Syn a ctitel vlasti pravý Na jejím své štěstí staví, Pro ni snáší nehody; Sousedéli hrůzou trnou,
Když se nepřátelé hrnou, Směle hájí svobody; V horlivosti zvýšujícý Letí v bitvy zdrcujícý.
Žen a dětí ochraňuje, Na smrt sebe posvěcuje, Plaší z vlasti rozbroje; Vítězství se k němu kloní,
Pověst po všech krajích zvoní: Náš rek dobyl pokoje. Vítěz v kráse přátel jede, Sladké štěstí s sebou vede.
Láska k vlasti spát mu nedá, V svatém pokoji y hledá Neustále moudrosti; Válku začal s škodnou nocý,
Rozum rozvíjí se mocý, Svítá záře jasnosti; Tupost závistivá vadne, Růže čisté ctnosti mladne.
Bystrýť mudřec zdravým okem Skoumá světy, smělým krokem Drtí hrůzu nevěry, Mírným srdcem moudrost jasnou
S nebe loudí, hvězdy hasnou Vylíčené pověry. Překážky byť tupost pletla, Světlo buď! dí; vyšla světla.
Jako slunce vlasti svítí, V zemi seje štěstí kvítí, Jako obr pracuje; Mokřiny a pouště hynou,
Se skal vinice se vinou, S hory sad se čaruje; Kam jen koli noha kročí, Všudy oko ráje zočí.
Na svém statku v domácnosti Přebývaje, blaženosti Nezkalené požívá. Zde ho každá bouře mine,
Láska vlídná denně jiné Veselosti nalívá; Radost mudrce sy svojí, Vyvolency hody strojí.
Milá žena milé dítky Vede k otcy jako kvítky Bujné v kráse májové; Sličný anděl růži svému
Na tvář líbá rozmilému; Kde jste, hrdí rekové? Patřte z třesku bitvy dravé, Jak je blaží štěstí pravé!
Outlý rozum vyjasnívá, Srdce k ctnosti zplamenívá Dobrý otec dítek svých; V srdnatosti tvrdí syny,
Pravé obrazuje činy Předků udatných y mdlých, Z panen kouzle milostenky Vychovává věrné ženky.
S přátely se rozumnými Scházý, řečmi hlubokými Ošlechťuje radosti; S nimi věky probíhaje
Skoumá stvořenosti kraje Okem jasné moudrosti, Na příběhy světa hledí, Plésá zde, tam slzy cedí.
Od mrtvých se vracý k živým, Rozkládaje duším chtivým, Jakby vlasti prospěli. Bludu rozbořivše brány,
Zahojili hrubé rány, Moudrosti byt stavěli, Jakby stáli ve dne v nocy Nešťastníkům ku pomocy.
Sám pak obraz každé ctnosti Hájí slabé nevinnosti, Těší vdovy ztrápené; Bídě slzy stírá s tváře,
Baží, aby vyšla záře Duši zraku zbavené; Moudrost sýlí, štěstí množí, U předků až kosti složí.
Cookies on Poetry Cove