Šťastný jak Bůh, mládenec slouti může,
jemuž na tvém pohledu kvetou růže;
milou lásku zjevuje srdce věrné
očičko černé.
Šťastný, šťastný, na tvé kdo patří ctnosti,
s jasnou tváří spářené nevinnosti;
láskou kdo v tvém náručí srdce sytí,
Bohem se cýtí.
Kyž tak krásná mohu, tě milovati!
v tvém se milém objetí radovati!
chtělbych stříbra, zlata sy nevšímaje,
opustit ráje.
Sotva milá na tebe pohledělo
oko všetečné: ach, kam? kam se dělo
srdce svobodné? – již ho oheň moří,
pro tebe hoří.
U vnitř plamen zžíravý, ach, mne dusý.
Běda! duše pekelné muky zkusý;
vařícý krev ouzkostí srdce svírá,
radosti zžírá.
Sotva chcy snu vzdáti se do náručí,
lásky prudkost strašlivě v mne hučí,
mysli obraz růžový představuje,
pouta jí kuje.
U prostřed mne rozkoší, láska stíhá,
mozek mate, v pustině na mne číhá,
v srdce sevší bůjností roznícené
šípy mi žene.
Kdybych v máje rozvití nebeského
snad žil bez tě obrazu andělského,
vadnout kvítí vidělbych, krásu sjíti,
radosti mříti.
Ach, má Lilo! živote štěstí mého!
z klepet smrti vytrhni zoufalého!
jedno opět mrtvého políbení
k životu změní.