Otokar. Zpěv šestý.

Slečna živne. „Vysvoboditeli! Ach! kde otec? jižli na svobodě?“ Ptá se jemně. „Mezy nepřátely!“ Dí Dejm. Veta po slaveném rodě!

Milostnice vidí v duchu pluky Čechu slovútnému chystat muky; „Kam se vrhnu? Ach! kdo z mdloby děsné Rozplamení k činům srdce těsné?

Mladoto! své vlasti jasná slávo! Tváli ruka zocelená klesá? K činům muži! srdceli tvé zdrávo, Duchli odvážnosti jiskry křesá!

Tys mých štěstí život. Prus mé právo, Prus kmen cti a blaženosti tesá. Svěť se! Ach! co pomatená pravím? Zoufáním y milého se zbavím.“

V rozprchlení k nebi ruce spíná, Slzý trpkých vycezuje toky; Milka hladíc k tichu napomíná, Prosbou poutá okřidlené kroky.

Otce v smrti vidí, hrůzou zsýná, Rozvětřuje muže Prusům v boky, Smrt a láska, čest a msta ji dráždí, Mrtví muž, y sylnou živí páždí.

S užasnutím hledí vyprostitel Na blednoucý tváři vřelé panny. „Mělby slávy syn a krásy ctitel Strpět posměch nepřátel y hany?

Krásná slečno! tvůj y vlasti mstitel Zkřídlí běh, a otce do ochrany Vzav se spaní zhostí, krmu netkne, Až se s nepřítelem vítěz setkne.“

Praviv Čechy k namahání pudí, Stíhá cestu Prusů chvátajícých. „Snad zde dráči oslavence trudí,“ Rce, a třepí řady sápajícých.

Márná práce, z unáhlení budí Ducha, spíná těla lítajícých, Slyší s potěšením: „Hnáti druhy K hradu viděli jsme spiaté kruhy.“

K hradu míří, outokem naň žene, Plaší ulekance jako plevy; Kde mdlí vězní? v mysli rozhorlené Sýně přehlíží y dvůr y chlevy,

V sklepy mrtvolinou zakalené Slídí v spolku milované děvy, Ve dnu hlubin nalezá ó Bože! Slavných Čechů zděsujícý lože.

Srdce krvácý, a hrůzou trne Duše tklivá, spiaté u skaliny, Mráz se do žil uleknutých hrne, Uzří matky s šlechetnými syny.

Skálo! člověkli zde neustrne Nad nevinou, zboř se v rozvaliny, Vylí slzy, šlehej z pekla plamen, Práchnivíť tu cti květ, ocel ramen.

Vítězové rozrážejí pouta, Z hrobů uvádějí na svět matky, Stínové se mladíkové z kouta Puchnoucýho plazýc duší zmatky

Podivením tváří, jakby routa Vůní spíjela jim smysly, statky Oupravné je vekouzlily v nebe, Větří, mdlí, a prohlížejí sebe.

Jako povstaneli mrtvý z hrobu, Uslyšíli hučet zpěvy smutné, Pohledneli na dav, na podobu Plačícýho lidu, strach mu utne

Rozumu květ, nedbá na ozdobu Života, a veselosti chutné Vida nepocýtí srdce ledné V trudu vězýc lahodnosti jedné;

Tak y bídou zpitomělé duše Hledí s užasnutím do života. Kat a meč jim svobody sen ruše Jímá myšlení, a chlapství psota

Jak stín zobrujícý s nimi kluše, Z andělů se tvoří nedobrota, Z prostitelů divočiny vilné, Z vlasti zvuku lest, neb zdání mylné.

Lidmila: „Ó otče bídný!“ vzdychá, „Takli tebe kruhy usnížily?“ Tvář jí bledne, od slz neosychá, „Ach! co lidé lidem ublížili,

Že mrou zdrávi?“ Trne, sotva dychá, Světa všeho hrůzy obtížily Srdce měké, oko na žalostné Podívání patříc hořem kostne.

Z umrtvení probuzují zvuky Ztruchlujícý duše ctného zboru. Jako blesk se rozlíhají hluky, Muži pádí na divokou horu,

Zastihují rozplašené pluky Děsýcý se Čechů jako moru, Jako snové míjí, jen jest vězen Lipský na pustině vynalezen.

Vírná matka rozmilého zpěvce Jako oka ošetřuje svého; Když mu v srdce zamířili dřevce, Prsy svými obhájila mdlého,

Když y paní kázali co děvce, Nesnížila ducha vznešeného, V bídy jedy, v pohanění touně S synem vešla nesouc chlapství houně.

K vězným trhlým vrátili se spěšně, Matka v čelo uváděla syna; Na ni bídní pohlíželi směšně Jako zatvrzelá divočina.

Jako rozkveteli v máji třešně, Loudíli včel roje medovina; Tak y výtvorové všeho zmatku Osypali podivením matku.

„Outlá hvězdo statečného rodu! Vzhlédni na ubohé!“ paní řekla, „Bůh nás z chlapství uvedl na svobodu,“ Ruce sepnouc s povzdechnutím klekla,

Tvrdnoucý y skála nepohodu Ulekaných matek vidouc měkla, Oči lily slzy, vzdychla ústa, Když proud hoře vyvalil se zhusta.

„Ten pád, synu! tebe očekával, Ten pád hrozný oslavené Čechy, V hroby šlechetníky pochovával, Vystavoval Prušan na posměchy,

Panny růže s smíchem rozsekával, S dychtivostí lítal na vrch střechy, Aby spatřiv v poutech tebe králi! Prozpěvoval svému vůdcy chvály.

Ouzkosti mrak uprchl, Bohu díky! O, mé srdce proč svých zhojňujícých Nevyhrneš cytů bojovníky Vlasti hrad a slávu zbožňujícých?

Vám se vzdávám, na vás zástupníky Neviny co skalin vstupujícých K nebi ocel skládám na rozcestí K oslavení svého syna štěstí.

Ratolístka rodu vznešeného Syrá jak květ nedotklivý pučí. Ztrativ poupě otce statečného Klesl mně neviňátko do náručí,

Ach! má láska šetří ubohého, Má ho křehkost šlechetnosti učí. Boje hlas se ozval, v boj s ním letím, Vlasti, cti a Bohu milka světím.

Mladoto! mé blaženosti štíte! Mdloby skálo! tobě syna svěřím; Čestli vede k chrámu cti tě dítě! Zkyneš v obra; ku věčnosti změřím,

Kam jen slunce šlechetnosti svítě Proudí, kroky své a pocty peřím Zjasněného syna zočíc kleknu: Staň se mužem! s potěšením řeknu.“

Rce a k nohoum syn jí padá vděčný Přisahaje cti a vlasti službu. Matka pohlížejíc na srdečný Pohled jeví duše tklivé tužbu,

S synem v slávy okol nekonečný, V nesmrtedlnosti y vkročit kružbu; „O, mé dítě! jak stín krok tvůj stihnu, Ducha mdlého k vznešenostem zdvihnu.“

Tklivost pohybuje zajatými, Po zkříženém myslí vybouření, S rukami se k nebi sepiatými Tváří srdcý zbitých oblažení.

Synové y matky s zaťatými Pěstěmi co lvové v rozhorlení Pomstu slibujíce vrahům živou Vyhřimují duše žádost divou.

K unáhlení vřelcy poručníka, K rozvětření v běhu pudí láska. Oko zakalené milovníka, Zříli k nebi povzdychujíc kráska,

K nemožnostem křídlí, násylníka Chopí v letu, mužností se vráska Shladí milostenky poděšené, Svobodou svých v mžiku oblažené.

V ouvalině hrůzy: „Ku pomocy! Kde jste lidé? kde jsy sylný Bože?“ Zní hlas, „kati ubohému otcy Stelou na plamenu smrti lože.“

Dřív než křídla zdivočené nocy Rozsypou tmy, sýly zlosyn množe V popel spálí hrad a zhubí kraje Jedy vzteků vlastí rozlívaje.

Jak když anděl pozatroubí k soudu, Veškerý svět uchopí se letu, Hroby puknou, oud spojí se k oudu, Ctnost se zastkví v nejlícnějším květu,

Tak y jakby jiskra padla k troudu, Zhouba věčná pohrozyla světu, Bojovnícy nastavujíc sluchy Zocelují sýlu, bystří duchy.

Vidí, slyší, letí, rozhánějí Hlukem nákeřníky ulekané. Jako Bohům z hradu vyzvánějí Pochvaly a díky svrchované.

Bohové a muži zachránějí Na životě krásy milované. Bojovnícy Páně! v sýni vstupte, Vizte mstu, a ukrutníky zlupte!

Šlechetnícy vstoupí v sýň, a zkostnou, Divou poušť, a krev y kruhy vidí, Hledí s otřesením na žalostnou Bídu křehkých ukovaných lidí;

Ach! ti, dí syn, žehravostí zlostnou Muk a smrti poděšení klidí, Na ctitele posvatného míru Bezbožnícy vlili pomsty sýru.

„O, mé děti! vlasti neznám žádné,“ S pláčem vykřikuje stářec mroucý, „Můj rod milý z domácnosti řádné Vybouřila v zmatek závist vroucý;

Zočíc šat a zlato duše zrádné, Poblikujíc s vztekem na lesknoucý Prospěch Čechů Bohem věncovaných, Roztřepili štěstí požehnaných.

Bohové kde – aj! co volám Bohů Planých ku pomocy v smrti tísni? Bože mocný! rozdrť neznabohů Tvrze, vysvoboď vlast vrytou v plísni

Bludů rozjitřených, hrdost rohů, Nebe stýkajícých v hanbu sraž, a v písni Zkřidlujícý oslavnětež vděky Víry svaté po veškeré věky.

Vyslancové Boží! mého rodu Štíte! hrade svaté nevinnosti! Svými nevkouzlíte na svobodu Hrdinstvími zbité spanilosti!

O, mé dcery! kráso světa v plodu Jímajícý křehneš blaženosti. Má krev Bože! kati zdržte meče! Smilování! msta vře, má krev teče.“

Klesl v zem, zahřměl děsýcými kruhy, Zplakal, až se otřásaly stěny, K poděšení odhrnoval pruhy, Vířil vztek, a vystřikoval pěny;

Kroutě očima a dobrodruhy Bohem zaklínaje k pomstě ženy Ušlechtilé, zavzdychl, jakby z těla Utrýzněná duše odletěla.

Čechové svých srdcý k slitování Naklonivše pouta rozpínali. Na divokých katů bičování Osvobozency sy s pláčem zpomínali,

Ženy vidouc starce zkřižování Zoufalého lekem sesýnaly, Mužům skalným povstávaly vlasy, Zaslechlili bědujícých hlasy.

„Na svobodě dychám, v život letím, Tělo skalní, duch pne k nebi sýlu, Prostitelé! vám svůj život světím, Otevru y bezpečnosti žílu.

V jakés světa prostrannosti duchu! Vyzdvihl hlavu z smrtícýho puchu?“ Vykřikl stařec, své y Čechy líbal, Varným plésáním je ukolíbal.

„Bůh váš – Ha! kam prchly Bohů mdloty Pokynutím jeho? V páry kalin; Křehké srdce děsýcý se sloty Rozvětřené zpoury do rozvalin

Zmatku kleslo, Bůh váš do jasnoty Oslavení z příkořenství skalin Tvoře chrámy blaženosti pevné Uvedl kmeta v máji sýly zjevné.

O, mne blaženého nešťastníka! V moři plavu cytů, kýž mé děti – Ach! kam vraždícýho svrhla dýka Rozkoš mou a krásu? Zpráchnivěti

Máli tělo ctného svobodníka V sběhu nehod, v hrob se jako směti Sláva zvěčněného rodu svalit, Šlechetnosti čisté tvář se zkalit?

Dráči hrůzu veškerého světa Sesypali na mé srdce těsné. Pán jsem, muž a otec štěstím kveta V proudy zaběhl zmatenosti děsné.

Kde jste slávy zkvétajícý leta! S vámi v dým y vlast má zbitá klesne. Zahyň světe! srdce pukni tklivé! Čest a krásy zhasly milostivé.“

Řekl, a pohlížeje tmavým okem Na outrpné duše ruce křížil. K Mladotovi nejistotným krokem Povzdychuje jako mol se blížil.

„Mstícý zástupníku! rádbys skokem Lety loupežníků klamných ztížil, Potřev mrzké vrahy na outěku, Vyrval Čechy z jízlivého vzteku.

Noc své rozeslala chumeliny, Hrom se ozývá, a zem se třese, Vychytralcy do hor zátočiny Skryvše pány spějí směle v lese.

Chraň se zrady! zmužilosti syny Spaním živ, msta svůj let k nebi vznese, Zbudíli se slunce, kmet vám zjeví, Kde klam mstivý oslavence dřeví.“

Praviv přísahou se vázal tuhou, Jak Bůh bdí, že slova splní svatě. Ulichotiv hosti, tváří druhou Okouzloval klada v ryzým zlatě

Lahodivé krmy k posylnění, Vína, zpěv a krásy k potěšení Vysýlaje v rozkošnosti sýdlo, Vojsku prahnoucýmu dčbán a jídlo.

Zsýliv bojovníky bystré stráže Rozložoval vůdce vůkol hradu. Přehlíd stráně, stany pevnit káže, Smělce stanovuje na ohradu.

Lipský s lidem, senli smysly váže V bezpečnosti, odstraňuje zradu Křižuj v poli, řiď a živ svých zbraně K pravé stříhaje y k levé straně.

Ztuživ řád, a na odpočinutí Doprovodiv panicy y pannu, S Závišem se v sýni k bdění nutí. Prudký sen je pojav pod ochranu,

Rozžal černé zrady rozpuknutí, Noc jak peklo rozohněná hanu Zakrývala krupovitým mrakem, Vystoupila s násylnosti drakem.

Stařec Voman s syny hanebnými Na hrdiny padá, spíná nohy, V skalí vleče, slovy hanlivými Potřisňuje slávu, zůve Bohy

K pomstě neslýchané, ohnivými Šípy bodá rány, s cyhel stohy Hradí žalář, s posměchem y praví: „Král zde zejtra Prusy zblahoslaví.“

Zhasyv žížeň msty co liška lovná Krade z ohradu se do okolí; V bezpečnosti s syny: „Má moc skrovná Divotvorné nepřátely strolí,

Sražme vojsko!“ dí, a outok rovná, Křižujícý stezky k schránce volí, Chvátá, s šerujícým ještě ránem Žížní štěstí, vítězství slout pánem.

Lidmila se ze snů strašných trhá: „Bože svrchovaný! co se děje? Divoch otce krvavého drhá, Slotiny han na mroucýho seje,

Na Mladotu vrahů pluk se vrhá, Muž mdlí, krev se nešťastného leje. Kam se skryji? kdo mne kruhů zbaví?“ Ruce sepnouc ulekaná praví.

Lipská k poděšené spěchá, čtveří Matka strachy, naslechá y všady, Tichem mrtvým ulekání keří, Rozšlehujíc zoufalosti hady

Obloha se bezpečnosti šeří, Bázeň, zdali Prus vpadl do ohrady? Zmocňuje se srdce lekavého, Větří ducha zdáním zplašeného.

Mladoty a bratra nenacházý, Do mdlob padá, Lipská s hradu křičí: „Čechu zrada!“ Bystrá stráž v hrad vcházý, Zrakem orlovým a se lstí lvičí

Lipský pátrá, za své život sázý, Ohromnutí: K zbrani! stopy zničí, Prušan s hor se rojí. Lipský varný K outoku lid rozkřidluje švarný.

Zahrnuje řadu s chytralostí, V čelo, v zad a boky náhle vběhne. Jádro hrdinství a vyzralostí V srdcy odpočívá, zbraní nehne,

Až se Prušan míhá zmateností, Rázem ocelových syl naň lehne; Voman vida smrti hromobití Kvapí, v touň se skrývá do rokytí.

Stráž se přísná s hradu neodstraní, Kam se vlny bitvy valí, zvídá, Ochraňuje, potěšuje paní, Průchodu y tajných stezek hlídá –

Lidmila se, jakby věčné spaní Smysly spialo, v život neohlídá, Ach! jen matku boje šumot leká, Vítězství y smrti s hrůzou čeká.

Srdce rozbodují zprávy mylné, Lipský vítězý, zas Prušan plésá, Bože! sem se sypou řady sylné, Ach! Čech vrahy sápajícý tesá.

Vizte! otáčí se zbory pilné, V hory tratí, na hřebeně klesá Naše sláva! k lesům lomoz proudí, Prus snad Čechy do záhuby loudí.

V hradě roste zoufání a zmatek; Slečna okřívá, a padá v moře Rozježených vášní; trhlých matek Pro syny křik, nevypravné hoře

Milujícý panny, pustý statek, S divokostmi boje na oboře, Nepovolné stráže bystrá chůze Vytvořují peklo v plné hrůze.

Panna uchvácená vášnivostí Proudem klesá; matka poděšená Ku pomocy spěje, zuřivostí Boje z pomahání vybouřená

V duchu k synu s lásky ohnivostí Letí, lomí rukama, a střená Smrti ouzkostmi a lesky slávy Líbá slečnu, šťastné žádá zprávy.

Svodné naděje y jiskra hasne, V lidotrávné bitvě syna ztratí. Kvítek rajský, budoucnosti jasné Perla – ubohé se rozum hatí.

„Bože! tys ho vytrhl z výhně časné Ohavnosti, tvůj blesk čelo zlatí Kynoucýmu hrdinovi v boji, Vrah se lítí, můj hrad padne v zbroji.

Spas ho Bože! andělové střely Zhyzďujícý smrti zahánějte! Pane na nebesých! jaké zněly Zpěvy do vysosti? Vyzvánějte

Posvěcency Boží! nepřátely Oslavené muže! vyzvánějte Slávy rozkoše, a živte matku Láskou Božskou v rozvodnění zmatku.“

Rozohněná divem k slečně klíží Srdce, budí trhlou z matných letů; Skutečnost ach! v touň hrůz šlehá tíží Zoufání co rozdrcených světů,

Milovnicy prudkou pouta víží Syčícýho svědomí, že květů Zjasňujícých pozbavila Čechy, Vystavěla slávu na posměchy.

Ach! co počne? Třícý průvalové Zoufalosti na ni dorážejí, Tma se rojí, v chlapství hrdinové V bezdné touně skály zavážejí,

Otcy na hranicy katanové V srdce klíny s smíchem zarážejí, Ples hřmí, krev se lije, oheň zmahá, Po rozmilé otec v mukách sahá.

V otroctví, v smrt dceraby se vrhla Pro dobrého otce, pro milence. Život hořkne, sladne smrt, vždyť strhla Osudu zlost slávě s čela věnce,

Neštěstí pěst blaženosti zdrhla Ráj, a vyjasnila zavržence; Na ni vlast y láska sype hromy Za zbujněnou hrdost, za pohromy.

Vítězný zpěv křísý z mdloby matku, Syn co anděl v slávy společenství S plesů výrazy se blíží k statku, Zdobí duše krásou člověčenství.

Ženy z pout se vytrhují zmatku, Nehrozýc se divých násylenství. Lidmila jen smrti dcera syví, V moři lásky zoufání své živí.

Matka syna líbá, k slečně kvapí S vítězem, a s pevnou srdečností Mluví: „Můj syn nákeřníky lapí, Vysvobodí Čechy z hanebností.

Ať Prus zhrdne klamem, Čech mu chlapí, V mžik se zastkví otrok velebností, Ctný duch prošev ukrutenství plamen, Znebesyv se najde slávy pramen.“

Rce a s bojovníky vůdce hledá; Darmo, nespatřují ani stínu. Milovnice trnoucý a bledá Šetříc pohnutí a dechu v klínu

Puklin pátrá, oddechnutí nedá Dychtivcům, a leze v kalin špínu, Volá, nadějeli mžikne záře, Hoří radostí, a jasní tváře.

Ticho mrtví jiskru živobytí, Zpěv a hřmot a milých provolání Nevybouří hrobů, hromobití Jak v den soudný nad hlavami shání

Smrti střely, vášní vlnobití Ježí hlavy, pláč a proklínání K nebi ráží, zapálení hradu Pomstí Čechů pád a pekla zradu.

Hořte pekelnícy! oheň nesou. „Stůjte!“ Lipský dí, „msta vůdce spálí.“ Leknutím se rozlítěncy třesou, Do propasti oheň zbrkle válí.

„Ach! kde výbornícy naši, kde jsou? Potupy kde, kde je chlapství kálí?“ Mluví, slzý; vybouřené hněvem Lipský krotí blahorodným zpěvem:

„Kde tlíš slávo vlasti? Ach! vlast vzdychá, Mužové co skála tvrdí měknou, Tvář tvé milostence neosychá, Slzy umořují růži pěknou,

Tvéli srdce bije, duchli dychá, Věrná ústa milovnicy řeknou: Poleť ke mně krásná milostnice, Strhej nectná pouta jako lvice.

Hory doly! kryjeteli perlu Hrdinství, a hvězdu laskavosti, Zachovejte nezrušenou berlu Outlosti a šedin milostnosti.

Vizte krásu vnadnou, v oku perlu! Strňte! rcete k růži rozkošnosti: Poleť v stráně krásná milostnice! Strhej nectná pouta jako lvice!

Draví ptácy! nelítostné saně! O milémli muži v poušti víte, Přistupnětež k milostivé panně, Bleskem krásy dravost obměkčíte.

Nekal rajských růží! v syvé straně Práchniví tvůj milý! promluvíte, Poleť s námi krásná milostnice! Strhej nectná pouta jako lvice.

Lidé! Bůhli s vznešených čel hledí, Cytli šlechtí srdce, ducha láska, Patřte! panna anděl slzy cedí; Máli uvadnouti jak květ kráska,

Bolestili srdce outlé jedí, V plamen vyšlehuje živá láska? Plesej! rcete, zdravý oslavenec Milostence nese pocty věnec.“

Utichl. Věnec milostence nese, Jako posel s nebe dívka praví, Na Lipského zhlíží, a se třese, Krásu políká, a slova staví.

„Za mnou! vévodové v děsném lese, Kam jen tajný průchod dovypraví, Hladem mrou, y zhasnou v okamžení, V životli se cesta nevyplení.“

Hrobu došli; truchlou slyší píseň, Až jim srdce skalní, chabnou duše: „Vrahu! sraž k nám všeho světa tíseň, Naměř k srdcým jedovaté kuše,

Zakal slávu čistou v hanby plíseň, Cti a člověčenství práva ruše; Bůhli v boku nevinnosti stojí, Kdo se zrady, střel a smrti bojí?“

Hrob se otvírá, a hrůzu vidí, Krása člověčenství na smrt křehne, Mráz jak vlk se vtírá v oudy lidí Ulekaných, ouzkost v žíly vběhne,

Hlavu zmrtví, duše strachy zklidí Horoucýho pekla, když se sehne Do jeskyně člověk, puch a kruhy Rozpalují v srdcých necti pruhy.

Lidmila se k nohoum milovníka Šlechetného vrhá, líbá pouta, Mužnost živne ctného bojovníka, Vystupuje z děsýcýho kouta,

Ráží řetězy a panovníka Vida mezy Prusy, jakby routa Slávy smysly občerstvila skřehlé, Bujní, žížní stříti vojsko zběhlé.

„K činům Čechu!“ dí, pluk rozschovává, Kudy Prušané by na lov jeli. Král s svým zborem kraje vyskoumává, Slyší křik, a zočí nepřátely;

Řičan s bratry cestu prosekává Posývaje půdu zbitých těly, Prušan smrti nedbá, tře se stále, Tiskne k oužlabině s lidem krále.

V těsnu Mladota se z doupat řítí, Z všech stran zatahuje Prusy vzdorné, S nebezpečenstvím čest Čechy lítí, Štěstí líbá muže, rány morné

Metá v Prusy, nad hlavami cýtí Švižné smrti šípy, v nemotorné Hrůze víří, z ulekanců jeden Není s zprávou k Kasanovi veden.

Prostitele král sám korunuje Vděčností, a láskou panny vnadné, V Mladotovi duch se okřidluje, Nebezpečenství y smrt mu sladne;

Okolí král bystře vyšetřuje, Kde Prus naposledy s vojskem padne. „Zdráždiv Prusy, postup ku táboru Mladoto!“ rce král, a zhlíží horu.