Karel čtvrtý. Zpěv první.

Vojna lítá hubí kraje, Mate řád a hyzdí mravy, Podvod pozdvihuje hlavy, Svornost mře a peklo zraje,

Záře budoucnosti jasné Závistivým mrakem hasne. Ach! tuť srdce hrůzou trnou Poctivého lidu v zmatku,

Když se na rozmilou matku, Na vlast drahou, bídy hrnou, Když se nepravosti rodí, Dusý ctnost a zrady plodí.

Darmo slunce hory zlatí, V kráse růžového máje Povstávají všudy ráje; Štěstí blesk se v páru tratí,

Zlaté naděje se boří, Neboť rozbroj muky tvoří. Každý veselosti kvítek, Každá rozkoš strachem vadne,

Moudrost klesá, láska chladne, V lůnu přemilostných dítek Matka na budoucnost hledí, Pro ně schne a slzy cedí.

Z těchto syvých protivenství, Z víru přítomného vzteku, Podvodu a příkořenství Hleďme k blaženému věku,

Kde král otcem být se snaží, Štěpí ráj a národ blaží. Sláva vlasti, otců štěstí, Vlídná moudrost, pokoj svatý

Zdrtí smutek jedovatý, Drahy k spokojnosti zklestí, Duše blažeností vnadnou Ztuží se a k činům zmladnou.

Zde se učme pravé ctnosti, Zdravé rady poslechněme, Otce vlasti skutkem ctěme; Jak on jdouce po moudrosti

Zmůžem všecka protivenství, Která hrozý člověčenství. Karel držel na Žebráce Radovánky se svým dvorem,

K němu zanechavše práce Jako včely dolem horem Slavní páni na hrad jeli, Kde se plesy rozvíjely.

Srdce laskavému otcy V rozkoše se rozlívalo, Ač prv s hrůzou rozbíralo Myšlinky své ve dne v nocy,

V hrobli s trůnu slávy sstoupí, Jak svár lstivý Čechy zloupí. Láska k vlasti v radování Otce krále vodívala,

Starostlivost rodívala Lidohubná zamotání, Mstivé soky v zůřivosti, Milé děti v sníženosti.

Ach! tuť usedalo hořem Srdce šlechetnému králi! Slzy jako perle stály V očích, kdyby měl plout mořem,

Hnalby v odvážnosti prámu Bouří k blaženosti chrámu. Než se otec starostlivý Nadál, duše občerstvěla,

Sluncem slávy vlast se stkvěla, Hojnosti a štěstí živý Pramen, pokoj, po vší zemi Těšil národ rozkošemi.

Neboť mladistvého syna Stavy vyvolili králem. Otec v radování stálém Jako v řece ryba plyna,

Došel sladké spokojnosti Po tepoucý zbouřenosti. Královna se procházela S milým králem po Žebráce,

Zde mu starosti a práce Oslazujíc, prováděla V stínu lesa hlubokého Panovníka starostného.

Bezpečni jsouc bez divoké Stráže, s veselými čely Na budoucnost pohleděli. „Jestli někdo na široké

Zemi nad nás blaženější? Ptá se růže nejkrásnější Anna z srdce upřímného Svého chotě laskavého.

V Čechách vorných nám co v ráji Radosti a štěstí kvetou, Čest a vděčnost jako v máji Matce dcera věnce pletou;

Kam se hneme, láska s očí Jiskří lidu blaženému, K nám se starcy, k nám se děti točí, Aby otcy pečlivému

Jako jaro pěkné dítky Odevzdaly outlé kvítky. Tys jich tvůrce blaženosti! Neboť zkrotiv zůřivosti

Zamezyl jsy drancování, Vytrhv národ z poddanosti Rozsyl v zemi radování. Za to očma slzýcýma

Vzdává sedlák díky tobě, Živě rukama se svýma Vydělává zlato sobě, Volně pokračuje k štěstí

Cestu svým a vlasti klestí, V lůnu pokoje a lásky sedě, Na miláčky drahé hledě Vzdychá, jasní oko, plésá,

Milým do náručí klesá, Líbá syny, padá na kolena, Bohu děkuje a králi ctnému, Že ho blaží věrná žena,

Že y otcy rozšafnému Dobré dítky nebe tvoří. Šťastný horlivostí hoří, Každá žíla v něm se třese,

Jeho duch se vzhůru nese, Vděčnou láskou korunuje Nejdražšího poručníka. Jestli třeba bojovníka,

Sám se na smrt posvěcuje; Otec v kráse zdárných dětí S králem jak lev v bitvu letí.“ Takto mluví Anna vroucý.

Kněžnu se co hvězdu stkvoucý K srdcy tiskne šťastné kníže. „Národ miluje mne, praví, A v svém srdcy chrám mi staví,

Ty však povinnosti tíže Sladíš láskou lichotivou, Představujíc tváří živou V nejsvětlejší spanilosti

Obraz vnadné blaženosti. Láska domácý mne blaží, Zlatá naděje syn kyne, Jako rosa outlý kvítek vlaží,

Jako růže z poupěte se vine, Naděje mne občerstvuje, Syn se v květu budoucnosti V nejslavnější velebnosti

Bleskem štěstí ozdobuje.“ Řka se kloní do náručí Manžel ženy milované. „Tvá mne, svrchovaný Pane!

Dobrotivost lásce učí.“ Dí, a sladkou slzu cedí, Mlčí, k nebi zase hledí; „Slyš mne Bože! Čecha svého,

Dokud v těle ducha mdlého Cýtit budu, neopustím; Pro něho se v boje pustím, Potru vztek a lidu tíže,

Zdrtím lsti a pověr mříže, Moudrost jako slunce čistou Povyloudím na zem s nebe, Poctím blažeností jistou,

Roztomilá vlasti, tebe, Že jak v květu višně stavy Všecky zplynou v radování, Ctnost se zmůže, shladí mravy

V pravém štěstí požívání.“ Tváří roznícenou pravil Otec, patře na nebesa, Štěstí krajanů svých nesa

V srdcy dobrotivém, slavil Příchod věku blaženého, Ctí a krásou oděného. Jak se k podpoře keř vine,

K mládenečku čistá panna, Tak se rozhorlená Anna K srdcy svého krále vine, V rozkoši a lásce plyne,

Sladkou nadějí se kojí, Že se štěstí v Čechách zrojí. Tak se oba veselostí Božskou spití radovali,

Okouzlení budoucností Ráje v Čechách čarovali, V milostivém rozmlouvání Syli lidu radování.

Z hustého teď vyšli lesa, Na trávník se posadili, Kde zem kvítky ozdobily. Větřík libý chládek nesa

Vůni milým obětoval, Srdce váním obživoval. Krajiny tu rozložité Poklady své rozvinuly,

Kam jen oči pokynuly, Rajské krásy rozmanité Na vrchu y na dolině hoří, Obraz k malování tvoří.

Kraj se oku divícýmu V nejmilejším prohlednutí Stavě, ku podivu nutí Duši, k srdcy cýtícýmu

Vsy a pole veda praví: Přirozenost jaro slaví! Jakby posyl širé kraje Vesnicemi na rovině,

Jakby ráje na pustině Vyvedl, všudy krása zraje, Les a louky ozdobuje, Lidí k plesům pobuzuje.

Tu jen obilíčko kyne, Tady zahrady se bělí, Tam své ženky slavík želí, Ryba v čisté vodě plyne,

A když jasné slunce svítí, Stříbrem na vodě se třpytí. Z dálí jako obři tmavé Hory hlavy k nebi pnoucý,

Města se jak zlato stkvoucý, Lesy široké a zdravé Z nocy pyšné povstávají, Hojnosti své vykládají.

Nebe bez šerého mraku Obživuje všecky tvory, Slunce zlatí doly, hory, Odkrývajíc v pláni zraku

Utěšené podívání Ourodný kraj v radování. „Jak jest krásně v světě milém! Promluvila slavná Anna,

Jak ráj vylíčená strana Kvete v kraji ušlechtilém, Zem y nebe v společnosti Zahánějí mrzutosti.

Chtěj neb nechtěj, radovati Se y zamračenec musý. Když ho žravé péče dusý, Mají srdce utejrati,

Mladé jaro péče pudí, Muže k vyražení budí. Jaká krása, milý světe, Na tvém plodném lůně kvete!

Jaké zlaté podívání Vábí duši k požívání! Srdce veselostí těsné Vděčně před svým Bohem klesne,

Plynouc v moři štěstí svého Vyzná otce milostného. Kam se vrhnu, kam jen hledím, V rozkoši a kráse sedím,

Vidím štědrou Boží lásku. V zvuku zvěři, v ptactva hlásku, V řece, v poli láska Boží Denně štěstí lidské množí.

Láskou všecko všudy plésá, Brouček v kvítí poskakuje, Ptáček lesem polituje, Láskou tou jen člověk klesá,

V ní se topě štěstí hledá, Mžikem oddechu sy nedá.“ „O má milá! sladce praví K Anně Karel milostivý,

Člověk láskou Boží živý V jednání sy štěstí staví, Živost seděti mu nedá. Protož dnem y nocý hledá,

Aby zdrtiv obtížnosti Pravé dostíhl blaženosti. K věčnosti a k Bohu hledě, Pokračuje bez ustání

K velikému vykonání; Stále bdí, a y krev cedě Pro vlast skáče do hlubiny, V žalář letí za své syny,

Pouta volně ková sobě, Aby, ženo, pomohl tobě, V bídě věze prozpěvuje, Jestli přispěl bratru svému.

Tak Bůh lidi rozpaluje, Strojí štěstí světu všemu. Lidé, jeho obraz, divy Kouzlí. Patř, kdo na pustině

Ráje vyvedl? Ve hlubině Skoumal, že jsou tvory živy? Kdo běh sluncy, hvězdám měří, Všecko ví a málo věří?

Jaká hlubokost a sýla! Lidé obšahují světy, Každá v přirození žíla, Všecko ovoce a květy,

Zem y mořské hlubokosti Odkryty jsou lidské učenosti. Vesnice a města čistá, Štěpnice a vinohrady,

Stráně, jakby do zahrady Vešel, znamení jsou jistá V nejkrásnější spanilosti Šťastných lidí rozumnosti.

Vidímli však jasné nebe, Slunce ohněm plejtvajícý, Měsýcyli spatřím tebe V tmavé nocy blejskajícý!

Zastkvíli se hvězd jak písku sýla, O tuť ve mně trne každá žíla, Srdce klepá podivením, Na zem klesá slabá noha,

Duše velikého Boha Vyhlašuje s potěšením, Jazyk zajíká se, stojí, Když se za divem div rojí.

Jako snové v mysli živé Divotvorná tvářnost lítá, Zázraky a mocnost Boží chtivé Srdce v přirození čítá;

Není v stavu, byť se střelo, Aby divy sčísti mělo. Kdo tě, pověz, vytrhl z prachu, Hlavo světy skoumajícý?

Ozbrojil tě hromem strachu Blesku města zžírajícý? Kdo ti, slunce! kráčet káže, V jistý řád vás, hvězdy, váže?

Hory, doly, skřehlé mladí, Mrtvé stromy obživuje, Z poupat růže rozvinuje, Slavíčku! tvé zpěvy sladí?

Jak se zyma znovu blíží, Rozkoše y řeky klíží? Pán ty divy denně tvoří. Okem střelí, vrch se boří,

Milostivým okem kyne, V sladké radosti zem plyne, Ruku zavřel, hladem mřeme, Ruku roztáhl, hodujeme.

S námi mluví v outlém květu, V dešti jeví lásku světu; Hromem ozbrojený hrozý, Darmo zapírají mnozý

Boha otce laskavého, Majíc posměch z mocy jeho, Když se mračna zatahují, Hrůzou nebe ozbrojují,

Když blesk žravý lidi slepí, Houká hrom, a skály třepí, Mudrák trna v sklep se skrývá, Červ se plaze žalmy zpívá,

Otce nechtěl v lásce znáti, Strašlivého pána báti V prachu vinoucý se musý, Mocli jeho hromem zkusý.

Mocný jest Pán! rachotivý Hrom ho světům oznamuje; Netrň! jest y dobrotivý, Země otce oslavuje;

Tvoříť život, chléb a kvítky, Staraje se o své dítky. Není na daleké zemi, Projdi svět, ó není tvora

Nejmenšího mezy všemi, Jemuž lásky Boží hora Štědrotyby nevylila, Mdlého broučka neblažila.

Kdo smí hlavy pozdvihnouti, V pravdě sobě povzdychnouti: Bůh mne vyvrhl z počtu dítek, V poušti stojím spráhlý kvítek?

Byť měl hořký kalich píti, Aspoň nešťastnému sladí Naděje žluč, věčnost chladí Peklo bídy; máli mříti,

Žebrák smrti odporuje, Život sobě oblibuje.“ Tak král s sladkým vytržením V lůnu jarní krásy sedě,

Vroucně na nebesa hledě Ohlašuje s potěšením Veškerého světa krále, Jistí svatě, že se stále

O své bohaté y chudé Čechy jak Bůh starat bude, Vtiskne v syna ducha svého, By byl otcem lidu všeho.

V tom y právě vedou k otcy Syna, rozkoš nejmilejší. Král ho láskou nejvroucnější Pozdvihuje k světů otcy,

Prosý, Bůhby duchem mocy, Duchem lásky k panování Ztuživ syna pro věk zlatý V Čechách vštípil pokoj svatý.

Nyní syna k milování Lidu svého probuzuje, Řády Páně oznamuje: „V kraje patř, kam rukou kynu,

Tam tvé oko všudy vidí Na sta doufajícých lidí; Ti se k tobě obracují, Jako v otce důvěřují.

Na Boha hleď, řiď se Bohem! Mocná skála v kříži mnohém Při boku stůj potlačeným, Pomoz bludem zaslepeným.

Jako slunce obživ kraje, Osvěť hlavu zanedbanou, Potři tupost, otvíraje Pravdě cestu jasnou branou.

O všecky se starej syny, Přispěj pánu, žebrákovi, Potěš syrotků a vdovy, Naprav nešlechetných viny,

Aby každý, maje tebe, Vyznal, že mu kvete nebe. K štěstí jsme zde. Jako páry Život křehkých lidí hyne;

Člověk v rozkoši dnes plyne, Zejtra tělo nesou máry, Jistotná smrt všecky bije, Nechť je len, neb zlato kryje.

Uchop hodiny se dnešní, Než ti umrou dnové spěšní, Rozmnož pravé štěstí v zemi. Vždyť Bůh okrasami všemi

Jako ráj svět ozdobuje, Seje v živobytí radost. Lásku Boží pozoruje Y ty, šediny a mladost

Proveď jako hlava tělo, Kdeby mřelo bědování, V nejčistější kráse mělo Sýdlo zdravé radování.

Láska společná nás blaží. Proto král y man se snaží, Aby, zmohše protivenství, Které hrozý člověčenství,

Dotřeli se blaženosti. Pán y žebrák stejně jedí, Stejné mají potřebnosti, V nemocy a truchlivosti

Očma skroušenýma hledí, Zvouce lidi k outrpnosti; Na nás, bratří! pohledněte, Bratry z bídy vytrhněte,

V nebezpečném živobytí Vlídně ztište hromobití, Co se snáší nad hlavami. Což to nádherníkům platí,

Že se třpytí ozdobami, Shromažďují zlata stohy? Nemoc sníží zemské Bohy, Smrt se dotře svého práva,

Zhasne blesk, a zemře sláva. V lásce, synu! myslí vroucý Hledej slávy nehynoucý, Pracuj, bdi a potěšení

Rozsý v lidském pokolení. Jestli se ti štěstí zpírá, Pokoj kalí čisté tváře, Poddanéli ouzkost svírá,

Hleď, by jako jasná záře Naděje se lidu stkvěla, Vyšla hvězda blaženosti, Byť y bída přítomnosti

Trampotami srdce třela.“ Praviv k srdcy syna vinul. Již ho Anna políbila, Sladkou slzou posvětila,

Prosýc Boha, aby kynul Ctnému otcy k potěšení, Milé vlasti k zvelebení. Teď se páni k hradu brali;

Knížata je přivítali, Ctili v zvučném vyražení Svého syna povýšení.