Otokar. Zpěv čtvrtý.

Kasan s tovaryši prchl, a vida Ztrátu národu a slabost vlády, Rozžal myšlénku, že šťastně zbyda Z knížat, zvrátiv klesajícý řády

Vystaví sy trůn, a oslavenec K čelu připiav nádhernosti věnec, Ztvrdiv žežlo mocnosti své tíží Duchy nepovolné k nohoum sníží.

„K činům,“ zvolal, „mdláli žena v těsnu Vybujněla k hrdinství, a slovem Nádherníky roznítila ve snu Rozkošného života, že vojny lovem

Zmužili se; jáli kníže klesnu V hanbi touň, a choulostivec krovem Malatnosti skryji živobytí, Vojnyli se vzteká hromobití?“

Praviv chvátá s svými do Valdova, S Budislavem hotoví se k boji, Jako med kněz chytrý mluvě slova Vyluzuje rozkošníky k zbroji,

Táhne ve průvodě do Topova K Bohů sýdlu, k budoucnosti zdroji; Za ním s dychtivostí zástup valný, Aby vlasti vzhled se zjasnil kalný.

Tady strmí svatý háj, a stínem Věčným ukovává vládu nocy; Bohové zde blažíce se vínem Perunu se koří hromů otcy,

Jen kněz hlava divošerým klínem Smí se blížit k trůnu jasné mocy, Ve svatyni nebenosných stromů Hoří vyhně zdrcujícých hromů.

U plápolů nehasnoucých sedě Perun vysýlává na svět tresty, Hlad, mor střílejícým okem hledě Potřásává zlekanými městy,

Pro pobožné z jedů medy cedě Dláždí způrcům nehodami cesty, V ouzkuli se národ k němu vine, Pomoc deští, jak jen okem kyne.

Tam kněz. S strachem zástup očekává, Jaký osud Perun bude hřmíti? Zuří mrak, a vicher prosekává Stromy začínaje hájem zlíti.

Tu se každá duše ulekává, Máli národ opuštěný mříti? Dech se neozývá, hrůza vládne, Jiskry naděje ach! v těsnu žádné.

Mračno blýská; z háje nevycházý Vyvolenec Boží s novinami, Na ohnivém nebi smrt se sázý Na hrom s zuřivosti rodinami,

Perun oko mrače zkázu házý Na svět temnoucými pustinami, Mstícým bleskem zavržence slepí, Zboří slávy hrad a národ ztřepí.

Tak lid naříkaje v bouři divé Lekem padá, hromli zahřmí děsný. Mrtvo vůkol, když dech mraky syvé Proháněje vítěz v ouval lesný

Odkrývaje sluncy tváři živé Ze srdcý strach vypuzuje těsný; Nebe usmívá se na svět skřehlý, Z háje vycházý kněz v klamu zběhlý.

„Perun oznámil svou Prusům vůli,“ K nedočkavým duším temně praví, „Jak hrom věčné skály svalil v důly, Vítěze tak zdrtiv bíd vás zbaví!

Byť y utrýzněným kněžím kůly V srdce zaráželi kati draví, Světové se jako vicher hnali, Ctnost a čest a lásku roztrhali;

Perun dechne, mraky hanebností Neslýchaných prchnou před vítězem; Protáhněte mořem ukrutností K chrámu pokojnosti se svým knězem,

V shonu nevídaných šeredností Zatřesete násylnosti jezem, V zátočině hrůz hrad vlasti naší Perun bíd a vzteku vichry zplaší.

Jako slunce na obloze svítí Vysýlajíc v skřehlost zdraví plamen; Tak vás Perun na cyzynce zlítí, Zbystří duchy, ztvrdí sýlu ramen,

Štěstí na perutech slávy znítí Vlastence, a blaženosti pramen Proudem rozlije se na krajiny, Zbožní velkodušné vlasti syny.

Na čas neštěstí vás švihne prutem Zoufalosti, hodí v bídy touně, Mladost zkvetajícý v boji krutém Klesne, vítěz v blyštícým se rouně

Vynášeje k nebi v duchu zdutém, Šlechetníky odiv v chlapství houně Na Bohy a na horlícý kněze Střeliv, v propast neřesti se sveze.

Tak Bůh mluví; slyšte rozkaz jeho: Dokud krůpěj krve v žilách teče, Duch vás Páně sýlí, skočíc z mdlého Pohovení uchopte se meče,

Nelítujíc nepřítele zlého Klaďte mocy vypínavé leče, Bíte jak hrom pomatence jaté, Bídy splaťte v míře vrchovaté.

V nejlítějším boji zřídím kroky Bohům posvěcených bojovníků, V čelo postavím se, vrazým v boky, Vběhnu na zad leklých protivníků;

Jak s hor rozdrážděné vody stoky Strhnuv hlavy hrdých násylníků Zplaním cesty zdárným vlasti synům. Perun s námi, boj hřmí, bratří k činům.“

Řekl, a syrné žehnal odvážence. Kasan vstoupiv v požehnaných čelo, „Zmůžem,“ pravil, „Bohů zavržence, Byť vojsk hrůza s Čechy na boj jelo.

Vidíteli v háji svatém věnce? Slyšíteli, jak v něm mocně hřmělo? Toť hlas Boží! štěstí k nám se fatí, Já vás vedu, můj duch Čechy zhatí.“

Zástup vybouřený jedy pění, Vida divy, k divům novým živne, Přisahaje v prvním okouzlení Pomstu na cyzynce syvne,

V nedočkavém ptá se rozvětření: „Proč kněz s vůdcem u svatyně cyvne? Vzhůru! zbíme Čechy na planině, By se vítěz nevdral do svatyně.“

Jak se v podzym ptactva zbory množí Mířícýho na dalekou cestu, Mravenců se pracujícých složí Hemejždění v zprachnivělém klestu,

Neb se rojí ku slavnosti Boží Pobožnícy k hrdnoucýmu městu; Tak y řady sršíc z očí hněvy Táhnou na boj s vítěznými zpěvy.

Opatrný Budislav teď řídí běhy Vojny zbrklé jak duch vševědoucý, Valným lidem osazuje břehy Řek a hlavy skal se k nebi pnoucý,

Pále vsy jde hladu na přístěhy, Mate kroutinami Čechy jdoucý, Z lesa vyjíždí, a prchá v pouště, Z hradu střílí, vyskytá se z houště.

Kasana co dítě vodě, pána Slavě kněžím vládu v zemi pevní, Nenadálá zahubení rána Svobodníků matných duchy dřevní,

Jasná budoucnosti květné brána Božství sýlu v odvážency krevní, V zmatku veškerenstva, v štěstí lůně Uvěční kněz žežlo na svém trůně.

Kasan na hrad, střed své mocy, sváží Poklady a krmy z všeho kraje, Tady sýlu urozenstva sráží Květy pocty mládkům rozsývaje,

S strmícých skal osud světa váží Nepřátely v duchu potíraje, Král se kosý v slávě zbožňujícý S knězy lid co červy snižujícý.

Čechy v pospíchání prudká sýla Rychlých bojovníků zaražuje. Odkud vypuknouc syl hojná žíla Smrti kořist pluky vyvažuje?

Čerstvou slávu čerstvá zplodí díla, V bojli s námi Prus se odvažuje! Mluví Čech a zbraně k boji chystá, Nehod nelekáť se duše čistá.

K podnikání muže rozpaluje Příchod dobrodruhů nevypravných. Vitkov s rodinou se připojuje K tovaryšstvu šlechetníků mravných,

Jasnost cti a ctnosti vytvařuje Hlásá činy bojovníků slavných, Sýlu k velikému vykonání Na vzdor stáří mdlého v ráznost shání.

Dcera Lidmila co hvězda k boku Přiráží se rozmilému otcy, Záviš poupě ve mladistvém kroku Rozvinuje prudkost Božské mocy,

Kouzlí duchy v medozvučném toku Mocných zpěvů v utěšené nocy, Panna krásy květ, syn výraz ducha Spíná srdce běh a bystrost ucha.

Z cyzyn kněží kvapí s žižnivostí, Aby vkořenili v Prusých víru, Z lůna pospíchají rozkošností Páni marní k blaženému smíru,

Zavlčení stálou urputností Rváči nalívají v oheň sýru. Míní zvěčnit v Prusých nepokoje, Vyslat na pohany dráčů roje.

Dobrodruhy vítá král, moc šíří Svého panování myslí pevnou, Neskrocené protivníky míří Tuhým rozkazem y řečí levnou,

Horlivostli cyzých kněží víří, Poutá proudy odvážností zjevnou, Mocný duch a trůn a jasná sláva Tvrdí nedotklivá vlády práva.

K oslavení zrostajícých druhů Hry a zpěvy živnou po táboře, Cyzyncy se s chvátavostí z kruhů Vytrhujíc hanebného hoře,

Nedbajíce zoufalosti pruhů Uvrhují v her a plesů moře; Král jen vyšetřuje bez průtahu Hory doly hotově se k tahu.

Nový boj se v okolnosti tváří, Prušan po vršinách staví pluky, S hor y dol se hemží s denní září Lidstvo, rozvětřujíc lesem hluky,

V zad se míhá jízda, již v bok letí, V nocy dráždí, ve dne Bohům světí Kořisti y jistí světu všemu, Že se blíží konec boji zlému.

Král mdlé protivníky kojí mylnou Nadějí, a kořisti jim přeje, Vysýlaje v půtku řadu sylnou Rychle, jako švižný vicher věje,

Outěk káže, s obratností pilnou Voják z boje do tábora spěje, Vábí k hradbám chtivé kořistníky, Vztýčí se, a stírá korábníky.

Rvači žehrajícý nechtíc kázně Jako koně neskrocení snesti, Krále rozvážného viní z bázně, Různice se odvažují plesti,

Prusům vymejšlejíc smrti lázně Začínají v horách boje vesti, V svévolnosti do oukladů lezou, Y se knězem v zhouby touně svezou.

Vitkov míně otevříti půtky Na královo svolení v boj jede, Dokazuje šlechetnými skutky, Že ho sláva do věčnosti vede,

Dcera kryjíc zoufalosti smutky, Jasníc usmíváním tváři bledé, Nespouští se otce tvrdnoucýho V stoku bojování živnoucýho.

Stařec v roznícení boje mladne, Růžový věk před oči sy stavě, Duch se výší, srdce vře již chladné, Rámě zocelené stírá dravě

Nepřátely plaché na outěku, Zapomenuv v plamenitém vzteku Na své děti s obrujícým krokem Protírá se do pohanů bokem.

Kasan z oužlabin se jak chrt žene Na mládence, na milostnou pannu, Zdrtiv stráže v hoře zdivočené Skrývá kořist v nejtemnější stranu,

Pádem kvapným duše ustrašené Volajíce k Bohu za ochranu Vidí rozhorlených starců hněvy, Slyší nestydatých mládků zpěvy.

S úsměchem se dívá Kasan vilný Na rozkvetajícý krásu v želu; Veta po svobodě! neomylný Nevinnosti pád a chlapství tělu

Rozkošnému strojí vítěz sylný, Připínaje milostence k čelu Věnec s posmíváním pootvírá Kruhy pout a nohy jatým svírá.

V plesu jak hrom ztřepujícý stíhá Mladota zbor kořistníků smělých, Jako v povodni se sýla zbíhá Vyvalujíc stržeň domů celých,

V proudivé se řece zkáza míhá Ostrovů a chalup osamělých; Tak ráz přetrhl vítězovu radost, Zplašiv dráče vysvobodil mladost.

Bože! jaké cyty vynikají Zplameněné v srdcých milovaných! „Milý můj! má milá!“ zajikají Hlasové se proudů zkřižovaných.

„Ach! můj otče!“ děti nařikají, Pluk tě zajal Prusů zrojovaných; S ouzkostí co do tmy dcera zhlíží, Když jí strach a radost duši tíží.

Rozmilému klesá do náručí; „Díky za můj život, za svobodu!“ Jako z nebe hlásek jemně zvučí, „Slávo má a hrade mého rodu!

Ach! kde otec? Snad ho divoch mučí?“ Ouzkost usmrcuje radost v plodu, Jak blesk nedbajecý na své kruhy Letí splatit svaté lásky dluhy.

Prudký Vitkov na spanilé děti V běhu vítězství se rozpomíná, Spatřiv do hor Prusy zacházeti Křičí: „Pohan nevinnosti spíná!“

Nemoha se zlostí udržeti Větří, chasa věrná ouzkem sýná, Jakby měla uprchnouti z světa, Kroky stíhá horlícýho kmeta.

Vitkov s společníky v zad se vracý, Násylníky rozplašuje mžikem, K dětem náhlí; Prušané co dracy Na hrdinu dotírají s křikem,

Nebezpečenství a strach co mracy Krupobití maříc za jazykem Slova, dusýc cyt, a mrtvíc sýlu Otvírají zoufalosti žílu.

Nikdež duše živé; otec syrý Uleknutím mdlí a společnícy Hřmějí, až kraj rozlíhá se širý, V rozvzteklení jako pekelnícy

Do Prušanů meče zarážejíc, Životů sy nectných nevážejíc, Volí na bojišti mužně sjíti, Čest a pána svého rázně mstíti.

Prušané se množí; sýla mladá Jako růže z jara rozvětřením Náhlým do záhuby jisté padá. Vitkov prohlížeje zahubením

Milých bratří, křísý jiskry mocy. Jako slunce z dravých mraků nocy Pozdvihuje hlavy, mrtvým světem Hlásá vítězství své jasným letem;

Tak y Vitkov hledě na oděnce, Připínaje zrádné k boku štěstí, Vydobývá krásýcýho věnce; Vítězství zas mylné na rozcestí

Ku věčnosti líbá podrobence, V srdce Čechů Prusům cestu klestí; Když smrt s otroctvím se k zbitým strojí, Jako anděl Mladota tu stojí.

Pluk se roztrhl Pruský. S hanbou patří Vitkov na své zkrvácené zbraně, Na zemdlené poraněné bratří, S užasnutím zhlíží k milé panně,

Vidí krásu spiatou, v necti syna: „Ó má Bože! svrchovaná vina Svrhla v propast hanby děti blahé!“ Rce a padá k nohoum dcery drahé.

Zaražení trhá smutným zborem, Syn a dcera zklesnou k ploditeli. „Toli,“ dí Dejm, „podiv slávy s dvorem Stkvělým, s pochlebnými slaviteli?

Slávo ošemetná! staň se vzorem Vrtkavosti země plazyteli! Štěstí prchá, svědomíli klesne, K duši tvrdé vtělí sny se děsné.“

Vitkov okřívá, a slzy rosý, K znectěnýmli dětem kloní hlavu. Vzdychá prach a pomoc s nebe prosý, Zří lid, budí hrdost svého stavu,

Zkynuv k mocy hrdina se kosý, Protrhuje z vášnivosti davu, Do tábora míře děti bledé Jako chlapy zpoutované vede.

„Pomstu Čechové! kdos outlé ctitel Nevinnosti, na mé dítě vzhlédni! Ctilis syn a vlasti oslavitel, Zkameň srdce, nectí muži zbledni!

Krása v poutech můj rod, ach! já mstitel Chabnu v shonu bíd, ó srdce zledni! Zocel ruko! duchu zmocni k činům! Pomsto přivtěl otce k slávy synům.

Dcero tebe světím v obět drahou Cti a vlasti! Z hanby své zbuď sýmě Šlechetnosti! Hledě na tě snahou Neskrocenou v násylnosti dýmě

Tři se muži s odvážností blahou Třepě otroctví a necti břímě K chrámu věčnosti, a v slávy lůně Vítěz stkvi se na krásyvém trůně.“

Praviv zbledl a horlivostí ztrnul. Panstva květ co k otcy laskavému S vytržením k mstiteli se hrnul. Obnaživ meč, pánu znectěnému

Pomstu slíbiv na krvavém poli, Až se otřásaly hory doly, Pouta mrzká rozpial milostence, Ducha mužnosti vlil do mládence.

Kynul král, a zpěvec vítěznými Zvuky zbrojil ducha tvořícýho. Provedl vězeními železnými Bojovníka pomstou hořícýho,

Srdce tklivé hlasy líbeznými Prohnal milovníka horlícýho; Chlapství bič a hanebnosti jedy Rozšlehaly v plamen duše ledy.

„Proč se ženeš bojovníku švarný! S nezhrozenou myslí v mstivé meče? Zříšli, jak vztek roztýkaje varný V smrti moře život květný vleče?

Násylností duch se spíná parný, Božský plamen v žilách plných teče, Lvy a draky, jedem, ohněm, vodou Kvapí zoufajícý nad nehodou.

Milostenka nad svět dražší klesá V otroctví a šerednosti kovy, Pohlížeje na nevinu plésá Vilný divoch, syrotky a vdovy

Obíraje srdnatosti česá Ovoce, a hanlivými slovy Przně ctnost, a rozjeduje muky Trýzní ocelem je nectné ruky.

Krásy ctitel pouta člověčenství Trhá spatřiv katany a hroby, Odváženec skočiv v násylenství Výhni chvátá k milým do poroby,

Hrdinu lva sýlí náboženství, Zplameňují neslýchané zloby, Zdrtiv dráče k nevinnosti vcházý, Krásu na trůn ozbožnění sázý.

Komu srdce vlídné tluče v těle, Koho líbá ctnost a šlechtí, slávy Věncem pocti bídných prostitele, Lásko vzdej mu s milostnosti právy

S vnadnou ochotností srdce celé! Zpěvcy! jsouli vaše duše zdrávy, Zbožňujícým duchem zazpívejte, Muže do věčnosti zasýlejte!

Otče slavný! protrhni se ze sna, Jak Bůh patře na rozkošné dítě, Strhni zkřižovanou lásku z těsna, Slunce vznešenosti věkům svítě

Zobři, než duch do zoufání klesna Hadů body ve svědomí cýtě V nehod vlnobití sýlu ztopí, Neštěstí se tvého rodu chopí!

Zmužilost a krása vzory lásky Obrové a květy cytů jemných K srdcy tvému andělskými hlásky Dorážejí z bytů bídy temných,

Tybys ctnosti koruno! snad vrásky Zoral čelo, štěstí na ničemných Zakládaje pěnách blaha domy Roztřepoval vzdorování hromy?

Slyš a strň! co anděl k soudu budu Zvuky pravdivými v srdce hřmíti, Otce nešťastného sprostím trudu, V srdce lásky počnu balšam líti,

Vtělím v věčnost, co již od osudu Právem svatým má se v světě sjíti, Zohním lásku pro vlast, že co skály Muži šťastní vzdají život králi.

Mladota a Ludmila co květy Krásy, cti a nevinnosti svaté K chrámu blaženosti spějíc lety Lásky šlechetnostmi k divům zňaté

Pohrdali šálícými světy, Bleskem rodu, rozkošnosti zlaté, Sebou šťastní z prachu motaniny Zabíhali v nebes plameniny.

Duchem živi jsouce v lásky trůně Ozbožněli míříc do věčnosti, Pocýtili blaženosti vůně, Zažívali nebes spanilosti,

V pokoje a krás a ctnosti lůně Prospívali denně v šlechetnosti, Podiv krásy, rozkoš dcer a synů Vytvořili lidi z divočinů.

Láska zkřidlila co velkodušná Bohyně moc srdce plamenného, Pro milenku protivenství krušná, Pro vlast v spolku krále vítězného

Nešetřícý nehod duše slušná V rozvíjení štěstí příznivého Roztřepila rázem jako moly V dílně han a neslavícým poli.

Štěstí vyjasnilo tváři temné Na miláčky světem nezrušené, Cyty rozvinulo v srdcých jemné Po slavnosti mírem posvěcené.

V bitvě Čechům tichým nepříjemné Záviš v řady vrazyv zdivočené Hynul; Mladota co anděl pravý Mládka zastav rozplašil lid dravý.

Vitkov otec po skončeném boji Objal strážce Mladotu co syna, V blahosti co v nevypráhlém zdroji Hrdinství a lásky milek plyna

Žížnil jak mdlý občan po pokoji, Aby milostenku k prsům vina Vyznal hrdě před veškerým světem, Že se blaží cti a krásy květem.

V růžonesném máji v stínu stromů Prokvetaných milency se sešli, Neděsýc se ukrutenství hromů, V spolek láskou uvěčněný vešli.

„Ty jsy vysvobodil bratra z lomů Chlapství, přijmi obět volnou, chcešli Pěnou krásy plané za vděk vzýti, Strážcem nevinnosti křehké býti!“

Vroucně řekla Lidmila co krásy Bohyně, a milka k srdcy piala, Rozkoše a spanilosti řásy Láskou zplameněnou v Božství zňala;

Mladota co nebes zbitý střelou Bez paměti hledě na zardělou Milostnicy klesnuv na kolena: „Bože! hvězda slečen,“ vzdychl, „má žena.“

K němu klekla Lidmila, a Bohu Pozdvihujíc ruky vyřkla sliby: „Tvá jsem; nejsvětějším právem mohu Napraviti otce svého chyby.

Tvá jsem; slyš mne Bože! pevně zmohu Odpor, nedbajecy na vejhyby Lakoty a pejchy zhrdnu zlatem, Zhrdnu trůnem pro tě v spolku svatém.“

Lásku uvěčnili ctnosti milcy. Hromem závisti a slávy hrdé Rozhlašujíc krásu pošetilcy Ozbrojili v tichu duše tvrdé.

Knížata se do Čech vyrojili, Aby krásou srdce opojili, Skládajíce trůn a zlato slečně Přijímali obět lásky vděčně.

Kníže Bedřich rozhrnoval lesky Rodu, cti, a klenotů y trůnu, Lid se slepil, slečny slávy blesky, Záře krásy milostnosti lůnu

Nevytrhly, ani hněvu třesky Nekovaly k nádhernosti trůnu, Srdce outlé, cytlivé a stálé Vyvolilo šlechetnosti krále.

Otec vida odpor, dceři kázal. Moc a bouře lásky nevytvoří; Ji slib nejsvětější k milku vázal, Ať lid marný povrchnosti dvoří,

Jasnéholi oka neukázal Světa Bůh, se v prachu otrok koří, Marností a pěnou zhrdá dcera, „Buď smrt otče! nebo do kláštera.“

Znaje otec dcery krásné pevnost, Nedorážel na ni pohrůžkami; Oko hasnoucý a řeči levnost S všemi líchotnosti lahodami,

Truchlivého ducha strašná zjevnost, Vzdechy s zoufalosti nehodami, Proháněly dceři duši tklivou Jako slovo Boží střelou živou.

Otec zemře; dceru jednu ztratil, Mámli za srdečné milování, Že věk vnadný rozkošemi zlatil, Hřmíti na milého sužování?

Ach již rozum Boženou se zhatil, Kmeta zbilo na ni spomínání; Dítě nevděčné! meč v otce ryješ, Blaženostili sy věnec viješ.

Staň se! klesnu v hrob; však duše švarná Nevěrou mou zhasne. Ach! co pravím? Nevěrali otce ctíti? Marná Dívko proč dlíš? Jako Boha slavím

Ploditele; k milému se varná Tělí duše; života se zbavím, Slzuli jen rozmilého zočím; Bože pomoz! v hrůz se víru točím.

Bojovnice sličná v vášní zmatku Potratila slov, a ohněm mdlela; Kýžby k srdcy tiskla drahou matku, By jí cestu k štěstí otevřela,

Ráda v poušťby z rozkošného statku, Ráda na blahosti zanevřela, Kdyby lásku pojíc s láskou k otcy Z pout se strhla zmatenosti nocy.

Milka vidí; hrdinova živost Mře, jak hřmícý na nebesých mraky Stahuje se v tváři zoufalivost, Láska neskrocená vášně draky

Budíc rozpaluje dravou mstivost, Rozvětřuje zdivočené zraky, Vlasti hrad a rozkoš ctného rodu Zhyne v nesmrtedlných činů plodu,

S ním y zhasne hvězda blaženosti. Ach! jak duše věrné tvořívaly Štěstí chrámy v květné budoucnosti, Sladkým pokynutím bořívaly

Tvrze zármutku a nevděčnosti, Bohu, vlasti, cti se kořívaly, Štěstí lesky jako stkvělé pěny Zmizý očím zoufajícý ženy.

Máli blahost zmařit? v nepaměti Moře svrhnout vlasti výborníka? Či co neviny a lásky děti Skálu pověr třít, a milovníka

Milovnice šťastná uváděti K trůnu slávy, věncem šlechetníka Korunovat lásky, pokoj drtit Domácý, a otce štěstím smrtit?

Trhla sebou; v boje rozhodnutí Rozmilého k srdcy přivinula; Otec chřadne, čest a ustrnutí Káže čin! dceř v slzy rozplynula,

S Bohem milý! Lásky roztrhnutí Velí povinnost; bych zahynula, Neopustím otce, slib ti zdržím, S Bohem milý! věrností smrt tržím.

Odletěla k otcy. Tys můj milý! Pro tě blaženost y život sázým, Z tvého náručí mne zdivočilý Nevyloudí ženich, s tebou vcházým

V svaté lásky chrám, a na spanilý Povinnosti pohled patříc k hrázým Moudrosti y rozkaz Boží kladu, Vznešeného otce čest a radu.

Otec zobřil vznešeností dcery Milostné. „Ha! kdo mi v světě rovný?“ Řekl; jak stín se hrůzy nedůvěry Potratily. Duch se štěstí skrovný

Zmocnil, pokoj rozlil na hrad světlo, Mrak prchl smutku, radování kvetlo, Otec ozbožněný láskou věnce Připial k čelu jasné milostence.

Mladota co divoch zaběhl v lesy, Hnal se k skalám, kvapil k líté vodě, Maje skočit v řeku, slyší: „Kde jsy Vyvolenče Boží?“ hlas; „ach po svobodě

Milých veta! Mřete vlasti plesy! Sláva vaše hanebnosti plodě Umírá!“ Tuť Mladota v les zhlíží, Poustenník co Boží muž se blíží.

„Synu! co tě k zoufalosti pudí?“ „Láska otče! Teď se Bohu světím, V poušti umru.“ „Slyšíšli? vlast k činům budí, Káže Bůh.“ „Ach otče! k činům letím.“

„Svěť se vlasti synu! svěť y Bohu.“ „Letím v boj, snad plamen lásky zmohu, Zýskám slávy věnec; požehnání Otče! synu mdlému k bojování.“

Přijav požehnání na boj s slavným Králem vyjev divy konal v boji. Duchem odvážnosti nevýpravným K chrámu slávy v vzdorování roji

Dral se vítěz. Tybys mužem mravným Pro stín pověr povrh otče! k zdroji Blaženosti zamezoval cestu, Když y život vsadil pro nevěstu?“

Přestal. Plamenný cyt rozžal duše, K otcy klekl syn. „Spravedlivost otče! Ach! smrt střely vypouštěla z kuše, Chlapství bič se nad hlavami toče

Trýznil slávy květy. Tybys ruše Vděčnosti hrad, ctnosti štíty, zoče Mroucý děti hrdostí se spínal, Zatvrzelec lásky plody stínal?

S hrdinstvím spoj otče! krásy vnady!“ Řekl, a mocná synu zněla chvála. „Mladoto vol poklady a hrady, Dcera krásy výlev k trůnu zrála,

Přijmi přátelství mé za náhrady!“ Vitkov pronesl tvrdý jako skála. Panstvo uražené vzteky ježí, Když čest tupí, hrdost planou věží.

„Cyzyncy by kvetla růže naše, Šlechetnosti hvězda mřela hanou? Hrdosti a pověr mraky plaše Oblaž milovníka otče! pannou!“

Vyřklo panstvo. Vitkov srdce kaše, Mračí oko, s dcerou míjí stranou. „Synu můj!“ král k Mladotovi praví, Panstvo krále pochvalami slaví.

Kníže Bedřich vcházý do tábora, Mysle lásky zýskat hrdinstvími; „Byť se nebes dotýkala hora, Řeky spříznily se s pekelnými

Ohni,“ mluví u jasného dvora, „Okřidliv se s muži železnými Letím, bředu varem, ďábly zmohu, Nemožnosti spiav y zpřím se Bohu.“

„Božských činů věnec lásky růže.“ „Dokaž,“ dí král, „šlechetnými skutky, Že tvé rámě lvy a obry zmůže, Již se otvírají valné půtky,

Prusy štítů ocelují kůže, Zjedujíce šipky plodí smutky, Hrady nebesý, a deští střely, Jakby mraky krupovité hřměly.“

„Byť svět spikl se, rozvalilo nebe, Nehrozým se pekel plameniny, Kráso světa! hvězdo lásky tebe Vydobudu nadlidskými činy,

V hanby zátočiny skliďte sebe Plode prachu s bojácnými syny! Slovo dímli, hřmím, a hnuli okem, Spáliv svět, tru v chrám se slávy skokem.“

Praviv hrdě míří na Vitkova. „Na boj! k Božství světily mne lásky. V mžik lid zbivše vtrhnem do Valdova, Na trůn uvěční se štěstí klásky;

K činům pane! K čemu planá slova? Vítěze zve andělskými hlásky Nevěsta co Bohyně v boj svatý, Odkrývajíc slávy věnec zlatý.“

Bedřich vytrhl, s ním y Vitkov vřelý, Dcery hlídá syn, a pozdaleku Mladota se chystá k boji smělý. Kníže rozpušťuje uzdu vzteku,

Vitkov bystrý v duchu vryl se celý V sladké naděje, že na outěku Prušan sejde. Král bdí opatrný, Jak se zmůže Kasan nešetrný.