Z jakých nebeských krajin, ó rozkošné Slunce, vzešlos k nám, tvým že se pohledem Mění krví spité dědiny V sady, a v přátely protivnícy?
Přišlos; jako sen škaredé temnosti Pověr zůřícých do pustin s ctiteli Svými utíkají, aby tě, Pramene radosti, nespatřily.
Rozum otvírá ztrýzněné moudrosti Bránu; z mraků chrám řádu a pravoty V kráse nezkalené znova se Každému národu vyjasnívá.
Strachem sem a tam zhlížeje z pustiny Stařec vycházý; hlavu mu šediny Kryjí, čelo jeví poctivost, Lásku a dobrotu pohled vlídný.
Světlu nevěří; divochy v bázlivé Mysli tvoře jen pouta a nástroje Syvých ukrutníků spatřuje, Třese se zoufaje nad vítězstvím.
Slyší plésání; jakby se probudil Ze sna, oči mne, v široké krajině Vidí, Bože svrchovaný! ach! Radosti volného lidu vidí.
Srdce živnoucý tluče mu, rukama K nebi spiatýma klesaje děkuje Bohu, oko jiskří radostí, Zprouděné rozkoše duše cýtí.
Rozkoš probíhá zmlazené dědiny, Radost v palácy panuje, kraluje V městě; jaro v kráse milejší Zázraky novému světu líčí.
Bože! dlouho dost vzdychali mužové Moudří v žalářích, slzely poctivé Ženy, neviňátka kvílely, V outoku zoufali panovnícy.
Pokoj schnoucý zbor z krvavé užiny Volá v plesu chrám, okovy s těla y Duše hrkají, květ třpytí se Mladosti, volněji mudrc myslí.
Zdraví s ourodou vnadami živého Máje mladí svět, mocnosti zmrtvené Duše, těla hynoucýho již K věčnosti v zvýšené sýle míří.
Budoucnosti duch plameny Božského Živí umění, z kaliny temnoty K sluncy zblažujícý moudrosti Směle co orlové muži letí.
Lidé mravnější pokoje sladkého Požívajícý v krásy a hojnosti Bytu láskou nelíčenou sy Základy k blahosti věčné pevní.
Cookies on Poetry Cove