Naděje.

Od manžela opuštěná Běla všecka zkormoucená U synáčka seděla. Milé dítě kolíbajíc,

Na ně slzy vylívajíc Smutně propověděla: Hajej tiše dítě zlaté! Tvého srdce jedovaté

Nebodají žádosti; Ale tvá se matka moří, Neb jí zrádný otec boří Nejmilejší radosti.

Jako anděl zdál se býti, Srdce na jazyku míti Ušlechtilý mládenec; Sladce o lásku mne prosyl,

Věrnost přísahaje rosyl Krásné slzy milenec; Jáť jsem slibům uvěřila, Svatosvatě přislíbila

Milovati věrného. Než rok minul, zrušil slova, Nyní opuštěná vdova Nemám muže milého.

Všudy bolesti jen klidím, Jestli synáčku! tě vidím, Tisknu v pamět lásku svou; Jako ty se otec smával,

Srdcem přívětivým hrával, Šálil krásou matku tvou. Tyto oči se mu stkvěly, Tyto tváři růží rděly,

Tuto nosyl podobu; Ze všech kráčel nejjasnější; Chraň se klamu, příjemnější Budeš míti osobu.

Milostivým okem raně Slíbíšli kdy outlé panně Milý hochu srdce své, Do smrti drž sliby svaté,

Byť y krása, kovy zlaté Zaslepily oči tvé. Ještě nevíš, jak se souží, Po milémli srdce touží,

Zklameli je lásky sen; Sýdlo sladké blaženosti V byt se změní truchlivosti, V škaredou noc jarní den.

Hajej tiše dítě zlaté! Tvého srdce jedovaté Nebodají žádosti; Ale tvá se matka moří,

Neb jí zrádný otec boří Nejmilejší radosti. Darmo trpké slzy cedí, Srdce utišiti hledí,

Mocná láska okřívá; V stírajícým příkořenství Milka perlu člověčenství Novou krásou odívá.

Kyžby zblažujícý cyty Uvodily v lásky byty Putovníka milého, Tuťbych v užasnutí klekla,

K rozmilému muži řekla: Žehnej syna dobrého! Toť co vytržená praví, Příchod svého chotě slaví,

Synu hory slibuje; Synáček se ze sna budí, Usmíváním mraky pudí, Ráje matce čaruje.