Jako střely dnové letí,
Krása mře a závist hasne;
Smrt tě lapne v blesku slávy,
Cézar buď sy, nebo Plato.
Což to na plat, že ti růže
V tváři kvetou, že tě Boha
Lidé nesmyslní slaví,
Moudrosti se klaní světy;
Že svým vtipem vyměřuješ
Sluncy běh a hvězdám stany,
Vzdorujícým mořem kvapě
Hledáš nestvořených světů?
Blesk tvá sláva, stín tvůj rozum,
Vplyne v moře nepaměti,
Neřídí-li vznešeného
Ducha moudrost vyjasněná!
Život tvůj hrob, zoškliví ti
Přítomnosti ráje, jestli
Mírnost neskrocuje kroků
Divokého rozkošníka.
Vytrhni se z klepet slepé
Nemožnosti, roztřep pouta
Nerozumu; hodiny se
Uchop dnešní, než duch zemdlí!
V květu mladosti a v lůnu
Rozkoše své čelo věncy
Krásýcými oviň, plésej
V milých přátel společnosti;
Uží všeho v mírnosti, a
Jasným okem hledě v propast
Budoucnosti, smrti jako
Přítelkyně očekávej!