Pravda.

Co mi do tě, marná slávo! Co mi do vás, skalné hrady! Jestli srdce v těle zdrávo, Duše bez hanebné vady?

Zlato svými lesky, Štěstí svými vřesky Zaslep lidi chtivé; Mé jen pravdy blesky

Loudí srdce živé. Co mi po svobodě mylné, Po tvém, rozkošnosti! medu, Duch-li stálý pravdy sylné

Cýtě moc, se štítí jedu? Krása povrchnosti Vstřelí v tuk a kosti Zvětřeného pána;

Tiché stkví se ctnosti Věčnosti jen brána. Ať se topí v požívání, Rozplozujíc radovánky!

Vyhrnují milování, Cti a slávy květné schránky, Ať jim štěstí moře Stín y splákne hoře,

Sevře srdce těsné; Vrch se klamu boře Dechem, v propast klesne. Duch jen pravdou Božskou sylný

Vínem pěn se neopije; Nechť se líčí podvod mylný, Neštěstí hrom v srdce bije; Duch a srdce zdravé

V touni pověr plave K rozumnosti břehu A se slávy pravé Dotře v čestném běhu.

Svoboda y řád y práva Nezvadlého člověčenství Trůn sy sázý, kde y sláva Nehřmějícý příkořenství

V společnosti řádné S Božskou pravdou vládne, Kde se mírnost rodí, Jestli štěstí zrádné

Zmatky v lidu plodí. V blesku jarní kráčí řásy Nelíčená přirozenost, Láska uvěčňuje krásy

Objímajíc spokojenost, Život vnady zlatí, Závist jedy tratí, Pravost ctnosti růže

Klamy, ač se fatí, V potýkání zmůže. Darmo nerozumu stvůry Strachu jedovaté střely

Sypou z propasti y s hůry Mor, by rozum čistý třely, Lid se potvor leká, Před stín hrůzou kleká,

Pravda třepí stíny, Ač se podvod vzteká, Třepícými klíny. Duše mocná v pevném těle,

Byť se vyrojily hrůzy, Zhlíží do věčnosti směle, Orel v nebezpečné chůzy Vyšetřujíc stráně

Míří k Božství bráně, Naděje kde svítí, A se pravdou Páně Všudy šťastnou cýtí.