Jako otec milé dítky Přijav král své moudré stavy Okem kynul, vonné kvítky Ozdobily jejich hlavy,
Hudby zvuk a zpěvu hlásky Byly důkaz vroucý lásky. Když se hudby rozlíhaly, Páni v plesu hodovali,
Jako zlato víno České Srdce loudíc k veselosti Perlilo se; kvítky hezké S ovocem šly v společnosti.
Hosté v přívětivé srdečnosti Na dobrého krále zdraví pili, Rozkládajíc lidu blaženosti Starostlivost svého otce ctili,
V rozkoši a moudrém rokování Pokračujíc, na tom se y zasadili, O pravé by slávě rozmlouvání Skončilo dnes hodování.
Arnošt první podlé práva Ouřadu a učenosti Počal v sladké výmluvnosti: „Jak já smejšlím, pravá sláva
Základ svůj má na moudrosti. Jaká rozkoš! když blud marný Před orlovým okem hyne, K světlosti se mudřec švarný
Proudem drsných pověr vine. Jako dým se tratí před ním mraky, Slunce v obživené kráse Osvěcuje bystré zraky,
Čisté oko nocy ptá se, Kam se škodné bludy děly? Jak blesk v páru odletěly. Luza strachy klesá, mudřec stojí,
Tupec pravdy vidět nechce, Osvícený nacházý ji lehce; Jí se jako Bohem kojí, Jak muž k trůnu svaté pravdy kráčí,
Z hlav svých bratří bludy svodné páčí, Za ně život s ochotností sázý, V neštěstí jsa vlasti pevnou hrázý. Vida mdlého lidu zaslepenost,
Povážlivě, jako matka přirozenost, Do motanic syvých klamů hledí, Rozumem svým všecky věcy cedí, Ctí y obyčeje staré nocy,
Kdyby ublížit měl otcy, Matku s dětmi rozděliti, Jednu slzu umořiti. Dobře ví z své skušenosti,
Jak se snadno podvod k pravdě vtělí, Rozkaz, meč a ouskočnosti Lidí s pověrami nerozdělí; Zlehka, ale jistě hojí v hlavě rány,
Vyčišťuje oči zdravé, Samy do propasti tmavé Shrknou nerozumu brány, Šíbaly ač ošetřené stály
Jako od věčnosti skály. Vyučuje národ sprostě chodí, Nekryje se v kvítkovaná slova, Která kyselosti v lidu plodí.
V pustiny se skrývá sova, Moudrost nemajecy vady Bez ouhony kráčí všady. Kdo sy hlavu dýmem naplňuje,
Snášeje se na berličkách divy kutí, Tenť y mečem váhavý lid k víře nutí, Káže s hůry jako Satan dravý, Aby pouty spial se rozum zdravý;
Sám pak pravdu smrtě, povídačky Mezy lehké duše rozsývaje, Čisté mravy jako děcké hračky Zavrhuje, bouří tiché kraje,
Chrámy nevinnosti drahé boří, Trýzní lid, a peklo z ráje tvoří. Mudřec snášelivý na křehkosti Lidské patře bývá v pochybnosti,
Vida, že se s trním sjednocuje růže, Jist jest, že y poblouditi může; Pročež nemiluje marné půtky Dokazuje šlechetnými skutky,
Že se dotřev moudrosti a pravdy čisté Za hynoucý bleskot dobyl slávy jisté. Jako otec o rozmilé dítky O sousedy hrubé veda péči
V choulostivé prácy sladí řeči, Po trnové stráni seje kvítky, Ze skal kouzlí vinohrady, Z bahen líčí květné sady,
Z pustin vesnice a města. Bludným přívětivě ukazuje, Kudy z motaniny trampot cesta Zkormoucené duše vyvozuje
K sýdlu blaženosti sladké, Drsné mravy hladí, tuží hladké. Jeho pečí ráje povstávají, Ctnostní lidé štěstím oplývají.
Kam jen člověk okem hodí, Patří na panny a na mládence, Kteří pletouc krásné věnce, Kvítím po zahradách chodí,
Ke cti muže šlechetného Vnadné písně prozpěvují, V slávě dobrodince svého Věncem lásky korunují.
Kdo tak s moudrostí se obíraje, V milé vlasti štěstí rozsývaje Jak Bůh lidem tvoří nebe, Nad hrdiny zvýší sebe.“
Biskup skončil; páni se mu poklonili, Svorně muže ctného oslavili. Po něm mluvě Dubský pocty žádostivý, Představoval jiné slávy obraz živý.
„Kdo sy v bitvě nejstrašnější Dobyl jména hrdinstvími, Tomu čelo sláva nejjasnější Ovinuje věncy nesvadlými.
V nesnázeli rojné hledí, Hrdina sy srdce těsné šíří, Bystrým okem do věčnosti míří, Jako Cézar zahanbený slzy cedí,
Že co žena v květu mladosti a sýly U rozmaru ukovaný sedí. Lev se schopiv rozpaluje žíly, Budí schopnosti a slávy hledá,
Dnem y nocý oddechu sy nedá, Orel letí v bouři protivenství. Tuť se z smrtícýho příkořenství Rozkoš v svodné kráse vyšlehuje,
Sladce mluvíc muži pochlebuje: Dokud cýtí srdce živé, Mladost tělo ozdobuje, Láska v kráse lichotivé
Tobě hody připravuje, Pospěš, milý! v květné ráje, Uží svého věku máje. Vzhlédni vůkol! jarní kvítky
Nabízejí k veselosti, Radosti a lásky dítky Poskytují blaženosti, Vyražení krásy vnadné
V milém požívání sladne. Láska v poušti nebe tvoří, V chladné žíly rozkoš leje; Tvrdá sláva štěstí boří,
V ráje hlad a žalost seje. Sprosť se, milý! slávy divé, Přiviň k lásce přívětivé! Darmo rozkoš z ctného bojovníka
Míní vyvoditi rozkošníka, Muž tam s smělým srdcem lítá, Kde smrt čestná bojovníky vítá. V cestě hlad a mor se vztěká,
Roztahuje sýti lapajícý, V bitvě hřmí jek luzy žehrajícý; Ať se dítě obtížností leká, Švarný vítěz nezná hrůzy,
Plaší hlad a drtí luzy, Plamen zžírajícý vojskem jede, Jak Bůh zbraně na hrdiny vede. Kam, ó kam se s nádhernými čely
Rozkacení nepřátelé děli? Plaché srny bloudí pustinami. Hrdý vítěz kráčí krajinami, Trne svět; jen kyne okem,
Y hned běží národové skokem, Běží králové y sami Skládat koruny a práva. Nyní nejkrásnější sláva
Čelo panovníka vznešeného Nesmrtedlným věncem korunuje, Řečná pověst zděšenému světu Božské činy v nejsličnějším květu
K podivení živě obrazuje, K skutkům srdce syrná rozpaluje. Slyše mladík, s jakou velebností O něm příběh divy vypravuje,
Hanbou pláče, hoří dychtivostí, Aby y s tou srdečností Chlubná pověst pro mládence Pletla nesmrtedlné věnce,
Věčnost o něm divy rozhlásyla, Jako Alexandra reka oslavila.“ Dokonav řeč Dubský s bedlivostí Vůkol sebe pozoruje,
Zdali ho kdo s ochotností Za vítěze prohlašuje? Všickni mlčí; Dubský vítězství své slaví. Karel se co ze sna protrhuje praví:
„Sladká jest to rozkoš, čistá sláva, Když se boří města, smrtí outlé dítky, Panny krásné jako jarní kvítky Vedou v otroctví a ruší svatá práva,
Když pláč, zoufání a proklínání Veškerého národa se k nebi nese, Každý živý tvor se strachy třese, Radosti a Boží požehnání
Obracují v bědování. Vojna jest mor světa sklíčeného, Tať y zohyzďuje muže vznešeného. Jen kdo otců, žen a dětí,
Kdo své vlasti hájí s zmužilostí, O tom světem pověst letí Vyhlašujíc s výmluvností: Hrdina se hodiv v bitvu dravou
Zachoval vlast svobodnou a zdravou. Syce vítěz potřísněný Krví lidu nevinného, Pro mrzkosti oslavený
Od zlosyna jediného, Umíraje s hrůzou na to patří, Že jsou s loupežníkem bratří. Jaký rozdíl mezy ukrutnými?
Oba tropí hanebnosti, S tovaryši urputnými Hyzdí sýdlo blaženosti, Statky boří, muže bijí,
Slzy žen a dětí pijí. Proto zajímáme loupežníky, Y je na smrt odsuzujem, Na svobodě nechávajíc bojovníky
Jim co Bohům pochlebujem. Proč to? Lotrové se neuchrání, Bojovníků sylná vojska brání. Za to potomstvo jim odplacuje,
Bojovníka nelidského Jako Alexandra velikého K věčné hanbě odsuzuje. Tvrdý vítěz mělby v měd se rýti,
Živý obraz pravé slávy, Který zákony a právy Zahrávaje chtěl svět stříti? Pryč mi s očí, slávo jedovatá!
Jestli boříš práva svatá; Ať se kdo chce tebou šálí, Vrahy s potěšením chválí; Milejší mně tichá sláva,
Jenž ctí člověčenství práva, Staví chrámy blaženosti. Nůma ctitel člověčenství, Pokoje a učenosti,
Zahnav z Říma zůřivosti Ozdoboval náboženství, Klada zákony a čisté mravy Jak Bůh blažil všecky stavy.
Šťastné matky necedily Pod ním ani slzy jedné, Dívky pro milé se neděsyly Ve snách, netrnuly ve dne,
Muž y žena v štěstí požívání Budili své milky k radování. Můželi co krásnějšího Býti, jako lidi zdravé
Z tuposti a mocy dravé V stupeň světla čistějšího, V lůno volnosti, co děti Mdlé a milé, uváděti?
Z mrtvé pouště tvořit ráje, By lid vděčný v kráse máje Růžového s vinohradu V kraji vyšel na zahradu?
V zemi moudrost, ctnost a štěstí sýti, Lidu blaženému otcem býti?“ Karel umlkl. Jako dítky k otcy Stavové se k němu přivinuli:
„S nebes přišel vlasti ku pomocy, Pravíc v sladké slzy rozplynuli. Pravá sláva, pane! krásý tebe, K věčnosti tě vede dobrotivé nebe!“
Takto moudré rozmlouvání Skončilo dnes hodování. Zatím Karel strojil nové veselosti, Aby zejtra uctil milé hosti.
Cookies on Poetry Cove