Sotva slunce pozlatilo Doliny a hory květné, Již y ze snu vyloudilo Mládence a muže letné,
Již y panny milostivé Jako hvězdy v kráse živé Probudily radování, Podpálily k milování
Sladnoucýmu oslavence, Nesouc květiny a věnce K slovutnému shromáždění, Kde král v lůnu panstva svého
Připravuje milým oslavení, Blaží Stanislava ctného. Starcy srdce poskakuje v těle, Radost sedí na širokém čele,
Rozkoš jiskří z skákajícých očí, Když se k milostnému králi točí, Vypravuje díky vytržením. Ach! zas slzy vylívaje syna
Dobrého a dceru krásnou vina K srdcy horoucýmu s potěšením K nebi hledí, Bůh že dobrotivý Láskou nezkalené duše kojí,
A co vřelec otec starostlivý Plamen zbouřeného srdce trojí, Když se v ráje sladké nevinnosti Mladistvého věku zabíraje,
Usta k poučení otvíraje, Moudrost sype v milé srdečnosti: Dnes vás, miláčkové srdce mého, Před oltářem láska vlídná spojí,
Dnes se z milování nevadného Radosti co včely zrojí, Dnes y nebe v růžované kráse Duší blažeností spitých ptá se:
Můžeteli drahé nevinnosti Rozkošnější dotříti se blaženosti? Požívejte vyvolené dítky Pravoty a čisté ctnosti!
Dokud nebe potěšení kvítky Seje cestou věku růžového, Požívejte štěstí příznivého, Živi jsouce jako andělové,
Pokračujíc po trnové Stezce světa bouřícýho, Nezrušení ctitelové Hospodina blažícýho!
Milujte se! Láska pravá Jako sestra na laskavá Srdce přívětivě hledí, Y svým milým radování
Z smrtícýho sužování Jako moudrá včela cedí. Jako dobrá matka outlých dětí Chyby s laskavostí napravujíc
Pro miláčky se y na smrt světí; Takto krásu láska rozvinujíc Šlechetného srdce s chutí letí, Aby vyvolené duše vady,
Rozsývajíc nevinnosti vnady, Poukryla rouškou jemné lásky, Rozmlouvajíc lichotnými hlásky: Vždyť jsme lidé; pročby, vznešenosti
Božské v křehkém duchu hledajíce, Neprominuli sy maličkosti Věrní milí prominutí žádajíce? A tím pevněji co holubice
K rozmilému muži milovnice Vlídná kloníc ducha outrpného, Otvírá sy pramen štěstí bezedného, Okrasami věčně kvetoucými sebe
Ozdobujíc kouzlí miláčkovi nebe. Láska nemilujíc podrobení Ve vlídnosti hledá vyražení. Jakby jedno srdce, vůle jedna
Jako vicher bouřícýho ledna Dorážejíc vztěkem na milenku Na smrt křižovala milostenku? Manžel jako přítel nejvěrnější
Svého srdce nejmilejší Náklonnosti šetří s potěšením; Na kynutí hledě s oblíbením Divy podniká, by páčil skály,
Přetrhl řece běh, a vštípil ráje, By se v rozvinutí krásy smály Rozkošnosti blažícýho máje. Ať sy na poušti neb na zahradě
Přebývaje plésá v lůnu lásky, Zápolí rek s nepřátely v hradě Smrtě každé lahodnosti klásky, Vítěz světům nepovolným káže,
Neb v řád neomylný hvězdy váže, Zlomí všeho světa příkořenství; Doma složiv hromy ukrutenství Ani bleskem mocy rozdíravé,
Ani věncem slávy nehynoucý, Ale usmíváním lásky pravé Jeví tklivé duše cyty vroucý, Kde jen kynutí, neb práce skrovná
Blaží srdce sobě ve všem rovná. Byť muž myšlení své v srdce schránky Před cyzými zaryl nejtajnější, Byť y v štěstí dusyl radovánky,
Svíral sužování nejpernější, Před milenkou věrnou rozkládaje Pomyšlení, ba y nejjemnější Hnutí, poví, jaký v mysli zraje
Plod, co duši nelítostně tepe, Ctnostli vítězý, neb štěstí slepé. Okoli se miláčkovi mračí, V mžiknutí y milenku strach tlačí,
Hrdinali na obrovské prácy kuje, V hrdinu se žena povyšuje, Bleskli radosti mu v očích svítí, Manželka se v nebi býti cýtí,
Mrakli černá se, neb štěstí bělí, Jedna duše všecko spolu dělí. Šťastní ve své lásce nehledají Pracně radování po cyzyně,
Ve svém srdcy čistém zakládají Jistou blaženost y na pustině, Jasnou tváří divy podnikají Derouce se trním po skalině,
By jen v nerozdílné společnosti Došli zblažujícý spokojnosti. Tak je láska nezhrozená vede, Sladíc práce medem nevinnosti;
Darmo hrozýš, nepokoje jede! Darmo, zrádo, smrtícými hromy! Byť se valil bídy proud, a domy Spokojené lásky ryl, ha! státi
Jako skála v proudu příkořenství Bude láska pevná, a se smáti Střelám nesmyslných ukrutenství; Duch se zobří, zmocní srdce tklivé
Trojíc sýlu mohutného těla, Vletí s nehodami v boje divé, A y vítěznými věncy čela Nezkalená zozdobuje sobě,
Neb se zbitá ztiší na porobě, Až ji věčnost přijme do náručí. Jen těm divům láska mocná učí, Stele růžemi a radováním
Cesty živobytí hynoucýho, Sýlí zmlazujícým milováním Namahání ducha slabnoucýho. Duchli jednoty a nevinnosti
Srdcý rozhejraných neroznítí, Vroucý láska ve své velebnosti Stezek kroutícých se neosvítí; Ach! tuť milovaná spokojenost
Z bytu nepokoje odletuje; Darmo perlovaná přirozenost Okrasy své světu obnažuje, Darmo štěstí deští potěšením,
Krása divy tvoří okouzlením; Ani krásy, sladkosti a blesku, Ani mladých světů radování Lidé bujní, přebývajíc v třesku
Nevěry a dravých sužování, Nevidouce, po stínu se ženou Lstivých bublin myslí nezmoženou. Byť se jako hvězda jasná stkvěla
Šlechetností žena milostivá, Pohledu a sněhového čela Září ukovala srdce divá, S růže muž co vosa k nouzy letí,
Svůj y život hanebnostem světí. Byť muž rozumem a vznešeností Ducha tvořícýho řídil světy, Přemohl dobrotou a příjemností
Mládence co růže plané květy, Božství lesk a sláva nehne strojnou, K brouku tře se duší nepokojnou. V sýdlu ďábelnosti štěstí jasné
Zamračeným nerozumem hasne, Rozbroj s hanebnostmi proudem valí Sápajícý bídy do blažení, Čest a krása smějícý se kalí,
Vztěk a rozvětřené rozhorlení, Roztrušujíc jedy zkormoucení, Honí do zoufání zaslepence. Tak buď láska rozkošnosti věnce
Chystá, nebo seje zahubení. Volte, miláčkové srdce mého, Věčné ouzkosti neb potěšení; Kráčejíce sadem růžového
Milování při moudrosti zdravé Dostíhnete spokojnosti pravé, Kde vás radost přijme do náručí. Na levoli vrtkavosti dravé
Uchytí se srdce kolíbavé, Klesne v syť, kde žádosti je zmučí. Přiviňte se k prácy! otec prosý za to, Otec starostlivý roztomilé děti
Chtěje dobré duše k štěstí uváděti. Byť jste objímali klenoty a zlato, Mohouli kdy kovy k ctnosti probuditi, Zaslepené duše párou oblažiti?
Práce milým rozkoš strojí, Srdce věrná pevně pojí, Kdežto lenost krásné ctnosti Jedem chtivé všetečnosti
Jak mor žravý nakvašuje, Duše outlé rozdvojuje. Umlkl s potěšením pohlížeje Na kvetoucý krásy nevinnosti;
Patře do radostné minulosti S usmíváním sladkým slzy leje, A co anděl slova medná pěje: Tak jsem plésal v zlaté samotnosti
Po skončené bouří divokosti. Než jsem, vyběh z nepokoje proudu, Nalezl chatrnou, však šťastnou boudu, Bloudíval jsem opuštěnec světem.
Když jsem dítě chodil veselosti květem, Porvali mi otce nákeřnícy, Vyloupili hrad, a rozkošnícy Nestydatí plejtvajíce zlatem
Mým co otroka mne kryli šatem Drsným, duši napájejíc bídou. Ušev chlapství, dra se každou třídou Neštěstí a laskavosti, Vlachy
Procházým, a přemahaje strachy Srdce zbouřeného přes Alpy se plížím, Y se s chvátavostí k ráji blížím, Kde své líry zblažujícým okouzlením
Jímá duchy Petrarka, kde vytržením K nebi lítaje se zpěvům Božským učím, Bloudě zeměmi se nouzý mučím, Až zas vejdu do Čech v sýdlo nepokoje;
Spatřiv rozsápané vlasti boje Na poušti jsem hledal utišení, A zde, Bohu díky! vkročiv do blažení Zbité osudem jsem rány zhojil.
Vzdychl a usedl. Karel po mlčení Krátkém kynul, Arnošt milé spojil. Bohuslava němá bolest třela. Vida vůkol hlučné radování,
Sypal hrůzu s bouřícýho čela, Že jest otrok proklet k bědování. Již se vztěká srdce zůřivostí slepé, Neboť nové k plesu povolání
Rozkošníka svedeného tepe. Vratislav své struny probíhaje Mladost kouzlí v růžované kraje, Kdežto láska zůve k milování,
Panice a páni tiše sedí, S potěšením na básníka hledí, Když hlas sladký plyne do zpívání, A se rozmnožuje radování.
Dítky zlaté nevinnosti! Štěstí svého požívejte, V nezkalené upřímnosti V pravé lásce setrvejte!
Láska kouzlí radování, Seje na pustině růže, V neustálém namahání Třícý obtížnosti zmůže.
Mládenecli milostenku Spatří v spanilosti blesku, S užasnutím na milenku Hledě nehrozý se třesku
Smrtícýho příkořenství, Proudem závisti a zrady, Dýmem syvých ukrutenství Letí syčícými hady
Obr myslí nezmoženou K chrámu vnadné blaženosti, Aby s duší vyvolenou V lásce plésal do věčnosti.
Panna krásy růže dvojí Láskou ducha kvetoucýho, Okem zblažujícým rojí Sýlu v mládka trnoucýho.
Byť hrom se vší zůřivostí, Vrch se vztěkal rozlitinou, Člověk smrtil schytralostí, Pevné lásky nerozvinou.
Hoch a panna bouří zlého Světa jako po hladině V květu máje růžového Kráčejíce po pustině
Okouzlují láskou sebe, Rozmnožujíc spanilosti V poušti zakládají nebe, Obří ducha šlechetnosti.
Muž co vítěz pohrdaje Marné slávy maličkostmi, Vznešeného potíraje Rodu jasnost s rozkošnostmi,
Skládá důstojnost, a věnec Čistý na hlavu sy staví, V lůnu lásky oslavenec Jak Bůh blaženost svou slaví.
Žena z blesku krásy živé, Z páry lstivých lichocení Vyjdouc pojí k přívětivé Nevinnosti okouzlení.
Anděl neví, jaké tvoří Divy příjemností sladkou, Že y skalná srdce boří, V obry mění mládež hladkou.
Patříc lidé na zázraky Tázají se s podivením: Kdo ty zkrotiv lvy a draky Mladost krásý oslavením?
Lichotivá láska hady Proměňuje v holoubátka, Sovám uděluje vnady, K nebi výší neviňátka.
Dítky zlaté nevinnosti! Štěstí svého požívejte, V nezkalené upřímnosti V pravé lásce setrvejte!
Láska nepřátely míří Srdce lítá opoutajíc, U divochů vládu šíří V pouštích ráje rozsývajíc.
Bojli zůří, krev se cedí, Sabín na Římana letí, Sladce na zůřivce hledí, Y se za miláčky světí.
Láska boříc modly dravé Plaší nerozumu pěny, Kříž co slunce stkví se pravé Víry slovem krásné ženy,
Mravy neohybné mladnou, Živne duch a pučí sláva, Řád se pevní, jak med sladnou Lidu pohostinství práva;
Kde prv lužiny a nahé Skály duše vyděsyly, Tam se sady, tam se drahé Zlatem báně vyobřily,
Kde lid jako sápajícý Zvíře neviňátka smrtil, Duch se k nebi spínajícý Hanebnosti stvůry zdrtil,
Kde se lítí národové V bitvách třeli bez milosti, Láskou tam co beránkové Došli míru lahodnosti.
Dítky zlaté nevinnosti! Štěstí svého požívejte, V nezkalené upřímnosti V pravé lásce setrvejte!
Záře štěstí příznivého Pudí mraky závistivé. Veďte mládenečka ctného K panně, dívky milostivé!
Poptejte se: Chceli pannu Jako růži ušlechtilou Švarný ženich pod ochranu Vzýti jako ženu milou?
Poptejte se čisté panny: Mládencyli šlechetnému Vzdá se ráda do ochrany Jako muži upřímnému?
Tvář se panny milované Zardí kvítkem nevinnosti, Slzy lásky svrchované Zkalí hvězdu veselosti,
Trnouc jeví předsevzetí Pevné srdce nevinného, V manželstvu se věrném světí K štěstí muže rozmilého.
Dítky zlaté nevinnosti! Štěstí svého požívejte, V nezkalené upřímnosti V pravé lásce setrvejte!
Manželství jest pramen živý Pokoje, a základ štěstí, Toť co anděl přívětivý K radování cestu klestí.
Muž a žena jako skály Pevní ctitelové ctnosti, Byť se záhubcové smáli, Sýlí dítky v šlechetnosti.
Tyť se cti a pravdě světíc Moudrost k srdcy přivinují, Pro vlast s chutí na smrt letíc Za miláčky obětují.
Byť y nepřátelé hřměli, Plamen šlehal z rozpukliny, Bily ukrutenství střely Nezrušené vlasti syny,
Hrdinové neustoupí Na vlas od své povinnosti, Krví vlasti volnost koupí, Ztuží práva národnosti.
Hromli vojny svírajícý Vyhřměl, čestný pokoj svítí, Muž se duchem spínajícý Šetří učenosti kvítí,
Hasne lež, a z jedu světlo Prodírá se jasným bleskem, Moudrostiby sýdlo kvetlo, Jako v Řekách v kraji Českém.
Tuť se divy v zemi rodí, Moudrost staví chrám, a hlavy Vyjasněné k slávě vodí, Šlechtíc srdce, hladíc mravy,
Že vlast patříc s podivením Na zázraky synů milých Vije věnce s potěšením K poctě mužů ušlechtilých.
Dítky zlaté nevinnosti! Štěstí svého požívejte, V nezkalené upřímnosti V pravé lásce setrvejte!
Manželstvoli poškvrňují Národové v pomatení, Mravy řádné zohavují, K svému pádíc zahubení,
Ani ducha vznešeného U nich nestkvějí se ctnosti, Ani srdce čitedlného Nevykvetou nevinnosti,
Jako vosy v zem se rojí Hanebnosti jedovaté, Neštěstí y hanby strojí Lidu v míře vrchovaté;
Svazky cti a náboženství Ráží hlůza nevázaná, Vášní lítých ukrutenství Trýzní srdce milovaná.
Dítěte sy nevšímaje Otec vydá na smrt syna, Bratr bratra potíraje Vejská v moři necti plyna;
Svědomí hrom nedoléhá V proudu zmatků na národy, Darmo plamen vojny šlehá, Což jim do cti, do svobody?
Otrokové mrzcý sedí Opojení jedem zrady, Z kvasů s potěšením hledí Na spálené vsy a hrady;
Byť y hnali protivnícy Na šeredné společníky, Nehnou prstem rozkošnícy, Aby zbili nákeřníky;
Šíje nectné v pouta kladou, Y se brodí v kalu bídy, S Řeky Římané tou vadou Prošli hanbou každé třídy.
Dítky zlaté nevinnosti! Štěstí svého požívejte, V nezkalené upřímnosti V pravé lásce setrvejte!
Jakby sladký zpěvák ještě zpíval, Každý na něho se díval Jsa svým duchem u vidění. V očích maluje se podivení,
Láska lidem zjevujícý: Já jsem cesta zblažujícý! V tom tu rytíř všecken upachtěný Zbislav ku knížeti přistupuje,
Ouzkostí a během pomatený Jen to slovo: Milost! vyjevuje. Jeho smutné čelo, oči zakalené Oznamují strachy duše zkormoucené.
Král ho potěšuje napomíná, Aby zjevil žádost srdce svého, Že dnes najde pána laskavého. Rytíř oddechnuv sy ruce spíná,
Hledí pohnout krále milostného. Bůh nám, vzdychá, prominuje chyby, Bratrby jen kazyl bratra mdlého? Kdož jest z lidí, kdyby
Náruživost v zůřivosti Na něho se vyrojila, Aby muže z bezpečnosti Do hlubiny nesvalila?
Člověk jako rákos kolíbavý, Svíráli ho srdce těsné, Snadno rozpálený klesne; Tenť jest ctnosti přítel pravý,
Kdo se z nepravosti motaniny, Byť y srdce krvácelo, vytrhuje; Nováli ho žádost zaslepuje, S poděšením hledí na své viny,
Jako hada neřesti se štítí, V rozbroji se mužem býti cýtí, Smyslům lichotivým neuvěří, Teprv jedná, až sy cestu k cýli změří.
Bez křehkosti muže není V celém lidském pokolení; Klesli jsme, a klesáváme, Proto srdce dobrotivá
Ku pomocy voláváme. Bohuslav klesl v pomatení, Za to tře ho lítost divá. Slyšíc o tom poblouzení
Jeho matka starostlivá, Na smrt chřadnouc, málo živá Po svém synu milém touží; Y mé srdce strachy ouží;
Dejte syna matce jediného, Dejte přítele mi rozmilého, Že ho, pane! s ctností spojím, Za to životem svým stojím.
Sotva skončil, bouřícými hlasy, Až všem povstávaly vlasy, Začal básník roznícený pěti, K outrpnosti lidi uváděti:
Duše jako skála tvrdá Protivníka horlícýho! Darmo smrt ti s očí střílí, Přátelstvíli rámě sýlí,
Zdrtí vraha hubícýho. Vidíteli, jak se trním, Jak muž dere roklinami? Sotva dychá horlivostí,
Zápolí lev s nemožností, Válčí vítěz s lahodami! Sláva vstříc mu vykračujíc Hrdinstvími muže slepí;
Vír se smrti zatáčeje Zmatenicy v duši leje, Ukrutenství hrom ji třepí. Kdo jsy, bojovníku smělý!
Že se s chutí na smrt světíš? Zdali spitý slávy pěnou Odvážností nezkrocenou V proudy rozvzteklení letíš?
Ani sláva, ani věčnost Hlavy nezhatila tobě; Přítel v ouzku, láska svatá Žene tě y v jedovatá
Sýdla k bratru na porobě. Přátelství ó jiskro Boží, Nejkrásnější plode lásky! Tobě, studno blaženosti,
Jemné srdce v důvěrnosti Volá slabnoucými hlásky; Ty co anděl pro miláčky V boj se tlačíš s příkořenstvím;
Ty se kroutě nehodami Milým steleš květinami Cesty zdrané ukrutenstvím. Bleskli tvého oka střelí,
Vroucý slza tváři skropí, Byť y hřměli ukrutnícy, Těla spiali násylnícy, Přítel v rozkoši se topí.
Tebou neštěstí mrou hromy, Praská nerozumu pěna, Tebou štěstí milkům sladne, Láska zblažujícý mladne,
V anděla se mění žena. Přátelství ó duchu Boží! Rozsý v zrádném světě divy! Ať schne klamu zamotání,
Rozšíří se milování, Čest a outrpnost jsou živy! Přestal, pohnul všecky k outrpnosti. Král pak pozoruje lehkou mladost,
Přijal Bohuslava do milosti, A tím rozněcoval vroucý radost. Nyní básník rozpálený Láskou čistou k milostnému králi
Vida, že všem slzy v očích stály, Obraz pravdou ozdobený Svého poručníka vystavuje, Y se zsýliv ve své horlivosti
Čechy k nejsvětější povinnosti, K lásce pro vlast probuzuje; Kdo tě, Otče vlasti! hromy Třepícými ozbrojoval,
Když jsy nerozumu domy, Hrady zmatků vyvracoval? Rozbrojové v Čechy vjeli, Bídy rodíc se co včely
Zdivočily národ pilný, Láska, ctnost a štěstí mřely, Pád nás čekal neomylný. Jak Bůh přispěv ku pomocy
Kynuls, ráje z pouště divé, Světlo moudrosti se z nocy Rozvinulo závistivé. Bleskem přísné pravotnosti
Zkameněly hanebnosti, Vojna s ukrutenstvím zkostly, Vnadné živly nevinnosti, Řád a pilnost v obra zrostly.
V Praze divy světa všeho Národové sesypali, Kam je pokoj v slávě kveta, Kam je pravost loudívaly;
Ctnosti krásné k malování Zvelebujíc radování Proměnily zemi v nebe, Lidé v štěstí požívání
Objímali, pravdo, tebe! Cyzý patříc na zázraky Rozmlouvali s podivením: Který Bůh to naše zraky
Bystré šálí okouzlením? Láska k vlasti div ten tvoří, Tvrze divokosti boří, Pro milé se na smrt světí,
Slunce blaženosti hoří, Slávou do věčnosti letí. Jen tou láskou ozbrojený, Ač zlý nerozum se vztekal,
Ač sok bouře rozhorlený Bojovníka jedem lekal, Jen tou láskou Karel hoře Skočiv v rozvlněné moře,
Hnal se v šlechetnosti prámu K moudrosti a pravdy hoře, K čisté blaženosti chrámu. Vzhlédni, světe! na zahrady
Kroutícý se v kraji květném! Na blesk slávy, na poklady Rostoucý y v vrchu letném! Praha mocná s okrasami,
Pokoj s svými lahodami, Člověčenství v krásy květu Mluví s štěstí rodinami: Věčný věnec králi pletu.
Z lůna rozkoše a mdloby, Vlastency, se vytrhněte! Jak král pro vlast, pro svobody Národnosti slavně bděte!
Byť y s peklem v spolku stáli, Sokové se Čechům smáli Svírajíce lásky proudy, Lvové v boji jako skály
Chraňte vlasti svými oudy! Básník vyzvav Čechy k milování Vlasti napřed slíbil svatě, Že byť stkvěl se v cyzým zlatě,
A neb vězel v bědování, Vlasti jako matky nejmilejší Hájit bude láskou nejvroucnější. Po něm páni jedným hlasem přislíbili,
Žeby pro ni se y na smrt posvětili, Aby uvedli ji v slávu nejjasnější. A tak v lásce společné a v rokování Skončila se nevídaná radování.
Cookies on Poetry Cove