Páni při obědě povídali Znova v milé srdečnosti, Jaké na pustině přemahali Zdrcující strašlivosti,
Jaké hrůzy pokusyli, Když až do bílého rána Bloudíc lesem nespatřili Svého laskavého pána.
Karel patře s potěšením Na uhlíře Stanislava, Vyprávěl, jak špatná strava Chutnala mu hovořením
Ochotného Stanislava. Královna a paní vyjasněné Přívětivým okem pověděly, Jakby v uctivosti nelíčené
Muže hovorného měly. Veselosti rostly, radost jdoucý Ušlechtilým shromážděním Zjevovala lásku vroucý
K Pánu šlechetnému Plésajícým vytržením Světu veškerému. Nyní ztišilo se hlučné radování,
By se rozvinulo jiné požívání. Karel kyne; Vratislav se k zpěvu Chystá zlaté struny obživuje. Sladkým zpěvem buďto k lásce, buďto k hněvu
Srdce okouzlených rozněcuje. Všickni s dychtivostí na něj hledí, Slova jak med žádostivě jedí, Když jich píseň k nebi pozdvihuje.
Neboť básníř v osvícené společnosti Počal vážně zpívat o mírnosti: Povězte mi moudré hlavy, Které štěstím oplýváte,
Svět y srdce lidské znáte: Proč se hrnouc všecky stavy Po nebeské blaženosti Topí v kalu truchlivosti?
Pole lidu pokrm rodí, Hora zlato obětuje, Moře perel poskytuje, Vítr zdraví s nebe vodí,
Sad se koří s květinami, Les a řeka s lahůdkami. Plesy světa rozkošného, Krása ženy milované,
Blesky pocty svrchované Nepotěší mrzutého, Tesknost tře ho jedovatá; Což mu scházý? Mírnost zlatá.
Mírnost sladí radování, Růže v drsné cesty seje, Život starcy v žíly leje, Muže šlechtí v potýkání,
Květem studu krásý panny, Mrtví vztěk, a dusý hany. Dobré duše! pohledněte, Jak nám bůjnost pouta kuje,
Zdravé oči zaslepuje, A se z bludů vytrhněte, Byste jdouce při mírnosti Dotřeli se blaženosti!
Vše, co příliš, lidem škodí. Mudrák málo na to dbaje, Důmění svá rozsývaje Jak Bůh zázraky jen plodí,
Potírá lež, řády haní, Modle rozumu se klaní. Pronikavým okem hledě V šíré moře učenosti
Pije páru zmatenosti, Hřmí y pravdu z jedu cedě: Byť svět hájil lsti a bludu, Věrný ctitel světla budu!
Dlouho dosti rozdíravé Hanebnosti panovaly, Smělý rozum ukovaly Zaslepujíc oči zdravé;
Nyní slunce pravdy svítí, Rozum svého práva cýtí. Dcery slavné zatmělosti, Kouzly, dračice a můry,
Kde jste které strojné stvůry Opoutané minulosti, Povstaňte co líté saně, Ostříc nerozumu zbraně!
Jako skála budu státi, Vaší hrůze, vaším pletkám, Tuposti a jejím tetkám Mudřec vznešený se smáti,
Švarný vítěz klamy smrtím, Plaším tmu, a tupost zdrtím. Jen co spatří oko čisté, Ruka může obsáhnouti,
Zdravý rozum rozhodnouti, Znamení jest pravdy jisté. Rozum po vítězství mnohém Poznal, že má býti Bohem.
Bůh se v planém mudrování Kroutě nechce vpadnout v bludy, Za to rozumem svým všudy Klesaje v syť zamotání
Sázý v nebes plameniny Mámícý z pěn blyskaniny. Hlasem mocným přirozenost Boha prohlašuje světem,
Země rozmanitým květem, Hrdá nebes obnaženost Stkví se nesmírnosti chrámy Mluvíc o původu s námi.
Předc se hlasu vítěznému Veškerenstva obr zpírá; Až ho strach a nemoc zžírá, Teprv duchu nádhernému
Smělost mře, a rozum vadne, Blud se leskne, tupost sladne. Již sy v mysli kolíbavé Zblažujícý krásy tvoří,
Jim se s oblíbením koří Boje moudrosti se pravé, Rádby nebe obohatil, Aby nevěru svou splatil.
Dnem y nocý hrůzy kuje; By ho nemořily můry, Divné nerozumu stvůry Modlil na se zavěšuje,
Do nebe chce vjíti, v hrsti Maje kříž a trochu prsti. Tak lid skáče do rozcestí, Nežby kráčel cestou rovnou,
Spokojil se pravdou skrovnou, Raději své zmaří štěstí, Tupým mozkem světy měří, Buď v nic, nebo v všecko věří.
Pravý mudřec v povolnosti Jako slunce pokračuje, Rozum vážně osvěcuje Jiskrou čisté učenosti,
Tmy se štítě světlo vidí Nekovaje Bohů z lidí. Pitomosti nemotorné Plody čistí jako zlato,
Bez ourazu chodí za to K sluncy rozumnosti dvorné. Nemámíť sen rozšafného, V tvoru spatří Boha svého.
K dobrodincy laskavému Jako zdárný syn se blíže Jeví teskné duše tíže, Stvořiteli vznešenému
V milou obět srdce nese, Co se láskou vroucý třese. Takto světem mírnost zlatá Muže poctivého vede,
Před ním hasnou hrůzy bledé, Y mdlí ouzkost jedovatá, Světlem učenosti kráčí, Pravdu ctí, a bludy páčí.
Dobré duše pohledněte, Jak nám bujnost pouta kuje, Zdravé zraky zaslepuje, A se z bludů vytrhněte,
Byste jdouce při mírnosti Dotřeli se blaženosti! Jak lid bludně po moudrosti, Tak y po štěstí se žene.
Obtížnostmi nezkrocené Srdce hledá blaženosti, Lítá větrem, kopá v hoře, Bloudí přes daleké moře.
Nyní bouří jak lev lítý, Již co ovce zyskem krotne, Zdraví kazý v prácy hřmotné, Nadějí y mylnou spitý
V meče, v proud a oheň letí, Pro zlato se ďáblu světí. Dostíhneli svého cýle, Omámený rovná v stohy
S ochotností milé Bohy, Rozkoš cýtě v každé žíle Drahý poklad chutně líbá, Až ho spání ukolíbá.
Ve snách strachuje se stínu, Nemá chvíle utěšené, Ouzkostí schne vyděšené Srdce v potěšení klínu,
Muky zhlazujícý tvoří, Štěstí hrad a ráj sy boří. Ve dne hlad ho ukřižuje; Ač co ukovaný sedě,
Zlata jako Boha hledě Duši nebem naplňuje; Na zlé žebrák brouká časy, Až smrt sepne lživé hlasy.
Jiný vřelec tesá skály, Povětřím y cesty hledá, Zlatu zplesnivěti nedá, Jako nádhernému králi
Veškerý svět k upachtění Shání sladké vyražení. Dnem y nocý strojí hody, Hvězda stkví se drahým šatem,
Pokoj ozdobuje zlatem, Stříbrem vykládá své schody, V řece zdí, a kouzlí hrady, Z bahen vytvořuje sady.
Rcete duše ctnosti věrné! Co se s rozkošníkem děje, Že se skrývá, na tvář leje Jako žena slzy perné,
Proč se v moři blaženosti Plyna chytá zoufalosti? Jako voda uplynuli V hodování jarní dnové,
Proudem bídy se co snové Z radovánek vyhrnuly, Jak máj zlaté časy kvetly, Hlad a nemoc ráje zpletly.
Na boháče nouze střílí, Dravá nemoc jede v tělo, Duše mdlí, a hrubne čelo, Červ se klíče v prachu kvílí,
Svědomí zlé jako saně Kalí jedem mstícý zbraně. Tuť to světa milovnícy Máte štěstí rozhlášené!
Po rozkoši oslavené Běžte vřelí bojovnícy, Než ji trpká pravda zkazý, Svodné ráje v propast srazý!
Dobré duše pohledněte, Jak nám bůjnost pouta kuje, Zdravé zraky zaslepuje, A se z bludů vytrhněte,
Byste jdouce při mírnosti Dotřeli se blaženosti! Mladík jako růže kveta V rozplášené zvětřenosti
Vyhledává blaženosti; Aby v máji užil světa, Motejl po kráse se shání, Loví vábné radování.
Kde jste dívky lahodivé? Jako srnky poskakujte, Mládenečka potěšujte Medem lásky lichotivé,
Dnů se zblažujícých chopte, V moři rozkoší se topte! A tu jelen vystřeluje, Z rozkoše se v rozkoš házý,
Pro milenky život sázý, Čest a zlato rozhazuje, Dnes chlap bohyni se světí, Zejtra k milostnější letí.
Jen co smysly bleskem šálí, S hltavostí políkaje Tře se v rozkošnosti kraje, Kráse obět stále pálí,
Na pustině seje kvítí, V rozmaru se Bohem cýtí. Krásy lesk, a pěna Božství, Co mu radování zlatí,
Skutečností v dým se tratí, Za mžik rozkoše se množství Stírajícých hromů hrne, Až oud každý strachem trne.
Stín se zpěvavými háji Plaze krásy nepocýtí; Darmo slunce štěstí svítí, Darmo v růžovaném máji
Panna rozkoš světa loudí, V ráji dub co v poušti bloudí. Jako štíra povětřenec Jiný strachuje se krásy,
Stírá mladosti své řásy, Rozškubuje s hlavy věnec, Panny spatříli neb růže, Strachem zblázniti se může,
Jako jestřáb letě k poušti Z lůna rozkošného světa, Pochovává jarní leta V hrobě, v zamračené houšti,
Hladem mře, a švihá tělo, Že se krásou lidem stkvělo. Bleskli milosti se v hlavě Vyskytuje z nenadání,
Světli ho zve k radování Vnadný obraz k očím stavě, Ach! tuť hledě na radostné Podívání hrůzou kostne.
Jináč mírný užívaje Sladnoucýho vyražení Dojde všudy potěšení. Jemu každá krása zraje,
Slunce hoří Božským zlatem, Květ se kryje jarním šatem. Mladý svět se na něj směje, Panna lahodivá věnce
Pěkné pletouc pro mládence Rozkoš do srdečka leje, Moudrost matka nejvlídnější Líbá dítě nejmilejší.
Bůh mu přeje milostivý, Štědrou rukou otvíraje Čisté blaženosti kraje, Rozum muže starostlivý
Rovinami k štěstí vede, Kdežto v levo bolest jede. Dobré duše pohledněte, Jak nám bůjnost pouta kuje,
Zdravé zraky zaslepuje, A se z bludů vytrhněte, Byste jdouce při mírnosti Dotřeli se blaženosti.
Pravý mudřec o budoucnost Staraje se, zdárné dítky Chová jako outlé kvítky, Zvolna živě v srdcy vroucnost
Krotí vztěk, a bůjnost chladí, Sýlí stud, a přísnost sladí. Jako stín se milků drží, Na jich činy pozor dává,
S nimi jí, a s nimi hrává, Peníze co kupec trží, Jako voják zbraně vede, Jako oráč k poli jede.
Mezy kvítí, mezy stromy Uvádí je pozorlivě; Tu jim povídaje živě, Jak pták, jak zvěř staví domy,
Hlavy stupně vyjasňuje, K nebi duší pozdvihuje. Všecky probíhaje světy K moudrosti se blíží trůnu;
Zde jim v blaženosti lůnu Ukazuje krásy květy, Zdravý rozum, klamy svodné, Bludů lesk a boje škodné.
Teď se v sluncy pravdy svaté Čistý rozum mravných dětí K nesmrtedlným činům světí, Mrak lsti mře tu jedovaté,
Přirozenost v nevinnosti Jeví milým pravé ctnosti. V plnosti se rozvinuje Jako růže lidská sláva,
Rozum háje svého práva Duše jasné zvelebuje, Otec za své práce vidí Krásu osvícených lidí.
Syvý modlil mocý chtěje Náklonnosti vymořiti, Z dětí svaté vytvořiti, Hrůzu v mladá srdce leje,
Mrtví smích, a vlídnost mučí, Honě lsti je do náručí. K čemu dub se v světě hodí, K čemu skála bez života?
Jako stín a jiná slota Mrtvý v krásném máji chodí, Zvykem pije, jí a spává, Skutky živým zanechává.
Láska ledu neroznítí. Byť mřel otec, bude státi, Jako jindy prstem hráti; Outrpnosti nepocýtí,
Byť y přítel v krvi plynul, Veškerý svět vojnou hynul. Toť jest roztomilý kvítek! Skliďte se s tím vychováním.
Volá hrdec s posmíváním, Nechcy bláznů míti z dítek, Ať se hoši s hory skácý Jako na svobodě ptácy.
Otec jsem a ne kat dravý, Pročbych milkům hrozyl pouty, V nezdravé je bednil kouty? Ať sy plésá mladík zdravý,
Hraje, skáče, neb se učí, Z dětí nic se nevymučí. Zlatá svoboda jim sluší, Ta je šťastně vede k cýli,
Tělu uděluje sýly, K Božství letí s volnou duší, V smělosti a mocy prámu Donese je k slávy chrámu.
Rozkládaje moudrý pánek Děti bez rozvahu vede; Ptáčky chytá, holdem jede Rychlý jak srn vychovánek,
Učením se nechce mořit, Ani štěstí hradu bořit. Drahý synek v povolnosti Roste otcy k potěšení,
Kupuje sy vyražení, Kalí jedem nevinnosti, Všecken stud a mravnost drtí, Otce s posmíváním smrtí.
Tak se lidé s divokostí Po bublinách shánějíce, Krásu Božskou zkalujíce, Uvrhujíc v mrzutostí
Bezednivé moře s chutí Přirozenost k změně nutí. Svobody a slávy lesky Okřidlují okouzlence,
Pro šálícý pocty věnce Střelí v jisté smrti třesky, Vletí v klamu vlnobití, Skočí v hanby hromobití.
Pravoty a ctnosti hrady, Sýdla tiché blaženosti Rozvalují z všetečnosti, Vysýlají zmatku hady
Mezy rody milované, Šlechetností věncované. Lítajíce pod nebesy Míří v nemožnosti kraje,
Kde duch nepokoje zraje, Boříc rozkoše a plesy, Moudrosti a pravdy ráje Zohyzďují v divé háje.
Jen duch mírný rozvětření Vyhýbá se smrtícýho, Přídržuje sladícýho V tichosti se potěšení,
Líbá nevinnosti dítky, Seje veselosti kvítky. Tak y v štěstí požívání, Lidé, mějte na pozoru,
Že jen na rozkošnou horu Blažícýho radování Dotřete se v spokojnosti, Půjdeteli při mírnosti.
Zpěvák skončil. Páni v něm jen oči měli, Po chvíli všech hlasy k poctě zněly Básníka, co krásou lichotivou Ozdobuje obraz mírné ctnosti
Zkušeností, ctí a pravdou živou, Plaší záhubivé nepravosti. Ještě plouli v radování, Již je jiné v společnosti
Vyvolalo podívání.
Cookies on Poetry Cove