Mračna se v rozbroji na nebi zbila, Potopu rozvztekem na kraje lila, Kroupy se sypaly, rachotil hrom, Vichrové lámali stoletý strom.
V dešti a bleskotu syrného hromu Z cyzyny stařeček blížil se domů, Snášeje strachy y žížeň a hlad Toužil, by dítěti v náručí pad.
Bože! jak zklamala naděje tebe! Strašněji dcera, než bouřilo nebe, Hůře než dračice v vzteklosti své Vítala do domu šediny tvé.
Starče! proč k hradu se v chudobě blížíš? Veselé sousedy v rozkoši tížíš? Rozvaž sy v okolu radosti sám, Zdali tě mizeru vítati mám?
„Bože, ó Bože! co srdce tvé činí? Otceli chudého z neřesti viní? Pohledni z mrákoty v obličej můj, Nejsemli dušinko milenec tvůj,
Jižto jsem lahodil, hostiny strojil, Nad Boha srdéčko outlé sy svojil, Život y statek y klenoty dal, Cestubych milence k blahosti stlal?
Bože! ó Bože! mé rozmilé dítě! Otec zde dcerušce k radosti svítě Poklady množil, a v hrdosti stál S hrdiny svými co zbožněný král.“
„Pánemlis před věky na hradě býval, V zpěvu a rozmaru s hrdiny píval, Plésej, a poskoč co v mladosti zas, Dokud zve sladivé rozkoše hlas!“
„Pro všecky svaté co v starosti skusým, V bouři a nahotě putovat musým, Na otce slepého hrne se trest, Pro milé dítě že zohavil čest.
Nemoc y nevěra lije jed v žíly, Duši y tělo mé zbavuje sýly, Zkaluje škaredé neřesti mrak Plachého ducha y srdce y zrak.“
„Přílišli v mladém se raduješ věku, Třeba ti v shrbené starosti leku, V domu mém stařečku nemoha být, Pospěš sy v bohaté cyzyny jít.“
„Pro Boha! slyšíšli strašlivé třesky? Vidíšli po nebi lítati blesky? V bouřili, v dešti a pustině sám Ze všeho světa se plazyti mám?
Nebe mne chránilo, minuly hromy, Vůkolli třepily skály a stromy, Tybys co vichřice bouřila jen, Do smrti honila stařečka ven?“
„Nebe byť házelo ohnivé střely, Lidé y zvířata v ouzkosti mřeli, Ctnostného hrdiny netkne se trest, V smrti y blažen y Bohem sy jest.“
„Bože ó Bože! ach! jaké to řeči! Srdce mře zbodané dravosti meči. Můželi lakota, pejcha a zlost Zohyzdit dcery mé laskavé ctnost?“
„Časy se změnily, s nimi y mravy, V klecy jen ptáčkové skloňují hlavy; Kveteli věku a radosti máj, Pročby jsy milence zošklivil ráj?“
„Na divé dítěli Bože! se díváš, Třepivé hromy proč déleji skrýváš? Hněvem se opas, a dračicy zděs, Vyhrň se peklo, a odplatu nes.“
„Chcešlibych ze strachu před tebe klekla? Co mi je do nebe, co mi je z pekla? Pomni, ať anděl tě vyvede sám, Syce tě fenami vyštvati dám.“
Potvoro! pravil a v ouzkosti ztrnul, Jak led pot na čelo valem se hrnul, Dcerať mu vrazyla do srdce klín, Poznal, že láska je pára a stín.
Rozumu pozbyl, a v smyslech se zhatil, Všecko ach! chudinec na světě ztratil, Na dceru pohleděl, do země klesl, Z bídy a posměchu k nebi se vnesl.
Strašněji na nebi zlítil se bleskot, Jakby svět sjíti měl, rachotil třeskot, Skály se pukaly, s hradem y v tom Plamenem bídnicy vyhladil hrom.
Cookies on Poetry Cove