatě, že se Matky netknou, byť je zasypaly

Hory zlatem, kněžna důstojnostmi. K Drahomíře přirazyvše vyřkli Sliby své, a kněžna cpavým hlasem Poptala se hrdin: Tak-li žena

Zvítězyla nad mužnými srdcy? Na živě-li zejtra bába bude, Běda vám, a běda rodům vaším! S povržením odvrátila pohled

Od leknutých mužů; dvořané se Vysypali k odvážlivým obrům, S posměchem čin rozkládali slavný, Věnec pocty, zvěčňujícý zpěv, a

Poklady a důstojnosti k nohoum Kladli smělcům, sklánějíce jako K modlám kolena svá, za přímluvu Požádali uvěčněných k trůnu

Cti a slávy. Ti se trhli ze snů, Rozlítili v srdcých, pospíchali K Lidmile, a ženu svatou, matku Vrahy žehnajícý uškrtili.

Věrný služebník mne o příběhu Strašném zpravil, prose na kolenou, Abych bez meškání do pustiny Zašel, syc že y mne ukrutnice

Zvraždí. Pozbyv zprávou rozumu a Cytu, jako bez života hledě Do země, a slova vypraviti Nemoha, jsem veškerého světa

Bolesti a břímě na svém srdcy Nesl; vždyť nejmilejší bába, Nejvěrnější přítel matkou, bratrem Zašli. Podivína, rozdrážděným

Bratrem zabitého, oplakával Chudinec jsem právě na samotě, Když mi nová rána rozrazyla Probodané srdce. Bože dobrý!

Možno-li jest člověku, by těchto Bolestí střel bez zoufání snášel? Ještě dnes mne uchopuje smutek, Ještě dnes cyt zmocňuje se srdce

Ztísněného, rádbych mluvil, žalost Nedá promluviti, obrazyti Nedá cytů ulekáním náhlým Zplameněných. Vzhledni na mé slzy,

Na mé potrhané oko, viz cyt, V srdcy boj, a zmocňujícý vášeň. Řekl, a v pomlčení trapném dlouhou Strávil chvíli. Vzkřísyv ducha mdlého

Bystrost, oddechnuv sy, vyprávěti Začal hořkost svého povolání. Matka, bratr, Bože! nepřátelé Veškerenstva, nepřátelé Boží,

Toto pomyšlení odvrátilo Celičký svět od mne, pacholete Nevinného, rozzuřilo duše Utrýzněné na knížecý rod a

Slávu. Žádný nepovšimnuv sobě Ducha, v pustině se plazýcýho, Každý proklínaje ukrutníky, Vyzývaje na mstu Boha, na mne

Ukazoval: Tenť syn vražedlnice Otce mého, bratr vraha muže Mého. Slyše slova urputná jsem Zkostl, a zoufal utíkaje jako

Divý před lidskými stíny v lesy. Mysle, že vrch všeho neštěstí již Na svém nesu srdcy, pokládám se Za stvoření v světě nejbídnější,

Sprostý nevěda, že hrůzy tyto Počátek jsou pronásledování Šerednějších. Neboť matka teprv Náruživostem všem rozvázala

Uzdu, kráčejícý s společníky, Hrdnoucými po krvavé dráze. Jest-li ctnost jak nebe čistá, jest-li Knížecý krev neobstála, jak mohl

Doufati kněz, že ho bouře přejde? Nežby roznesla se v Čechách pověst O Lidmily svaté zavraždění, Měla jedným rázem náhlá rána

Všecky vyznavače pravdivého Boha stříti, vlastby čistá v lůnu Krásném jen svých poctívala Bohů. O půl nocy zahřměl k vraždám rozkaz.

Tiší sousedové bez starosti Odpočívali, sny sladivými Duše zvýšujíce, když hřmot, jakby Svět se bořil, z ráje do propasti

Strhl lid. Rozvětřency nerozumnou Luzu na křesťany hnali, křičíc: Bíte, Bohů protivníky bíte! Sousedové ze snů skočili, a

Životů svých ochrániti chtíce, Zbraněmi se rychle opásali. Darmo sýlu obříc zmáhali se, Než se zvedli, ukrutníky zašli.

Ženy ulekané, prostovlasé Dívky s lomícýma rukama a Trnoucými slovy k outrpnosti Srdce skalná nakloniti, otců,

Manželů a dítek zachrániti Usylujíc, ani pláčem, ani Srdečnými prosbami a krásou Lahodivou nebyly s to skálou

Hnouti zocelenou; krásy mřel květ. Předevšemi k Popelovi hnali. Starec ctnostný bezevšeho strachu, Bez vší zbraně vrahům kráčel v bok, kmet

Viděl přátely a klesajícý Syny, slyšel dívek naříkání, Slyšel prosby, stál co bez života Strom, jen k nebi vzhlídl, a vzdychl a hlavu

Zakryl. Zaslechl nejmilejší dcery Hlas, jak bleskot k rozsápaným letěl Katům, na zem padl, a nastrkoval Hlavu, která nastokráte v boji

Z nebezpečenství je vyrvouc k chrámu Uváděla blaženosti. Sražte Hlavu, probodněte srdce, křičel, Dceru mou jen živte. Váš to otec,

Váš to bratr prosý. Na šediny Patříc, na poctivý pohled svého Dobrodince, strnuli, a stáli. V tom sem vkročil Vojmír, rozmazance

Ztupiv, do trnoucý dívky vrazyl Meč, pak starcy hlavu srazyl. Takto Zašel nejslavnější vlastenec, a Dravým ptákům k potravě se vydal.

Po té vraždě hrůzy prováděli, Kdožby všecka ukrutenství tvářil? Den se vzbudil, slunce ukázalo Poděšené Praze mrtvá těla,

Syn a otec, s dcerou matka, dívka Se stařicý po ulicy ještě Škytajíce plaché vypouštěli Duše. Všudy ticho, všudy hrůza.

V Praze pohané se vztekali, a Na Tetíně staří, mladí svaté Oplakávajíce kněžny, její Ctnosti živým obrazyli cytem,

Pronášeli lásku, probudili K činům starce, varné pacholíky. Prohlásyvše milostivou matku Za světicy Boží vyjevili

Neskrocenou lásku. V tom sem zpráva: Drahomíra vraždí křesťany; hned Strašný hlukot utichl; pohlížeje Jeden na druhého, zvídal, jak sy

V nebezpečenství, jak v smrti třesku Počínati mají? Jako v nocy, Když svět odpočívá, když list ani Větříčkem se nehne, jako v tichu

Mrtvém strach a ouzkost pocestného Pojímá, a mysli vyjevenou Potvorami bouří; tak y tichost, Tak y hrůza obkličuje zástup,

Smrtí rozboduje vrtká srdce. Zticha Vratislav se protrh mluví: Kdos Čech, komu milá vlast, slyš radu: Drahomíra s trůnu sstup, syc konec

Pomatené vlasti. Staň se! zkřikli, S bědováním nesli k hrobu kněžnu, U hrobu pak přisahali vlasti Věrnost, Bohu svému věčnou poctu.

A hned ozbrojivše zbory jako Lvové pospíchali hájit vlasti Své a víry. Sotva pohnuli se Polem, již je potkávaly matky

Zoufajícý křičíc: Děti, milé Děti osyřeným matkám dejte! A tu na kolena padly, lid y Boha vyvolaly na mstu, a se

Opět do hlučného rozpustily Pláče, do divého proklínání. Ze zoufání těsných trhnouc sebou: Kde jste, zlatá neviňátka, kde jste,

Naše radosti a slávo? Vásli Outlá poupata chce společnice Ďáblů stříti? Smrti nehrozte se! Vaše matky bdějí, zástupové

Boží kvapí k vám, smrt trne, prchá. Řekly, napřed utíkaly, muži Letíc s nimi hulákali, až se Zem y nebe třásly. Podívání

Hrozné v letu zastavilo zástup. V prachuť ležel zkrvácený Mnislav. Ještě, maje ducha vypustiti, S hasnoucýma, s prosýcýma sháněl

Očima se po pomocy, sháněl Po svých milých dětech, vzdychl a umřel. Drahomíra s rádcy vidouc, že se Křesťané již zbrojí, uzavřela:

Zajmem děti, ploditele hrůzou Uskalíme. Rozkaz vyšel; v jednu Dobu vyrazyvše ukrutnícy V domy, všecky děti pochytali.

Darmo otcové a matky dravcům Příčili se; darmo s ručičkama Sepiatýma: Smilování! dítky Křiknouc do pláče se hlasytého

Daly, škubaly, a napínaly K rodičům se; s posměchem a bitím Trhajíce děti, uprchali Ukrutnícy, vystavili kořist

Hojnou na obdivy. Mnislava tak Bránícýho dětí probodavše, Na vejstrahu vyhodili v cestu. Křesťané ho zhlídli, na bolesti

Těla, na zoufání umrtvené Duše patříc, nepohnuli na krok Svých noh, jako skály pohlíželi Na vzdychání, na kroucení, na smrt.

Rázem smrti, hrůzou ukrutenství Obživnuvše trhli sebou, křikli, Zplamenivše duše okřídlili Nohy, s hlukotem co rozdráždění

Lvové na pohany k Praze hnali, Vytasyvše meče bíti chtěli. Nové ukrutenství otevřeli Nepřátelé křesťanům, řad řady

Stíhal dítek, zdivočency s meči U nich stáli míříc k prsům nahým. Milosrdenství! ach! život dětem Zachovejte! dítky volajíce

S pláčem k otcům, s strachy pohlížely Na meč, třásly se, a hrůzou mřely. Matky vidouc dítky, vidouc katy S mířícými meči potratily

Rozum, jako divé zaletěly K mužům, do náručí padly jim, zbraň Vytrhnuvše z rukou donutily K smilování otců. Slzy vřelé

Vylily se na tvář mužům skalným, Srdce zocelená oblomivše K ženám naklonili se, a vzdychli, Na pohany vzhlédnouc poskočili,

Jakby vrahy roztrhati chtěli. Msta, již k dětem láska zmocnila se Hrdin, na rozpaku stáli, svýchli Šetřit mají, čili kněžnu stříti?

V tom tu Drahomířin mluvil posel: Proč své zbraně vydobyvše syny Vlasti věrné vyhubiti mníte? Duchli zpurný, krevli varná mužům

Zaháleti nedá, na cyzynce Vytáhněte, čest a rozkoš vás tam Čeká. Bouře nesmyslná kněžnu Urazyla; životyli dětem

Zachovati chcete, složte zbraně, Vylučte se z vlasti, do cyzyny Odtáhněte; my své cýtíc sýly, Věčným opřeme se protivníkům.

Posel řekl, a matky plakaly, a Muži radili se, z svéli mají Vytáhnouti vlasti, po cyzyně Jako bludné toulati se duše?

Vytáhněme z vlasti ukrutné, kde Pokoje, kde bezpečnosti není! Jednosvorným muži promluvili Hlasem. Pročbychom se plazyli v té

Zemi, kde smrt, zrada, otroctví mdlé Svírá děti, kde muž dychati, a Svého Boha vzývati, a dětí Pokladů svých nejmilejších nesmí

Přivinouti k srdcy. S Bohem! vzhůru, Bůh nás vede, Bůh nám pokojnější Zaopatří byty. Muži vyřkli. Starcy padli na zem blahorodnou,

Zaplakali, s hlasy srdečnými Volajíce: Milá vlasti! zlaté Hory! kde jsme nejprv spatřovali Boží světlo, nejmilejších v světě

Požívali radostí, ó pole Ourodná a zdraví hájové! kde Naši ploditelé složili své Kosti, kde se zdraví, radost, čest a

Láska na nás usmívaly, vásli Opustiti, do cyzyny zrádné Jako divochové zaběhnouti Máme? Nikdý! Palte, roztrhejte

Katanové naše těla, nikdý Nevyjdeme z ráje kvetoucýho, Kde jsme zrodili se, tam y zemřem. S pláčem schřadlí otcové a matky

Na rozmilé zemi ležíc, květy Líbali, a vstavše přivinuli Syny k prsům, jakby na věky se Sjednotili s nimi. Otec syna

Objímaje, matka dceru drahou Hladíc hořekovali, až pláč se K nebi prodrav, skalami y srdcy Otřásl nelidskými. Nemohouce

Nepřátelé slzý udržeti, Přistoupili k mužům, přisahali Svatě, že se o otce y matky Jako děti věrné postarají.

Skála mužům spadla s srdcý, s tváří Zatemněnou, s slzýcýma k nebi Očima své zaměřili kroky Z milé země, od rozkoše vnadné,

Od svých ploditelů do cyzyny. Po cyzyně mnohých zakoušeli Nesnázý a příkořenství, hlad a Otroctví zde snášeli, a v proudu

Bídy na své otce milované, Na ourodné zpomínali kraje, Zaplakali v duších; schopivše se Dorazyli k Jindřichovi, jemu

Bídy své, a Drahomíry hrdé Přednášeli vzteky, vyzývali Pána ku pomocy rozedrané Vlasti, k obhájení víry svaté.

Jindřich smilovav se vyslal do Čech Posly, kázal smír. Msta zaslepila Pyšnou kněžnu, posly zavězyla. Jindřich rozhněvav se vytáhl na boj.

Kněžna provolala k vojně národ. Všudy ticho, žádný nechtěl zbraně Chopiti se, za nemilou mříti Kněžnu. V nebezpečenství sněm svolal

Stanislav. Pád jistý rozváživše Vlasti, uzavřeli jednosvorným Kmeti hlasem: Drahomíra s trůnu Sstup, syn Václav panuj. Tak mstu, tak vztek

Zapudivše, obživíme pokoj! Stalo se, jak předzvídali kmeti. Cýsař zkrotl, a Křesťané se zmohli. Pokoj zhojiv rány domácými

Různicemi zbité, vzdělal v Čechách Blaženosti stany. Vida, štěstí Národu že rozkvetá, a víra Pravá u nás vládne, povolal jsem

Matky, aby semnou požívala Pokoje a štěstí v utěšené Zemi. Přišla, rozšlehala znova Plamen nepokoje, rozproudila

Stoky bídy. Bůh byl s námi, vojny Oheň zhasl, a míru slunce svítí. Václav skončil slzy vylívaje Perné, že syn na svou vypravuje

Matku hanebnosti pravdu mluví. Na svobodě Radoslav slib ztvrdiv Přátelství a míru, odebral se S rozmilými svými do Kouříma,

V srdcy plésaje, že pohrom děsných Po divokém zmatku šťastně ušel.