Čas jest, bychom z hrubého sna vstali, Muži světili se za milence, Proti nerozumu bojovali, Živnoucýho vydobyli věnce,
Českým zvukem Čechům zazpívali, Slávou zahanbujíc odtržence; Čechové až po dnes slavní v boji Moudrost nechaliby na pokoji?
Kde kdo lásku k vlasti v srdcy cýtí, Komu milá ctnost a bratří sláva, Slunceli mu rozumnosti svítí, Těšíli ho člověčenství práva,
Vlastenče a příteli cti pravý! Ozbroj moudrostí svůj rozum zdravý, Zapal srdce láskou, aby zvuky Mladnoucými zmařil hanců pluky.
Nedej mateřskému zahynouti Hlasu, byť se na vzdor spikly světy, Obr snaž se z hrobu vytrhnouti Stromy pukřícý, a vyžeň květy
Moudrosti a zpěvu rozkošného, Vzkřísyv k činům Čecha šlechetného, Potvrď skutkem, že y v duši chladné Láska k vlasti vře, a práce sladne.
Mocná záře nebeského světla Otevřela do věčnosti bránu, Růže zmlazované slávy zkvetla Muži moudrému y ctnému pánu;
Všickni jedno srdce k slávě letí, Na oltáři drahé vlasti světí Rozum svůj y čest y ctnost y jmění K svému štěstí, Čechům k zvelebení.
Y já jako šveholivé ptáče Slyše zvuky andělského zpěvu, Vida, jak všem horlivostí skáče Srdce plné vlastenského hněvu,
Že se naše sláva v páru tratí, Pěny nerozumu hlavy hatí, Y já láskou horoucý se třesu, Obět na oltář své vlasti nesu.
Poslyšte, ó vlasti zdárné děti, Srdečné ač slabé písně zvuky, O vítězném králi budu pěti, Který, aby přetrhl Čechů muky,
Hrubý národ z bludu vysvobodil, Na těle y duši šťastný zplodil Zákony a mravy rozumnými, Do Prus vytáhl s Čechy statečnými.
Lásko k milé vlasti, ohni svatý! Rozpal srdce těsné horlivostí, Věkbych tvoře Čechům slávy zlatý Pojal duchy zpěvu lahodností,
Mládencyby v vyvýšené sýle Cýtíc plamen Božský v každé žíle, Zhrdnouc pozemskými maličkostmi Ozdobili vlast svou šlechetnostmi;
By y vyjasnění zpytatelé Svého ucha k Čechům nachýlili, Závist búřlivého nepřítele Ze srdce, blud z hlavy vypudili,
Čech se zmocniv původnosti letem Mířil v krásy chrám, a sýly květem Zvěčniv se, a zblaživ srdce tklivá Rozsyl ctnost a radování živá.
V Čechách tichých Otokarem slavným Povstávaly v čisté kráse ráje, Města chlubila se lidem mravným, Hory zlatem, bujnou zvěří háje;
Na polích se vlny kolíbaly, Užitek se s krásou objímaly, Louky sklady rozkošného květu Podávaly radovánek světu.
Šťastní lidé v štěstí požívání Po kynoucý zemi zpívajíce, Slávu blažícýho panování S vytržením k nebi hlásajíce,
Dítkám věncovaným milování Tvůrce ticha v srdce vsývajíce, Švarní otcové a outlé matky Vzdělávali zbujňujícý statky.
Patřte lidé pod břemeny schnoucý! Jak my chodíc zkrásujícým sadem, Krále korunujíc láskou vroucý Sobě cestu k blaženosti kladem,
Cytem zplameněným na jasnoucý Věčnost hledíc cti se derem hradem, Bychom dostíhnouce lásky schránky Uvěčnili v Čechách radovánky.
Kdo se šťastným v okolnosti rovná? Koho jak nás vlasti sláva těší? Král květ slávy, štěstí chrám vlast skrovná, A my zmocňujícý Staročeší
Milujeme s srdečností dítky Krásné jako usmívavé kvítky, Milujeme vlast a náboženství, Jako drahé perle člověčenství.
Tak se veselosti lidu všeho Rozlíhaly po ourodné zemi! Náhle plesy kraje blaženého V páru rozplynuly s rozkošemi;
Neboť Prušan smělý do Čech vrazyl, Krásu vábícýho kraje zkazyl, Pobiv sýly zbor a ženy letné, Vehnal do otroctví panny květné.
Pověst o nelidském vpádu děsná Do Prahy co střela vlítla k pánu, Jak hrom ztřepujícý v srdce těsná Uleknutím zarážela ránu,
Jak blesk v živých Čechách vichronesná Otvírala nepokoje bránu, Vytvořujíc násylenství roje Hřměla: „Páni! kvapte v svaté boje!“
Svolav král kmen panstva kvetoucýho, Starce rozšafné a muže sylné, Jeví tíseň lidu hynoucýho, Mírných vyvracuje zdání mylné,
Že se Prušan vzdorný upokojí, Nechť y zvětřujícý modly zbrojí, Dí, že otec velí nejsvětější, By se pohan skrotil nejlítější.
Sotva přestal kníže vyprávěti, Jasnou tváří na své bojovníky Hleděl jako na své milé děti, V srdcy plésaje, že ukrutníky
Nepokojné potřev modly zvrátí, Čechy vysvobodiv boje zkrátí, Věčným mírem bratří národové Přejdou k chrámu blaženosti nové.
Kolovrat y statný muž y hlava Moudrá po svém králi řeční v radě: „Tupost, věčná nepokoje strava Nezhyneli v Prusých, v našem sadě
Zhubí pilnosti květ, nevýprava Vkořeněná v rozkošnosti vnadě Od nás na sousedy možné vrazý, Tichý zbije lid, a ráje zkazý.
Dokud národ bohy jako škodné Dravce ctí, a kamenům se klaní, Cti a moudrosti sy blahorodné Nevšímaje šlechetnosti haní;
Divočiny v hanebnostech plodné Mírnost laskavostí nepodmaní; Zarputilce těší lest a zbraně, Starcy neodpustí ani panně.
Moudrost draky zpoutuje y blaží. Bleskemli se božské pravdy řídí Národ mužný, v rozbroji se snaží, Míruli se láskou nedopídí,
Zmařiv příčných ukrutenství hromy, Ubezpečiv pravotnosti domy Mrakem střel co rozmilému otcy Nešťastníkům kvapit ku pomocy.
Tak nás moudrost k oslavení vede, Bychom ujavše se mdlob a krásy, Z kruhů vydobyli otce bledé, Z pohanění nevinnosti řásy,
Rozplašivše bludy jedovaté Vsyli v Prusých náboženství svaté, Národ strhše z víru búřné vlády Obživili mír a čest a řády.“
Kolovrat se ztišiv bystrým hledí Okem na hrdiny skoumajícý. Ticho vládne; důvody kmet cedí Nechuť k boji v srdcy skrývajícý.
K čemu vojnu z věčných dřímot budit, Rozkoše a lásky plesy pudit? V lůnu chutných radování seďme, Pokoje a blaženosti hleďme.
Mečem smejšlení se nevyplení, Hrůzou zmlazuje se náboženství, Národ sýlu ve svém rozhorlení Ztrojí na vzdor bdícých ukrutenství.
Ať sy brodí v klamu rozvodnění! Bůhli míní zšlechtit člověčenství, Bludů vzdorujícých shrknou skály, Byť co ocel peklem slité stály.
Tyto řeči zbouřenými pány Jak dech soukromě se roznášely, V štěstí sedíc nechtí, by se brány Nepokoje marně otevřely,
Slávou zbité obnovily rány, Mládcy pro dým pocty zahořeli; Kmet bdí, v rájby štěstí nejvyššího Čech všel v blesku míru nejtiššího.
Vida Lobkovic své rozpáčlivé Bratří, ztrnuv horlivostí hoří, Zdrtiv obtížnosti v mysli živé Vítězstvím a slávou vlasti dvoří,
Na pohany pudí srdce tklivé, Jenž chrám cti a štěstí Čechům boří, Příští zjasněnost se k němu staví, Slovy zvětřenými k panstvu praví:
„Proč má bouřit, bratří! rokování, Povinnost kde cestu vyměřuje? Vlídnost, vlast a tužba k bojování V srdce udatných se zakeřuje;
Jasný král v svém mocném podnikání Z hor a kalin sady vytvořuje; Plané práce! Pohané sem vtrhnou, Zhyzdí ráj, lid z plesu do bíd strhnou.
Mohovitých krajů rozvíjení Vpádem zhanobili snižujícým, Panstvo rozmetali po vězení, Krásu vlekli k dráčům zbujňujícým,
Čest a moudrost v slávy vyjasnění Zatemnili chlapstvím zďáblujícým; Krev tvých synů, rozmařilý Čechu! Krev dcer teče cyzým ku posměchu.
Prosýcýchli hlasů ze žaláře Šeredného bratří neslyšíte? Ženy, matky porosené tváře, Dítek bědujícých nevidíte?
Máli rozkoš krásy blažit žháře, V lůnu blahostili muži mdlíte? Pohan slavné ukřižovat pány, Nám y králi v srdce bodat rány?
V jaké kraje Česká srdnatosti! S ctí a šlechetnostmis odletěla, Že muž kolíbá se v pochybnosti, Nevlastenství zakaluje čela?
Jaroslave, slunce odvážnosti! Tváli synům tvář se nezastkvěla? Obr vstals, tvým hromem pouta klesla, Evropa jež s potupností nesla.
A my vnucy hrdin ozbožněných Hledíc s potěšením na zázraky, Mocli láskou k vlasti vyvýšených Duchů plaší záhubivé mraky,
V bouřech krupobitím ozbrojených Do skal lezouc ukryjeme zraky, Sepnem stud, cyt udusýme vřelý, Činli srdce outlé počne stkvělý?
Vlast y král y čest a náboženství Mocným hlasem Čechům rozkazují: Oslavency třepte ukrutenství, Která Prusy na vás ozbrojují,
Vyrvete své z víru příkořenství, Modly zmařte, jenž jho pravdě kují! Proč tu dlíme? K čemu rokování? Bůh a král nás nutí k bojování.“
„Bůh a král nás k bojování nutí!“ Zvětřujícý vyrážejí hlasy, „Naše láska, čest a ustrnutí Káží, bychom přetrhnuvše kvasy
V zbrklém obrovských syl vypuknutí Předků květné obživili časy; Srdce ztvrď, v boj s nepřítelem dravým, Komus milá vlast, kdos Čechem pravým.“
Řekli; zdvihnouc k nebi ruce, meči Břinkajíce stálost přisahali, Skutkem potvrzujíc smělé řeči Jako střely domů pospíchali,
K šlechetnosti hrám, a k mstícý seči Sýly květ a oslavence zvali, S hor a s plání jako z oulu včely Ku Praze se ozbrojency sjeli.
K vřelým mládkům stiskaly se matky S pláčem prosýc bojovníky sylné, Nejdražšíby vydobyli statky, Dcery, které mučí chlapství vilné,
Osyřency vyjevujíc zmatky Povzdychnuli na své otce pilné, Nevěsty co růže barvíc tváře Vyřkly milým: „Zbíte vlasti žháře!“
Národ jedno srdce, duše jedna Nedbá obtížností zrostajícých, Neděsý se sněhového ledna, Násylníků hory hlídajícých.
Brůno, králův strážce, k nebi vzhledna Jeví slávu hrdin vznikajícých, Matky derouce se k statným synům Milky rozpalují k Božským činům.
Vůdce okem pronikavým v řady Jiskře okřidluje muže švarné, Cti a vítězství a slávy vnady S štěstím pohlcujíc duše varné
Smrtícými mrazy slezou hrady, Přejdou rozprouděním řeky parné, Králli s Bohem k vítězství je vedou, Jako na hru na boj svatý jedou.
Na cestě se podivením staví, Kdo to s bojovníky kvetoucými Zpěvem prudkým Otokara slaví? Vyvolává zvuky sladnoucými
K boji jádro panstva, lid y zdravý? Jindřich Valdštajn s syny mužnoucými; Mocné vojsko ku králi se spojí, Srdnatostí svou všech srdce trojí.
Do Prus vpadše trou se v děsné hory, Přebrodují sněhu rozvaliny, Jako moly rozdrcují zbory Hlídajícým těsné oužlabiny,
Osazují města, vsy a dvory, Zarážejí stany do planiny, Vypátravše pro vévodu schránky Hlučné rozplozují radovánky.
Tma svá křídla šíří po obloze, Hvězdy prokvetají z búřné nocy, Snové jedouc na bleskavém voze Syjí divy zkouzlujícý mocy,
Zkormouceným jasní bledé tváři Vysýlajíc blaženosti záři, Šťastným v oudolině nejvnadnější Světlí lůno krásy nejčistější.
Lid spí unavený nehodami V bezpečnosti; král sny pudí syvé, Kvapě strašícými pohromami, Rozvrhuje v hlavě starostlivé,
Jakby zděsyv hrůzy porodami Zpoutal kořistníky odvážlivé, Vytrhl z šalby bludu zaslepence, Zýskal věrné Krystu pravdy žence.
V rozjímání přiletí sen znělý, Nasývaje občerstvění vůně, Od těla se mocnoucý duch dělí, Octne rájem v rozkošnosti lůně,
Kde se obři šlechetnosti bělí, Sláva věční v zjasňujícým trůně, V chrámu štěstí, v oslavení blesku Plésá král jsa sproštěn země třesku.
Na Libuši, na Přemysla štěstí Tvůrce patří s ducha povýšením; Z krásy dobrých knížat na rozcestí K budoucnosti s slunce vyjasněním,
S věčně zkvetajícý ratolestí Vystupuje Václav, pozdravením Lahodivým vítá syna krále, Uvádí jej k budoucnosti skále.
Skály rozvalují zatemnělé V planiny se nepřehlídné oku; Na mžiknutí hemží činy stkvělé, Sláva hrdin v zžírajícým toku,
Na vrch štěstí kynou obce smělé, Podmaňujíc v zdrcujícým kroku Mocné národy a duchy hrdé, Uvalují na svět chlapství tvrdé.
Oko mžikne, obr lid se tratí, Z prachu poupě pučí k vznešenosti; Tvář se světa proměnami hatí, Klesne v necti touň a sníženosti,
Co sy rozpěněním slávy zlatí Hlavu, srdce ohněm šlechetnosti Rozpaluje, národ k činům lítá, Mezy panovníky bohy čítá.
Pověst lichotivá k nebi vnáší Muže na perutech zvěčňujícých, Z chrámu pocty, z slunce slávy práší Chvály hrdin světy zhojňujícých,
Oběti co nebes tvůrcy snáší Pochlebníků zbor se skloňujícých, Bůh co strměl za divem div tvoře S hanbou hrká v nepaměti moře.
Tak se rodí, tak mře sláva světa, Skutků rozráží shon řádu břehy. Synu patř, Čech slávou jak máj kveta Po zlekaném světě šíří běhy,
Králům otcům věnce pocty pleta S potěšením zhlíží na příběhy, Mračí tvář, když neštěstí se blíží, Sýlu stírá, hrdost slávy níží.
Hrůzy uzříš, však y poznáš z činů, Bůh že Čechů mocnou rukou hájí, Bujná sláva sjednocených synů Skalami a trním drahy krájí;
Ač duch vypínavých divočinů O zahubě snížujícý bájí, Kyne Bůh, chrám pokoje se leskne, Čest a moudrost jasní duše teskné.
Vlastli skutky vidíš vyjasněnou, Kraje kvetoucý a lidi pilné? Y tvrz y ves zlatem naplněnou, Krále otce milované sylné?
Cyzyncy sem s myslí zplameněnou Ku pramenu slávy neomylné Pospíchají patřit na blažence, S nimi vydobyt sy štěstí věnce.
S závistí sok na moc Čecha ctného Hledě hoří nectnou žehravostí, Chvátá zmařit krále vítězného, Národ svrhnout v víry zmateností.
Hlava čestná v klínu lidu svého Klesá usmívavou ďábelností, Sláva zbožněnou tvář do tmy skrývá, Svár jed v srdce ulekaná slívá.
Sem co peklo ďábly, Oto valí S plesem nepodárné bojovníky, Zamračency štěstí pramen kalí, Vysýlajíc na lid nákeřníky;
Darmo vlastency se příčí znalí, Dráči roztřepují šlechetníky, Hrob se otvírá, a chrámy boří, V propast vrhá hrad, a město hoří.
Viz, jak matka u synáčka padá Ruce s pláčem k nebi spínajícý, Že co růže zašla krása mladá Ctí y mravy lidi jímajícý,
K Bohu o mstu volá, než se nadá, Dravec nevinnosti stírajícý Posmívá se cytlivému zmatku, Dráždí vztek, pne meč a smrtí matku.
U ženy muž, ženich u nevěsty Kleče lomí rukama, a pláče, Lidmi pobitými straší cesty, Hrady zapálené těší dráče,
Hrůza kvetoucými jedouc městy K drancování vyvolává rváče, Pán y sedlák, mládency y panny Volí smrt sy slyšíc zhoubců hany.
Z víru hanebností neslýchaných Láska k vlasti pozdvihuje hlavy; Národu květ v krajích rozdrchaných Sjednocuje rozptýlené stavy;
Muži obří rodů milovaných, Ač se ztisýcují vrahů dávy, Život, čest a zlato veškerenstva Snáší v obět volnou krása ženstva.
Hanba věčná Oto na tvém čele Vryje lichvu, a ouskočnosti, Přítel svaliv hlad, mor na přítele, Spáchals vymyšlené ukrutnosti.
Bůh zmátl lakomého velitele Nenasyté zlatem vášnivosti; Z proudu bíd a ze zoufání vratkých Vyřinul se průval cytů sladkých.
Čech má krále. Jaká zvučná radost Ohlašuje štěstí všemu světu! Sem s hor starcy, sem se sype mladost, Ouroda a pokoj v outlém květu
Jako k bratřím k svým se Čechům vinou. Bechyně co Solon tvoří jinou Moudrostí vlast, jak Bůh v pevné chůzy Kouzlí v šlechetníky syvé lůzy.
Jako po divoké bouři spadlé Země parnem leklá okřívajíc Stromy krásý, křísý kvítí zvadlé, V srdce vůni libou nalívajíc;
Jako mrazem pronikavým schřadlé Ptáče bujní jaru zazpívajíc; Takto národ čilý ouzkost pudí, Schopnosti své k činům chvalným budí.
Lidé švarní v utěšeném máji S králem vábné prozpěvují písně, Po kvetoucý zemi jako v ráji Chodíc necýtějí vojny tísně;
Y mrak lstného míjí ukrutenství, Vlídnost, čest a jasné náboženství Zapuzujíc v peklo závist bledou Národ tichý k blaženosti vedou.
Čech se láskou šíří; čistá sláva Milostného líbá panovníka. Spatřiv sok, jak naše mocní práva, Soptě vztekem najal nákeřníka.
Větev slovútného rodu zklesla, Která k štěstí vlasti otce nesla. Zakrý synu! zakrý tváři tmavou! Ach! kmen slavný zhynul duší dravou.
Jaké plesy obživují soky, Jaké stravy neřesti a zrady! Rozvětřency vypínajíc boky Házý do Čech nesvornosti hady.
Vidouc hnáti s rozbrklými kroky Neštěstí se na trnoucý hrady S vytržením křičí: „Kam se děla Sláva mužům zjasňujícý čela?“
Neplésejte zrádní pošetilcy, V zvětřenosti nevyhubte Čechů! Bohem stojíc šlechetnosti milcy Neklesnou co ženy do posměchů.
Byť jste na nás vyrojili pluky, Na nevinné vymejšleli muky, Bůh náš lije Čechům plamen v žíly, Šlechtí duchy, věční ramen sýly.
Co to, že co zpití vrávoráte Záštím zakrývajíc tváři žluté? Proč teď oslavency nevoráte? Kam se poděl vztek a vzhledy vzduté?
Ovšem že hrob svých úst pootvírá; Však jen nepříznivce naše zžírá, Slunce štěstí Čechům příznivého Vyhrnuje s nebe na zbyt všeho.
Čechu! ruka Páně tebou vládne, Přejíc nejvyššího blaha tobě, Otec král a panování řádné Pevní byty láskou v vlasti sobě.
Karel, klekni Čechu! na kolena! Otokare vzhlédni jaká změna! Kam se sváry, kam se bídy svrhly, Co mé Čechy z nabádání drhly?
Jako sluncem obživené stráně Vysypují modrooké kvítky; Takto divotvornou rukou Páně K otcy králi jako zdárné dítky
Národ zmlazovaný vida báně K nebi kynout, nevinnosti štítky Bůjnět, kvapí, z divokého háje, Z mokřin tvoří na kynutí ráje.
Čechy obraz nebes, krásy pramen, Řádu hrad a srdce rozkošnosti Bystříc vtipy, trojíc zbrklost ramen, Okřidlujíc duchy k vznešenosti
Rozšlehují svatý lásky plamen K cti a umění a šlechetnosti, V hradech krásy květ a muži slavní Divočiny zavlčené mravní.
Lid se králem chlubí, ctnosti mladnou, Slunce rozumnosti jasní hlavy, Laskavostí obtížnosti sladnou, Ku věčnosti míří vzniklé stavy.
Z Indye sem s mistrností vnadnou, Z lednatých hor přicházejí davy, Slon a velbloud, lesk a vůně Koří králi na zlatém se trůně.
Národ volný v blahorodném ráji, V lůnu rozkoší a v zpěvu hlasném, V šlechetnosti, cti a slávy máji Čtveří svou moc v pocty chrámu jasném,
Procházeje v zlatonosném háji Kroutícý se štěstí proudy v časném Rozmaru a v milostnosti květu Rozvinuje blaženost svou světu.
Vidouc žehratelé nepokojní Lidu ples a štěstí zrostajícý, Plijí jed a motaniny hojní Smrt a hanbu králi kovajícý.
Karel ducha svého bohabojní, Vyvyšuje krásu zkvetajícý Na trůn jasnosti své; otec plésá, Zrada v plodu mře, a rozbroj klesá.
Tak král války hromy potíraje Věčným pokojem svou zprávu světí; Nejšťastnější mocnář přebývaje V srdcy zdárném přeblažených dětí,
Nad hrdiny světa vynikaje Do věčnosti vítěz čistý letí; U potomstva národ otcy vděčný Obětmi a zpěvy krále zvěční.
Karlem rozum vládna duše výšil, Po něm zaběhl v syvé motanice. Moudrý mocnář svodné sváry tišil, Václav podpaluje hádanice;
Pro slova se tmavá mistři perou, Otec s drahou rozdvojuje dcerou, Pro slova y opouštějí matky Srdce miláčky a hojné statky.
Tuť sok skáče do vysosti plesem, Že se národ rozvětřením zhubí. Vzhůru křižovnícy! věčnou nesem Zkázu, vejskaje se v nečas chlubí.
Svět se ježí, valí lidu sýlu, Aby v Čechách přetrhl bludů žílu, Vztek a utrhání, jed a plamen Ducha zmrtvit má y mrštnost ramen.
Čech v té bouři nezhrozený stojí; Žižka okem plamenným a žravým Přemejšleje svého ducha trojí, Lev a skála vstříc jde světům lhavým;
S hrůzou smrt se na mdlá vojska rojí, S myslí bujnou, s okem vypínavým, S vítěznými chloubami a pouty Zalezají mstivcy v skalin kouty.
Skrovný Čech co vítěz světa hraje Národy, a rozplozuje hrůzu, Umrtvuje nezmožené kraje, Spíná slovem hrdiny y lůzu.
Ustrašency práva skládajíce, „Milost!“ v sníženosti volajíce, Vyznávají před trnoucým světem, Že y nad Římany slávou kvetem.
Sok se Čecha, ba y stínu leká; Neboť z vítězů se vítěz rodí. Hřmotli v okolí se leklém vzteká, Nádherník sy v mysli muky plodí,
S poděšením v skalách mrzna čeká, S blaha v otroctvíli Čech ho shodí. Žižka mře a Jiří v slávě vstává, Když mu závist štěstí podkopává.
Peklo, zem y nebe boj s ním vede, Otec v pokoji, lev v příkořenství Drtí protivníků vojsko bledé, K nám co neslo hromy ukrutenství.
Vítěz zblažujícý vlastí jede, Roztrhuje kruhy násylenství; Závist schne, neb sláva Čechů brání, Kdo smí s obry kráčet v potýkání?
Pokoj štědrý otvíraje brány Rozumu a učenosti jasné Řídí s Lobkovicem vtipné pány K chrámu věčnosti, a tupost hasne,
Moudrost zbystřená trůn v Čechách pevní, Básník s potěšením bratří krevní Zkrásujíce k rozumnosti cesty Kojí slávu hrdnoucými městy.
Zlatý věk cti, krás a plesů svítí, K nebi míří Čech a štěstím kveta Zpěvu zdařeného mocnost cýtí, Stíhá divy rozkošného světa,
V čerstvý věnec zbírá pravdy kvítí, Trávě v požívání plodná léta; Z čista jasna mraky jedovaté Zohyzďují, ach! mé Čechy zlaté.
Bože! co se děje? Jakás záře Temností se derouc mocní v zemi. Čechu! tvé se zvelebují tváře, Mladnoucými bujníš rozkošemi,
Slunce cti a pravdy hlavy jasní, K činům nesmrtedlným muži časní, Božství proud pne třesoucý se žíly, S srdcem kyne duch a šlechtí sýly.
Vidění mře. Král sen vypravuje. „Bůh, náš milý Bůh jest králi s námi!“ S vytržením vojsko vykřikuje, „Otvíraje oslavení chrámy
Mysli výší, těla oceluje, Pro něj skočme v odvážení prámy, S Bohem zem y peklo roztřepíme, K předu bratří, k předu! co zde dlíme?“
Takto mluvíc v mysli rozhorlené Vřelé vojsko sobě divy tvoří, Na pohany se co na hru žene, Jak nic trpké obtížnosti boří.
S potěšením hledíc na budoucnost Zplameňuje v srdcých syrných vroucnost, Nadějí se spíjí, že sy sláva Česká bojem zvěční pocty práva.
Cookies on Poetry Cove