V tmavém lese Trní nese Rajské růžičky; Kdo se k němu blíží, cýtí,
Jakby chtělo vonné kvítí Vylívati slzyčky. Co to býti má, se ptáte? Povím, jestli pozor dáte.
Hrabě jisté Z lásky čisté Dívku miloval; Krev a mléko tváři měla,
Krásu duše, víc než těla Sobě na ní liboval; Když se lidé po ní ptali, Pěknou pannu jmenovali.
Drahé ctnosti V nevinnosti Láska spojila; Milí v radování plouli,
V celém kraji šťastní slouli, Neb je milost blažila. Což jest rode, slávo, zlato! Že jsy láskou milým vzato?
Štěstí pravé V mysli zdravé, V ctnosti základ má; Byť se páni zlatem stkvěli,
Ráje jim se rozvíjely, Sláva kryla čela mdlá, Strachli srdcý nepokojí, Kdož jim o jich štěstí stojí.
Takto k sobě V každé době Šťastní mluvili; Na zemi jim nebe kvetlo,
Štěstí z růží věnce pletlo, Lidé milky slavili; Čehoť s ženou muž jen žádal, Štěstí Bůh jim k nohoum skládal.
Jak to zvěděl, Otec hleděl Vztekem pod sebe. Zlostí jak list trna běhal,
Jako ďábel očma šlehal, Žehral synu na tebe! Nebem, peklem pohnu, pravil, Abych svůj rod hanby zbavil.
Hroznou vinu Zplodils synu! V smyslů zbouření; Slávu jasnou, věčně živou
Zprznil krví nepoctivou, Blesk cti přivedl k zatmění; K vůli srdce nezbedného Zadal práva stavu svého.
K čemu ctnosti Spanilosti, Mravů čistota, Krevli panská nevře v těle?
Jak smí s zemským Bohem směle V svazek vkročit holota? Bláto o zlato se tříti, Na slávu jed necti líti?
O kyž země Mrzké plemě S tebou usmrtí! Kyž krok každý kletba stíhá,
Ďábel na tvou duši číhá, Hrom tě na prach rozdrtí! Ha! proč spravedlivé nebe Zrádce! neroztřepí tebe?
Byť y nebe Chráníc tebe, Byť y povstal svět. Tobě k ruce svatí stáli,
Milky ukrývaly skály, Otec měl pít hanby jed, V bouři protivníky zdrtím, Zhynu, vásli neusmrtím!
Hrabě soptěl, Až y chroptěl V zůřivosti své; Spěšně slepícými platy
Omámené tvrdé katy Vyslal synu k zkáze tvé, Kati na šeredné káře Táhli syna do žaláře.
V pustém lese, Ač se třese Chuďas k porodu, Ženu k stromu uvázali,
Ztrápené se posmívali Ukrutnícy z návodu. Jak tě paní máme ctíti, Bohyníli nám chceš býti?
Tichá byla, Nevylila Ani slzyčky, Až když porodila syna,
Lásko svodná! tvá jest vina, Že sy kalí tvářičky, Slzy kropí v tváři svadlé, Mluvíc líbá dítě schřadlé:
Spi mé zlato! Když jsy vzato Otcy na věky! Milé dítě! tiť nás svedli;
Zdali v matce perle jedli, Že být nechtí člověky? Čili kdo chce lásku znáti, Má sy pane říkat dáti?
Spi mé zlato! Když jsy vzato Otcy na věky! Lásky nepřáli zde tobě,
Pokoj budeš míti v hrobě S nádhernými člověky! Červ tvé tílko bude žráti, S pány počne, tuším, hráti.
Spi mé zlato! Když jsy vzato Otcy v věčnou noc! Kyžbych směla žalovati,
Mohla bych ti povídati Křivdy hrozně, hrozně moc. Milý broučku! dobře bude, Kde slz neumoří chudé!
Tyť to v lese Trní nese Rajské růžičky. Kdo se k němu blíží, cýtí,
Jakby chtělo vonné kvítí Vylívati slzyčky. Srdce outrpné kdo máte, Slzý poctu milým dáte!
Cookies on Poetry Cove