Jak Bůh ve slunečné záři Dyamantů hrdec sedě, Plnou živobytí tváři Odkrývaje, na svět hledě
S povržením, k nohoum svého Božství klade muže ctného, Na květ vzácné nevinnosti Šlehá s oka divokého
Plamen mrzké hanebnosti. Jak kůň plachý zlostí skáče, Že se krása neponíží, Ctnost že nevšímajíc dráče
Sobě pod chudoby tíží S oblíbením kráčí světem Ozdobená planým květem Větší blaženosti cýtí,
Než co Bohu mžiku letem Z vypínavé slávy svítí. Již mu chlouby jímajícý, Zlata lahodivé lesky,
Vlády světy spínajícý, Vojny lidohubné třesky V lůně slávy nelahodí, Závist štěstí milka vodí
Tepoucými pustinami, A mu ouzkost v srdcy plodí S všemi hrůzy rodinami. Nač se světem jak drak honě
Mořem vybouřeným ploval, Zlatem vykládaje koně K vozu panovníky koval? Snadby v poctě neslýchané
Spatřiv duše milované Poznal v páře ničemnosti, Že se štěstí svrchované Nepodrobí nádhernosti?
Vztek mu jiskří z bůjných očí, Srdce živí mstivé hady, Že jen z rozkoší jed točí, Že mu žalář klenou hrady,
Darmo ve snách ráje tvoří; Pravda pěny svodné boří; Darmo hledá utišení, Ach! y v plesu peklo hoří,
V květu vadne potěšení. Kdo ho s vrchu slávy házý V propast bídy neprohlednou? Vítězy kdo v cestu sázý
Hrůzy, až mu tváři blednou? Srdce nezmožené trne, Jako když se mstitel hrne? Ha! mře sláva světa všeho,
Jestli, nepravosti trne! Bodáš muže zplašeného. Pravost štěstí vzniku nedá V srdcy sýdlu šerednosti.
Tať jen svého bytu hledá V nezrušené šlechetnosti. Osudu byť třícý hromy Roztřepily muži domy,
Zakalily život jedem, Pevný ctností bez pohromy Kráčí vlnami y ledem. Pravost miláčkovi sladí
Jedy mstivých příkořenství, Cestu drsnou v skalách hladí Láskou kráse člověčenství; Trestli shromí slavnou dravost,
Božstvím stkví se duše zdravost, A se zrádným světem míří, Žebráku y králi pravost Srdce potěšením šíří.
Cookies on Poetry Cove