Otokar. Zpěv druhý.

Sotva pověst rozhlásyla v zemi, Že Čech v města vojsko rozložuje, Hrůza s zmatenosti vichřicemi Hlavy ulekanců rozvětřuje,

Probíhajíc s vzteku dračicemi Nedotklivé duše ukřižuje, Kvasýc dravou lůzu vráží rány V rozkošníky mdlé y hrdé pány.

Vidouc kněží veškerenstva zmatky Mluví rozpálení divokostí: „Vzhůru bratří! pro své hojné statky Srdce ozbrojujte odvážností,

Na smrt pro blažícý Bohy, matky Starostlivé leťte s veselostí, Čest y jmění za vlast obětujte, V bouři bitvy muži pevní stůjte!

Syc co proudný lijavec se svalí Zhouba strašná na krajany naše, Ukrutnícy čisté štěstí zkalí, Spálí domy, zloupí zboží vaše,

Hromem otroctví y muži zmalí, Vítěz zobří ctnost a řády plaše, V pouta klesnou Bohů posvěcency, Krásy zhyne květ y oslavency.“

Řekli. Ženy s třesavými hlasy K mužům uleknutým děti nesly, V zoufání co divé s hlav sy vlasy Trhajíce jako mrtvé klesly.

Spatříc mříti ženy, padat děti Muži bez rozumu, bez paměti Pro miláčky trnou, k nim se blíží, Ženy křísý, děti k srdcy klíží.

Hluk se zmáhá; kněží s jiné strany Ukazují podívání vnadné, V tuhém smutku jímajícý panny Drahou obět ukrutnosti chladné.

„Kde jste,“ mluví, „ženichové vroucý? Z tvrdého se spání protrhněte, V příkořenství víru pro kvetoucý Nevěsty co hrdinové bděte!

Hle! zde rozkoš světa, panny čisté, Poklad nejmilejší v slzách stojí! Pouta, smrt a ohavnosti jisté Vybouřený nepřítel jim strojí;

Máli národu květ, vaše lásky Darmo prosyt slabnoucými hlásky? Milostenky spínati kat mstivý, V jarní kráse muž se pásti divý?“

Ještě rokovali, v stuhlém zboru Stařec šedivý se kulhal k kněžím: „Ach! Čech na mne jako na potvoru Míří, an co mrzák v prachu ležím.

Já mám osyřelec milou horu, Kde jsem plésal, kde teď k cýli běžím, Bohy své a děti opustiti, V pouště nemilé se ukliditi?

Kdo se ujme starce sklíčeného, Kdo mne háje vlast svou cyzých zbaví?“ S rukama se sepiatýma všeho Zboru táže, sotva slovo praví,

Hrůza třese oudy zděšeného Muže, náhlá ouzkost trhá zdraví, Zkázu vlasti před očima maje Vzdychá, škytá, padá umíraje.

Stud a bázeň vráží na mládence, Lítost mužům do srdce se loudí, Kněží žehrajíce na oděnce S přísností co Bohové je soudí,

Panny shazujíce s hlavy věnce Jako zpitomělé kolem bloudí, Starcy na mladíky tváří chladnou Hledíc hanbou mrouce jak stín vadnou.

Z nich se Vímar s syny spanilými Protrhuje jak hrom z mračen černých, Kleknuv s odvážency rozmilými Pro vlast posvěcuje srdcý věrných,

S vzhledy předpovídá zavilými Zrádcům násylnosti chlapství perných, V rozhorlení vstává, sahá k meči, V pronikavé mluví k mládkům řeči:

„Bídné duše! takli svobodnícy V bouři sypoucý se na vlast trnou? Krásy zkouzlujícý milovnícy S plachou utíkají do hor srnou?

Pravoty a slávy zástupnícy Duše przníc na těla jha hrnou? Přítel práva, cti a vlasti v dětí Spolku v proudy nesnážností letí.

Ani mráz a hlad a moru střely Duše ctného muže nepodvrátí; Pojďte v bitvu s nádhernými čely Nepřátelé! vlasti syn vás sklátí;

Zděte ohrady a shrňte proudy, Ač se hrůzou lidem třesou oudy, Ohněm projde, zdi a proudy zmůže Vlasti koruna a krásy růže.

Pakli se y s peklem spikne nebe, Mužli pod břemenem nehod klesá, Nežby do otroctví vydal sebe, Do srdce meč vrazyv v smrti plesá,

Na věčnosti zjasňujícý tebe Slávo pravá! s rozkošemi česá, Pověst činy zpěvem zkrásujícým Hlásá synům muže zbožňujícým.

Tak já v praskot boje vletím s syny, Vytrhnu vlast z chlapství příkořenství; Neb se shodím v vlasti rozvaliny, Osudemli zmrtví člověčenství;

Zbožním, přenesuli na hrdiny Vznikajícý lásku k náboženství; Kdo se Bohů, kdo se vlasti drží, U potomstva čest a lásku trží.“

Praviv stál muž probíhaje řady Bystrým okem mladých bojovníků, Jak Bůh křísý z mrtvých vlasti rady, Podpaluje k boji svobodníků;

Tváři bílé prozrazují vady Srdce nedotklivých rozkošníků, Studu blesk, a zoufalost žen švarných Obživuje duše mužů marných.

Oheň doutná v srdcých, plamen šlehá, K srdnatosti neskrocené nutí. Smělost jako střela lidem běhá, Vyvozujíc divů rozvinutí;

Strach a zyštnost s nectí v hroby lehá, Odváženost kyne k rozhodnutí, Rozvětřency zápolíce s stíny Rozrážejí skalných Čechů klíny.

Starce šlechetného jako Boha Vyvolavše k hrobu zacházejí, Mladosti květ, třesoucý se noha Kmeta zbožněného provázejí,

Na hřbitově ztruchlujícý zpěvy K divokosti rozpalují hněvy, Ženy vztekem pláčí, muži syvnou, Starcy klesajícý k činům živnou.

Lid y rada hlasem schvalujícým Prohlašují Vojna za vévodu, By co Perun mlatem zdrcujícým Čechy zbiv, čest zvěčnil svého rodu.

Vojen příval s lidem zbujňujícým Kvapí s Bohy válčit pro svobodu, Shrnuv sýlu protivníků čeká, Hlukem děsným zvěř y hory leká.

Spatřiv Čechy v pláni, orla vidí, An se hrdě snáší nad Prušany, „Pták se,“ praví vůdce, „dobrých lidí Drže zkázu nese na Křesťany;

Perun nebezpečenství z cest klidí Vale krupobití v příčné strany; Bratří zmužte! s Bohy zabíhejte, – Jako Perun pluky potírejte!“

„Na ně!“ vyvolává vojsko s hlukem, „Boží bojovnícy jako lvové! Na ně! orel vítězným nás zvukem K činům světí svatí hrdinové.

S roznícením, s svírajícým plukem Hrňme smrt jak proudní lijavcové, Bůh nás sýlí, s Bohy v bitvu jdeme, Hrdé Čechy jako moly střeme.“

Tak se podpalujíc v mysli živé Vykynují, vítězství sy svojí, Bleskot štěstí mraky starostlivé Plaše požehnance poctou kojí,

Čechy roztřepujíc závistivé, Zdivočenost odvážnosti trojí, Král se pne, mrou mocné s Prahou rody, Prušan vítěz sklízý slávy plody.

Čechové se v mužné kráse staví, Hledíc s potěšením na tě králi! „Bůh a vlast!“ král k bojovníkům praví, „Bůh a vlast!“ lid stoje jako skály

Opětovav heslo, Boha slaví, Statných prozpěvuje předků chvály, Vážným krokem k boji polem kráčí, Zdvihá štít, a meč svůj z pošvy páčí.

Káže král, a vojsko jedním skokem V nedočkavé Prušany se vpeří, Každý nepřítele střížným okem Jako obět smrti jisté měří,

Jak klín zarážejí v pluky bokem, Střílejíce, až se nebe šeří, Hluk se mocní, roste vztek a rány, Ztřepujícý lid y mrtví pány.

Jakby celá země v ohni stála, S nebe tloukly rachotícý hromy, Do propasti náhle shrkla skála, Zhoubu věčnou na pole a domy

Hora oheň stříkajícý vála, Vicher zvracel věkoleté stromy; Takto hrůza třese kraji všemi, Smrtí tvory v povětří y zemi.

Vévodové řídí chtivé pluky, Bujnost krotí zde, tam vzteky sýlí, Pláč tu, jinde přeradostné zvuky, Prosby, proklínání k nebi cýlí,

Štěstí Čechům podává své ruky, Vítězství se k požehnaným chýlí, Vojen na hynoucý řady patří, „Sražte,“ křičí, „různou sýlu bratří!“

Tuť se Vímar s syny udatnými, Mračno krupovité ukazuje, V těsno házý, pluky skalnatými Jako vicher lesem prorazuje;

Orel s bojovníky obratnými K čelu vřelé druhy vyvozuje, Bleskem nadlidského namahání Tuží hrdiny a prchlé shání.

Čechy svírá, vítězství pne kruhy Předrahými, neb ctné děti tratí, Vida syny mříti, praví, dluhy Přirozenosti své matce platí.

Neštěstíli zohyzďujíc pruhy Těla rozmazancům hlavy hatí, Hromli zbraní matné řady drtí, Vítězové zrádnou projdem smrtí.

Jako kosou trávu, neustupné Bojovníky s vytržením seče, Jako klasy řídnou pluky zpupné, Jako řeka krev z nich valem teče.

Rozhorlenec vzteklí muže lupné, Rozjeduje třesoucý se meče, Jako satan mstivý zkázou straší, Mladosti a panstva květy plaší.

Král sem s švarným výborem se valí Proud vše vojsko Pruské zžírajícý, Okamžením radovánky kalí Nepřátelské chasy zpívajícý,

Řady hrdin sráží zástup malý, Však lev trhlé srny stírajícý; Sem y nejmladší syn Vímar kvapí, Čest ho křídlí, žří, strach ducha lapí.

Stoje na rozpaku, máli vtříti Jak klín prudký v zástupy se těsné, V bitvu letí slyše otce hřmíti, Nechť y v tuhém potýkání klesne.

Žížně v věčnosti byt, v chrám cti vjíti, Obří mocnosti, jak vůdce hlesne, Výtvor rozkoše a srdnatosti Padá volná obět horlivosti.

Šťastný milenec, ach! neuvidí, Neuslyší dívky milované, Pro vlast strhl se z krásy dobrých lidí, Z náručí své panny růžované;

Osud lásky posvěcence šidí Přislibuje štěstí svrchované, Rozkošnosti budoucnost sy zlatil, Smrti šíp sny lahodivé zhatil.

Jako bludná širokými lesy Chodíc povzdychne sy panna věrná: „Kde jsy miláčku můj? Ach kde jsy?“ Začne opětovat hora černá.

V nocy plakat, želet bude ve dne, Až y rájská krása hořem zbledne, Nic jí duše smutné neukojí, Leč smrt přítelkyně milky spojí.

Otec vida padat syna svého Jako divý k miláčkovi běží, Na ramenou nese krvavého, V poušti u hrdiny zkleslý leží,

K srdcy přitiskuje rozmilého, V život křísý v spolku svatých kněží; Ach! co platné lidské přičinění, Přes moc otče! mře tvé potěšení!

Takto vadne kvítek nedotklivý, Mrázli čpavý křehké listy spálí, Darmo kvítku mladík starostlivý Jako zlata šetře sám se šálí,

Že svou bedlivostí smrt y zmůže, K zemi kloní outlou hlavu růže; Tak když štěstí v boj ho vyprovázý, Dospěv k činům lásky štípek scházý.

Ztrativ otec v bitvě zdárné děti, Podpory ctné šedivého věku, Na divoké pláni bez paměti Hledí do zrádného světa jeku,

Láska k dětem chtíc se rozvíjeti Kvasý v žílách zžhoucýho jed vzteku, Vlast se v poutech k odvážency staví, Ach! kdo muk a poroby ho zbaví?

Nabyv jiskry rozumu a cytu, Jako žena slzy vylívaje Skládá syna do temného bytu. Na posledy milka objímaje

Trhá sebou, volá: „Ó má vlasti! Naše štěstí kleslo do propasti, Slávu střel ti Čech, smet děti otcy, Kdož nám přijde v těsnu ku pomocy?“

Žalostí a hanbou tváři skrývá, K zemi nakloňuje hrdou hlavu, Zatínaje zuby ach! se dívá Na horoucý peklo svého stavu.

„Vlast se cyzozemcy osypala, Zrada svazky ctnosti roztrhala, Mělby v kalu hanebnosti břísti, Vítězům chlap pochvaly plet přísti?“

Hrůzou otřásá se. „Ó mé zlaté Děti! ó má drahá vlasti mroucý! Slunce štěstí mého právo svaté! Vášby otec, vášby ctitel vroucý

S vlažným srdcem hleděl na porobu? Vzhůru duchu! Buďto vyrvi z hrobu Svobodu, neb v vlasti rozvaliny Skoč, a smrtí milé pocti syny.“

Praviv zdivočené vášně shání, Očma jiskře v tvrdý boj se pouští, Msta a láska k vlasti v potýkání Plaché zbory vyluzuje z houští,

Mužnoucý pluk v zbrklém namahání Čechy prudkostí co hrachy louští, Rázem jak hrom s myslí rozpěněnou Prušané se v srdce hrdin ženou.

Biskup Brůno, rada svého pána, Spatřiv vichry boje divokého, Kleká na zem: „Bože! jaká rána!“ Volá, cyty srdce sevřeného

Jevě, „padá na lid Bohu milý! Jaká bouře, vztek a ukrutenství Potírají krásy člověčenství, Hubí moudrosti květ ušlechtilý.

Proudové se valí vojny dravé, V búřném víru rostoucýho zmatku Potápí se ctitel ctnosti pravé, Jako lupič syrotčího statku,

Dítě vděčné řekou krve plave S zbujníkem, co svatou zabil matku, Oslavence smrti střela stíhá, V nepaměti touň pán s chlapem zbíhá.

Ó můj Bože! kam jen oko hledí, Zděsujícý zápolení spatří. Oči k nebi u potůčka sedí V rozkvětání štěstí mroucý bratří,

Otec pro miláčka slzy cedí, Ptá se, Bůhli kmeta s smrtí zbratří; Manžel rádby ženu milostivou Ještě živý k srdcy přitiskl živou.“

Brůno bídu lidskou rozjímaje Na zem padl, a tváři zakryl bledé. Zatím třesk se bitvy rozbíhaje S smrtí rozlítěnou vojskem jede.

Vímar bratřím cestu otvíraje Vítězství a štěstí s sebou vede, Slunce slávy hrdinovi svítí, Háje vlasti sám se Bohem cýtí.

Proti němu Jindřich s syny svými, Skála neustupná v boji stojí. Vímar poznav otce, zbouřenými Vášněmi svou ducha sýlu dvojí,

Blesk se žene, meči žížnivými Vzdorujícým hrdinům smrt strojí, Otce raniv roztrhuje syny, Vítězství pne nadlidskými činy.

Mladý král jak orel bystrým okem Řídí běhy bitvy hromovité, S panstvem kvapí zdrcujícým krokem, Kam se valí příval pomsty líté;

Sotva krále uzří, jedním skokem Na smrt letí řady slávou spité, Darmo Vímar bouře řady drtí, V srdcy Čechů slavnou klesá smrtí.

Svobodnícy vidí s poděšením Cti hrad, slávu vlasti klesajícý; „Po všem veta!“ křičíc s rozvětřením Zabíhají v lesy skrývajícý,

Zdivočená bázeň usmrcením Hrozýc mrazý nohy chvátajícý. Duch mdlí, srdce tuhne, s ctí schne sýla, Štěstí prchá, vlast mře, konec díla.

Řady pádí bez rozdílu věku Jako srny v těsné samotnosti, Starce Voldemara na outěku Stíhnuv Čech chce zbíti v prchlivosti;

Stařec míně skrotit prudkost vzteku Kleká, ruce spíná v pokornosti, Zlato přislibuje za výplatu, Čech se směje pokoře y zlatu.

Mečem švihá na rozpaku stoje, Okem smrtí, v srdcy voják měkne; Stařec šlechetného v srdcy boje Nezhlížeje myslí, že již sekne.

V tom král zmatenicy v Prusy roje Vzhlédnuv na stařečka, milost řekne, Vchynský ohlíží se, krále zočí, Z laskavosti čest a vděčnost točí.

Voldemar se k pánu milostnému Jako k otcy zdárné dítě vine, Ruce, nohy dobrodincy svému Líbá, pro cyt mlče v slzách plyne.

Jak jest život milý nešťastnému, Bouřeli ho smrti šťastně mine! Byť dřív pro svět spnouti muž se nedal, Ušedv smrti, porobyby hledal.

Jak stín následuje v bitvu pána, V proud se hanby vtírá, náhle trne, Hrůzou křičí: „Ach! jak těžká rána Na otce se nešťastného hrne!“

Zoufalosti otvírá se brána, Tělo kostne, srdce mdlí, duch strne, Křičeti chce, ruce k nebi zveda Trhá sebou, škytá: „Ach! mně běda!“

Král se divě starcy vůkol zhlíží, Vidí mládence a bojovníka, Mladík k nohoum vítěze se plíží, Zpurný muž meč míří na mladíka,

Stařec s bolestí co s světa tíží Krotí horlícýho protivníka, Skála hnout se nedá; však král káže, Slovo ruce Jenikovy váže.

Zočiv otec syna na svobodě, Na zem padnuv ruce k nebi spíná, Dítě k srdcy tiskna, znova plodě, Líbá, k vděčnosti y napomíná,

Ku králi se doplazyvše v prachu, „Žes nás zbavil,“ mluví, „smrti strachu, Životy své pánu posvětíme, S potěšením v muky poletíme.“

Hledě na radosti vděčných lidí, Jak sy odplacují milování, V srdcy pleše, sladší rozkoš klidí Z rozkošného lásky požívání

Král, než z vítězství a slávy hrdé; Zvětřenceli blaží žežlo tvrdé, Bleskli věčnosti mu smysly šálí, Mocný duch ctnost zvýšujícý chválí.

Zatím bez oddechu jako lvové Čechové se řítí na pohany, Jenž co rozplašení zajícové Zabíhají v zamračené strany,

Boha proklínajíc divochové S hrůzou skrývají se před Křesťany, Poušť je děsý, smrt y v skalách mrazý, Listli šustne, větří slepcy nazý.

Vida svého lidu zkázu smělý Vojen praporce se uchopuje: „Kdo jsy vlasti syn a Bohů vřelý Ctitel, ať mne v bitvu následuje!“

Praviv odváženec v pluk se celý S svými společníky zaražuje, Buď by ztrativ vojsko v smrt se hodil, Aneb vítězstvím vlast vysvobodil.

Jako prudká řeka s příkré skály V propast házý vodu rozpěněnou, Stromy, zem y kamení y svály Hrnouc poděsý ves vybouřenou:

Takto mate Čechy, vstříc co stáli, Vojen srdnatostí nezmoženou, Pluky prchlé spíná do hromady, Žne jak srpem žíto valné řady.

Jako rozhejraná žena, kloní Vrtké štěstí hlavu před smělostí, Vojen rozražené vojsko honí, Co se stkvělo šťastnou srdnatostí,

Řečná pověst v celém kraji zvoní: „Vojen nemilých nás zbaviv hostí, Ulekané zbytky jak vlk sráží; Kdo se do Prus vedrat opováží?“

Jak se v zymě sypouc husté sněhy Mžikem hory doly zakrývají; Prušané tak stavujíce běhy Na hynoucý Čechy dotírají;

Spatříc, že se přes odporu břehy Udatnosti průvalové rozlívají, V rázu divokosti v bok se valí, Vítězům trouc pluky slávu kalí.

Krása mladosti a panstva hasne Jako kvítky mrazem nelitostným, Lobkovic, cti květ a slunce jasné Rozumnosti, padá Vojnem zlostným;

Ach! tuť Čechové se smrti časné Lekajíce hlukem přežalostným Želí bojovníka šlechetného, Želí básníka y milostného.

Jako Homer prošel rozmanité Země, seznav příčícý se stavy Rozdílného lidu v pospolité Tvářnosti a vládu, řád y mravy,

Vyšetřoval příčin slávy zbité, Skoumal Božstvím zkynujícý hlavy, V zmocňujícým duchu, v sníženosti Našel perlu opravdové ctnosti.

Bystrým okem probíhaje světa Zpleteného smýšlení a činy; Prošlosti y přítomnosti léta Pohřížená v pověry a viny,

Povážlivě z hubivého jedu Vyslav vyjasněný mudřec medu, Vroucý písně jednáními sladil, Krásou k pravdě zblažujícý vnadil.

K němu jako k medným kvítkům včely Panny, mládency se sbíhávali, Na něm visíc dušemi y těly S dychtivostí zpěvy pívávali,

Srdcem plným, jasnými y čely S odvážností v spolku říkavali, Že y moudrosti y ctnosti blahé Hájit budou jako vlasti drahé.

Nic mu neprospěla lícná mladost, Posvěcence moudrost nechránila; Rozkoš rodičů a vlasti radost Jako mizernou zběř vojna zbila.

Šlechetnícy milka z boje nesli, Na pustině u mrtvého klesli, Oči zhaslé vroucně líbajíce S srdečnými hlasy volajíce:

„Ach již Čechové tvé neposlechnou Tvorný Duchu! písně lichotivé; Kde jsy slávo naše? hořce vzdechnou V háji bloudíc panny milostivé;

Kde jsy Lobkoviče ušlechtilý? Zvolá smutná milenka a milý, A pak rozkoše a lásky dítky Vsadí s pláčem na tvém hrobě kvítky.

Dřímej líbě! my však bratří věrní Ctností stvrďme společenství svaté, Leťme v boj, kde s zradou smrt se černí, Vyšlehují k divům vzteky zňaté,

Smrti krásné hrdinstvími mstěme, Slávou bratra slaveného ctěme, Slzy ženám nedotklivým sluší, Ouzkost mužných pozdvihuje duší.“

Řkouce pádí s společníky všemi, Kde se mládcy v boj jak k hodům třeli, Hrdinové prsy jako zděmi Železnými rány odráželi,

Tam se hnal y s slávy rozkošemi Král náš nesa jisté smrti střely; Zočiv oslavence vznešeného Volá Vojen v čele lidu svého:

„Sem se dostav hrdý panovníku! Semnou skonči boje nebezpečné! Buď se pokoř ctnému bojovníku, Aneb klusej zbitý v stany věčné.

Darmos hrozyl vlasti milovníku Ukrutnostmi služby nekonečné, Prušan vítěz v zdrcujícý chůzy Plaší smrt, a nevšímá sy hrůzy.“

Jak se mračna valíc krupovitá Hrůzou naplňují skostlé kraje, Zahučíli bouře hromovitá, Lid se blesku třesku nalekaje

Čeká, vzdychajíli rolí zbitá, Či se slunce vítěz prodíraje Hromy smrtícý a kroupy škodné Žene v pouště, v sýdlo vrahů hodné.

Tak sy král a Vojen vykračujíc Děsý bojovníky každé strany, Kteří trnou, očma následujíc Pánů slávy hrozý se y hany,

Ach! buď svoboda je oslavujíc Šťastný národ přijme do ochrany, Aneb chlapství pádem jedné duše Střelí na otroky smrt z své kuše.

Jak dva vichrové se v chumelicy Proti sobě rozvzteklujíc řádí, Zem y nebe klesá v smíšenicy, Zvěř y člověk do záhuby pádí,

Vzteklec jako brouka třepí lvicy, S hrady věčnými y boje svádí, Tak y bouří hlavy svého rodu Válčíc pro čest, pro vlast, pro svobodu.

Vojsko hledí na ně s poděšením, Duch se neozývá v stuhlém těle, Hle! Čech skočiv křičí s potěšením: „Náš král slavný srazyl nepřítele!“

„Zvítězý náš Vojen okamžením!“ Jako dítě plésá Prušan v čele, Naděje a hrůza vojsko zžírá, Čech, již Prušan protivníka svírá.

Zrádné štěstí seje zmatenosti, Párou muže spíjí jako děcka; K nebi pnou se obři v nádhernosti, Ach! zas Bohům naděje mře všecka,

Nyní osud všeho světa váží, Již smrt chlapy s vrchu slávy sráží, Znova bouří živé radování, Náhle větří plaché naříkání.

Vojen padl. Ach! konec cti a vlasti! S jedním mužem svoboda a sláva, Smělost, štěstí, Bohové i práva Jako stíny shrkli do propasti.

Prušan pomatený na outěku Trne, neujdeli smrti vzteku! K lesu kvapí, za ním Čech se žene, V tom noc skrývá vojsko rozplašené.