Outěk.

V strašném lese Otce nese Na ramenou syn; Trpké slzy vylívaje,

Svou vlast v duchu probíhaje, Vidí kolem hrůzu vin; Ouzkost na něj až pot rosý, Chraň ó Bože! otce! prosý.

Cosy šustí, V chřoví chrustí, Vítr klátí strom. Jakby z stínícýho suku

Spatřil vycházeti ruku, V vzdálenosti houkal hrom, Cuká sebou, v houště běží, Strachy trna v chrastí leží.

Zas se dívá, Otce skrývá V tmavé trniny; Sám pak vůkol obcházeje,

Všecky stráně přehlížeje Skoumá širé pustiny, Rádby se y kalem brodil, By jen otce vysvobodil.

Zbitý hladem Chodí ladem Smělý hrdina; Láska oddechu mu nedá,

Jahod pro stařečka hledá, Bože, sladká malina! Křičí, radostí se třese, Hrstku malin otcy nese.

Ač dešť šlehá, Lesem běhá V drsné ohrady; Sám se postí, otcy nosý,

Jez ó tatinku, jez! prosý, Pokrm z Boží zahrady; Člověk nechť jed v krmy leje, Bůh nám zdravých jídel přeje.

Noc se blíží, Oči tíží Ctnému stařečku; Synek na trávníku sedí,

Otce jako oka hledí, Tiskne hlavu k srdečku; Kyž noc ouzkosti tě zbaví Zlatá hlavo! slze praví.

O můj Bože! V trní lože Došels zemane! Jindy se ti hrady stkvěly,

Ráje v sadě rozvíjely, V domě plesy vybrané; Jestlis ráčil, lehlo tělo, Kde byt z prachu stlaný mělo.

Ten se postí, Ješto hostí Na sta denně zval; Ten se zamračencům kořil,

Kterým jak Bůh štěstí tvořil, Které dobrodiním spial; Zde ó Bože! příklad dáváš, Jaké změny lidem stláváš!

Což se Pane! S námi stane Na budoucý čas? Snad se bouře horší svalí,

Pramen spokojnosti zkalí, Snad se pokoj vrátí zas, Vyjde z mračen ukrutenství Láska krása člověčenství.

Kyž se vrátí, Bídy zkrátí Pokoj svatý nám! Tuťbych uvedl otče milý!

Tebe v domov ušlechtilý, Bohu strážcy stavěl chrám, Rány hojiti se snažil, Vzdělal vlast, a bratří blažil.

Měsýc svítí, V srdcy cýtí Sladké radosti; Jakby náhlým okouzlením

Kráčel samým potěšením V lůnu krásné svornosti, V květu rozkošného máje Plodí sobě v duchu ráje.

V ráji plésá; Ach! zas klesá S nebe v hlubinu. Černá zrada pouta kuje,

Nepřátely naplňuje Divokými chrastinu. Již jest po tvém štěstí veta, Musýš z rozmilého světa.

Jako saně Vedouc zbraně Protivnícy jdou; Sotva stopy vypátrali,

Jako chrti pospíchali, Aby jali kořist mdlou. Zůří; syn k ním ruce spíná, K vlídnosti jich napomíná.

Posečkejte, Spaní přejte Starcy dobrému! Patřte, jak se ze sna směje,

Sám Bůh oddechnutí přeje Srdcy hořem zkleslému, Y vy cyťte v užasnutí Nad ztrápeným ustrnutí!

„Co se vineš, V slzách plyneš Jako zeměplaz. Jindys Bůh jsa plejtval zlatem,

Lidi mámil drahým šatem, Hrozný s posměchem hřmí hlas; Nyní Božství sláva zvadla, Hodina tvé smrti padla.“

„Vezmi zlato, Abys za to Otce zachoval; Postoupím y tobě hrady,

Štěpnice a vinohrady, Sámbys na nich panoval; Ach! jen daruj z outrpnosti Nahý život nevinnosti!“

„Zdrtím hady; Nech sy hrady, Nech sy klenoty! Mneli myslíš zaslepiti?

Zradu máte zaplatiti Hanebnými životy. Kdyby sám Bůh s nebe sstoupil, Vásby smrti neodkoupil.“

Jak čert pravý Zlosyn dravý Blíže vstupuje; Z ďábelnosti starce budí:

Pohleď, kdo sny tobě pudí! Řičí, a jej zdrcuje. K synu skáče, mdlého škrtí, Z vyražení zdlouha smrtí.

Ctný muž z lesa Mrtvé nesa Slzy vylívá. Spěte tiše duše čisté!

Teď jste v lůnu slávy jisté, Mluví, a je pohřbívá. Slzy, jenž jich posvěcují, Víc než mramor oslavují.