Což ti příteli blesk stříbra a zlata a
Divů prospěje zbor bohaté Indye,
Jestli spokojnost drahá
Na ně nelije sladkosti?
V lůnu rozkoše byťs Bohem se hlásaje
Lásky lahody pil, byť se ti klaněli
Národové, a sláva
Oltář vítězy zklenula;
Štěstí uplyne v dým hrdému mládency,
Jak se vyskytne mrak hltavé chtivosti,
Srdce strne, a pouta
Sepnou na věky otroka.
Nevytrhne tě z nich jasného Herkula
Sýla, nesvede zpěv Orfea Božského;
Leť co Dedalus větrem,
Vstup y v moudrosti hlubiny,
Rozkaž rozumem svým nebi a zemi a
Tvoru každému řád, pustiny v ráje y
Bídy v rozkoše proměň!
V chrámě moudrosti vzdychati,
V spolku přítele, a spanilé milenky
Budeš hledati své ztracené blahosti,
Sny se mořiti, až květ
Švarné uvadne mladosti.
Dokud na tebe máj krásného věku se
Směje, k radosti krev, k radosti nebe y
Země milého budí;
Chodě v zahradě růžemi
Z krásy pramene pí nevinné rozkoše,
V spokojnosti sy slaď hodiny života
Spěšné, nedbaje páry
Marné slávy a věčnosti.