Oldřich.

Oldřich v divé truchlivosti Trýznil hlavu trampotami, Tejral srdce nevolností, Slouhy plašil zamračením.

Darmo dnem y nocý hledal Pokoje a oddechnutí, Darmo v blesku jasné slávy, V rozkoši a veselosti

Mrtvil bouřícýho srdce Prudkost; srdce zpurnějc tlouklo, V plesu neměl stání, ani V poušti utěšené chvíle.

By se z klepet nevrlosti Vytrhl, vyjel s dvorem slavným V husté lesy, klátil zvěř, a Strojil srdcy vyražení.

Y zde syvé mraky jako Sovy z pustin vyletěly, Y zde knížeti se zvučné Vyražení znechutnělo.

Jakby cos ho z lesa hnalo, Kvapí polem ku potůčku, Kde co anděl krásná panna V čisté vodě šaty pere.

S zaražením zastavuje U panny se kníže, hledí S potěšením na výmluvný Pohled, na rozkošné oko.

Ptá se, kudy cesta k Praze Pocestného vede; dívka Obraz nevinnosti v rajské Kráse stojíc ukazuje.

Oldřich diví se, a jasní Pohled, ouzkost se srdce mu Padá, vztek se plaší, stání U Boženy vlídné došel.

Sladký hlas zní v uších, v srdce Vluzuje se láska, kouzlí Muži rozkoše a vlasti V květné budoucnosti štěstí.

Tys můj život, tys mé panno Potěšení! hlásá kníže S srdečností rozhorlený Láskou k dívce zaražené.

Panně studem červená se Tvář, a slza nevinnosti Z oka milostného kape, Outlé panně srdce trne.

Kníže bystrým okem patří Na šlechetné děvče, v čisté Kráse, v nelíčeném zmatku S rozkoší se pase pravě:

„Co se děsýš dívko zlatá! Muže laskavého, který Svůjby život s ochotností Za tvé štěstí obětoval,

Který srdce nevinného Více sobě nežli zlata, Více nežli rozkoše a Slávy všeho světa váží.

Vzhlédni vzhůru dušinko! a Slib mi u živého Boha, Že mne věrně milovati, Že mou ženkou slouti budeš.“

Panna studem klopí oči, Tváří pomatenou, hlasem Temným celá na těle se Třesouc k ženichovi mluví:

„Jakby sprostá dívka mohla O muže se vznešeného Pokusyti, nádherné a Krásné slečně pána vzýti?“

„Což mi panno ušlechtilá Do hrdosti, do líčené Krásy? Já sy volím krásu Čistou s drahou nevinností.

Ty jsy poklad srdce mého, Y mé duše nezrušená Krása, u tě můj duch došel Utišení, život stání.

Jak jsem spatřil tebe, všecky Ducha truchlivosti zhasly, Kdežto v bouři ozdobného Města bleskem slávy rostly.

Nepohrdej mužem věrným, Který tě co oko v hlavě Miluje, a svého štěstí Hledaje tě blažit bude.

Na tvůj rozkaz rozvine se Sláva, klenoty a zlato K nohoum tvým se složí, radost Vykvete co v Božském ráji.“

„O mé srdce tiché pane! Netoužilo po lahodné Slávě, nehledalo štěstí V pokladech a veselosti.

Mne jen srdce upřímnost a Láska těší, v soukromnosti S rozmilými přebývajíc Přátely y sebe blažím.“

Y mne drahá ženo budeš Blažiti, a po truchlivé Prácy láskou lichotivou Sladit chutné veselosti.

Y já zapomenu na blesk Svodný rodu vznešeného, Rád y v společnosti milé Ženy soukromnost sy zvolím,

Kde jen nevinné a čisté Srdce srdcy upřímnému Bude strojit vyražení, Láska lásce stavět ráje;

Kde nám dnové živobytí Radostného uplynou co Okamžení, kde se těšíc Řeknem: Láska k nebi vede.

Přiviň milenko se k muži Šlechetnému, a rcy: „Y já Tebe miluji, a s tebou V rozkoš, s tebou v ouzkost půjdu.“

Panna jako růže krásná V přívětivé stydlivosti Vzdychá: Miluji tě! však mne Láska svatá k otcy vine.

Kdožby poctivého starce, Který mne co zlato choval, Srdce šlechtil hlavu jasně, Nyní v churavosti hleděl,

Kdyby dcera opustila Pro milého muže otce, Sobě rozvinujíc štěstí Starcy ukovala bídu?

„Nestrachuj se dobrá duše O milého otce; oba Stařečkovi osladíme Láskou věku obtížnosti;

Oba jeho požehnáním Okřejem, a jako Boží Andělové pocýtíme Spolu blaženosti pravé.“

Dí, a k srdcy horoucýmu Tiskne pannu nad svět dražší, Nad květiny rozkošnější, Když se panstvo s otcem blíží.

Dcera letí do náručí Rozmilému otcy, skrývá Studem ozdobené tváři, Ach, jak šťastná jsem! mu jeví.

Kníže s jasným okem panstvu Ukazuje vyvolenou Pannu, s horlivostí Čechům Představuje krásnou kněžnu.

Dívka leká se, a panstvo Plésá; v hlučné slávě kníže Šťastný rozkoš svou a krásu Milé vlasti k Praze vede.