Karla lichotiví snové V sýdlo drahé nevinnosti, Kde se mocní hrdinové Pravoty a šlechetnosti
Jako hvězdy čisté stkvěli, S ochotností uváděli Rozsývajíc po růžové Cestě veselosti kvítky
Jako šveholivé dítky. Patře na rozkošné byty, Na vábícý radovánky, Přehlížeje ctnosti schránky
Sladší obživuje cyty, Y se topí v požívání Nevinného milování. Slunce dávno probudilo
Vesničany k prácy zdravé, Živícým y prorazylo Bleskem do pustiny tmavé, Karel ještě odpočíval
Milostně se usmívaje, Když se valil lidu příval Lůno štěstí odkrývaje, Když co slavík jinoch zpíval
Kouzly na plesavé kraje Hlasem vábným rozlívaje. Nyní procytl na uhlíře hledě, Který pozorlivě při něm sedě
Pozdravil ho, pokrm předkládaje: Dobré jitro, milý pane! Ve zdravíli člověk vstane, S chutí po jídle se shlíží.
Jako s oblíbením spíme, Po díleli noc se blíží, Tak y s potěšením jíme, Práceli své milky kojí.
Ze všeho se pod nebesy Radosti y bídy rojí. Moudrý vybíraje plesy Jako pozorlivá včela
Jasní veselostmi čela, Kde sy tupec muky strojí. My co praví Staročeší, Které světlá moudrost těší,
Po rozumu pokračujem; Za to, když se napracujem, K oddechnutí pospícháme, V spaní sýly nalezáme.
Rozmazancy nemohouce Zavřít oka naříkají; Ať se hustinami drouce S nehodami potýkají,
Oč y v trní spání sladké Ukolíbá duše hladké, Oč y na poušti hlad perný V med jim promění chléb černý.
Řád se převrátiti nedá; Mužli místo práce hledá V lenivosti vyražení, Klesne přes moc do soužení.
Práce pramen spokojnosti Výšíc ducha tuží tělo, Zapuzujíc hanebnosti Vyjasňuje krásné čelo
Milostivé nevinnosti, Korunuje ctnost se skvoucý Věncem slávy nevadnoucý, Z mrzutého namahání
Plodí zyskné radování, Blaží rodiny y země. Prohledněte, kde sy plemě Jedovatých vášní byty
Nejpevnější rádo staví? Dáví nejkrásnější cyty V srdcých jako lvové draví? V bohatém a nuzném stavu.
Ovšem z hanebnosti davu Slyším hlasy: Božská ctnosti! My tě máme v uctivosti! Marná slova; z psoty proudu
Vytrhnuv se s tělem s duší K činům běž, jak ctnosti oudu Skutečnému právem sluší! Tak své syny milované
Otec umíraje vodil. Dokud v zemi požehnané S vámi v radosti jsem chodil, Promluvil k nim slabým hlasem,
Blažil jsem vás každým časem; Nyní smrt se ke mně blíží, Opouštím vás, toť mne tíží; Však mé lásky svrchované
Důkaz poklad na vinicy – Skonal v tom. Duch nový vane Mezy syny, pokladnicy Sobě tvoříc velikosti
Nesmírné se v prácy pouští, Přehlížejí každé houští, Převracují všecku zemi. Darmo chtivé přičinění,
Poklad není k nalezení. Zatím jaro rozkošemi Bujné kraje pokropilo, Krásu vnadnou k malování
Po vršinách vytvořilo, O div! Boží požehnání Na vinicy hojnost vyvodilo, Že se v nejlícnějším květu
Poklad ukazoval světu. Nejstarší syn v rozhorlení Praví: Jaké potěšení! Že se půda překopala,
Užitek stý synům dala; Toť ten poklad. Tak své syny Otec starostlivý činy Neunavenými vodil
Po smrti y k blaženosti, Moudrostí svou divy plodil, Zahnav boj a titěrnosti Zdárné duše sýlil v ctnosti,
Lásku syl, a poklad pravý Choval dětem mudřec zdravý. Po skončeném rokování Uhlíř v stálém rozmlouvání
Karla domů vyprovázý. Tak se lidem s nehodami Ouzkost v živobytí sázý, Neníli jim moudrost hrázý,
Jak nám v cestu trní s skalinami. Často náhodou se řídí, Proto se y štěstí nedopídí. Zabloudíli roklinami
Nerozumu, hrůzou trnou, Hrdost mře, a bujnost hasne, Hromyli se bídy hrnou Roztřepujíc štěstí jasné,
Jako nedotklivé děti Hledí k nebi bez paměti. K činům miláčkové Boží, Ať jed prší, strach se množí,
Lítá smrt; muž příkořenstvím Drtícým se nevyděsý, Otrok hlavy nepověsý, Orel střeliv protivenstvím
Válku s nehodami vede, Plamenem a meči jede; Dříve pilně rozvažuje, Nežli k činu přikročuje,
V skutku nezůstane státi, K svému cýli bude hnáti, Byť hlad, mor se sypal s nebe. Člověk může chránit sebe,
Může v nouzy zvítězyti, Chceli rukou přiložiti. Však bloud neštěstí sy plodě, Světem bez starosti chodě
Raději y v peklo skočí, Nežby vlastní zkusyl sýly. Tak sy tupec hlavu stočí, Přetrhuje všecky žíly
Prejštícý se blaženosti. Brouk ho viní z pitomosti, Ten mu cestu vyměřuje, Když se větrem vyšlehuje,
Pro krm letí v protivenství. Živost krásý člověčenství, Nedbalost je zakaluje. Z lesa vyšli; potkali se z nenadání
S společníky ztracenými. Tuť jest srdečného radování Mezy pány šlechetnými! Ouzkost pomřela, a slunce lásky živé
Vyjasňuje muže starostlivé. Uhlíř se co ze sna protrhuje, Krále milostného oslavuje: Toť mne, milostivý pane! těší,
Že jsem žebrák s králem Českým seděl, Na laskavost jeho svýma očma hleděl. Byli jsme a zůstaneme Staročeší, Nechť se kmentem odíváme,
Nebo šerkou přikrýváme, Kteří váží sobě ctnosti svaté Víc než modly zlaté. Bože! jak mé srdce užasnutím trne,
Slza za slzou se s očí hrne, Že jsa svědkem lásky krále svého Mohu světu hlásat slávu jeho; Jak on zplašiv rozbroj jedovatý
S nebe přivedl k nám věk zlatý. Krásnáť věc to pravou slávu ctíti, Laskavého krále v poctivosti míti. Jaká sláva! v kráse dítek
Milý otec jako kvítek Mrazem nezrušený stojí. Žádná bouře nerozdvojí Svazku lásky milostivé.
Byť se podvodnice mstivé Pejcha, závist ozbrojily, Na prach potřeny by byly. Svornost nepohnutá stojí
Jako skála k nebi vypínajíc hlavu. Ať jde v závod, jestli v stavu Který hrdina jí porušiti? S hanbou musý odstoupiti;
Svornost stojí, bude státi, Ač y s nepřátely má se práti. Z lůna jednoty se štěstí vine, Sotva pokoj vlídným okem kyne,
Povstávají utěšené ráje, V kráse radostného máje Vykvetají na rovině sady, Lidé pracovití, lidé ctnostní
Nebouříc co dráči nelítostní Zakládají v stráních vinohrady. Tichý obyvatel všudy prozpěvuje, Sýdlo šťastné sobě oblibuje,
Jako na stromečku ptácy Poskakují volní žácy, Panny milostně se usmívají, Neboť štěstím oplývají,
Kam jen oko střelí, kraj se v květu směje. Vůkol lidé veselí a zdraví Vejskajíce před vším světem praví: Bůh nám na zemi již nebe přeje,
Karel tvůrce naší slávy, Naší denní veselosti Pevní rozumnými právy Stany pravé blaženosti,
Každý prázdně vína dčbánek V lůnu sladkých radovánek S chutí na miláčky zdárné kyne, Dítky rozkoše své k srdcy vine,
Ptá se nádherného světa: Kdo smí jak my řícy směle; Srdce radostí nám skáče v těle, Že Čech plésá jako růže kveta?
Jindy jináč bylo v naší vlasti, Štěstí shrklo do propasti, Čest a svornost zahynuly, Nerozum a pejcha v zůřivosti
Mstivé do dědin se vyhrnuly, S nimi přiletěly syvé nepravosti, Zohyzdily sýdlo nevinnosti. Plaché matky s májovými
Dcerami se v poušti zabednily, Starcy s mládky statečnými Spolčili se s kancy divokými, Aby vlasti zbité nespatřili,
Neviděli starců rozdrcených, Žen a panen uškrcených, Bezbožníků vejskajícých Neviňátka mrskajícých.
Karel přišel; kam se děly S utejrané země nepravosti? Král co slunce zplašil ukrutnosti, Pejcha, vztěk a závist odletěly;
V tiché kraje ctnosti věrné Vrátily se s hory černé; Láska sstupovala s nebe Vedouc upřímnosti tebe
Jako krásnou dívčicy, Pokoj nesouc v pravicy, V levé smějícý se štěstí. Tuť se štědrá hojnost na rozcestí
Zmatku spěšně připojuje K mladosti a kráse vnadné, Její přítomností země mladne, Sad se květem ozdobuje,
Pole poklad rozvinuje, Bujné radování sladne Loudíc švítornými hlásky Mládež zdravou v zvučné háje
V blesku rozkošného máje K požívání čisté lásky. Nebeský ráj stkví se v jarní kráse, Člověku že divícýmu zdá se,
Jakby vkročil v nebe pravé. Země v radosti a štěstí plave, Ves se bělí, město zlatem hoří, Moudrost zraje, lidé divy tvoří.
Zázraky ty spatřiv cyzý ptá se: Kdo v tom blesku, kdo v té kráse Jako pannu nejslíčnější Čechy světu ku podivu staví?
Naše sláva, naše rozkoš nejmilejší, Karel vlasti otec pravý. Uhlíř umlkl, horlivostí Nemoha se vyjádřiti.
Páni všickni s srdečností Míníc lásku králi vyjeviti, K muži ctnému přistupují, Jeho vděčnost vychvalují,
Y jej jako bratří milí nutí, Aby v rozmlouvání pokračoval. Uhlíř vytrhnuv se z užasnutí Dále svého krále oslavoval:
Jakby dobře bylo, milostivý pane! Kdyby s hůry vstali zemští Bohové, Jak vy zanechali slávy malované Pomyslíc sy, že jsou vlasti otcové,
Skála slabých, rozmanitých dětí, Které mají na vlas znáti, Chtějíli jim štěstí přáti, Že jich hlavy hrdost neposvětí,
Ale láska, srdce starostlivé. Jistěby se tvrdé oblomily hlavy, Stkvěla ctnost, a vyhladily mravy; Vidouc pána svého oko přívětivé
Jako dítky k otcy milostnému Sprostíby se přiblížili, Aby vděčnost dobrodincy svému Radostnými hlasy vyjevili.
Pánby jak Bůh v kráse dítek chodě Plynul v rozkoši co ryba v čisté vodě, Slyše radovánky, vida šťastnou zem V plesu s lidem zvolal: Y já šťastný jsem!
Y já šťastný jsem dnes, milí páni! Za to stálého vám přeji radování; Nyní cestu k hradu Žebráckému víte, Mějte dobře se, a na mé zdraví píte.
Praviv chtěl se bráti domů. Karel odporuje tomu Žádal muže rozšafného, Aby doprovodil krále svého.
Uhlíř svolil. Y hned pospíchali K žádanému hradu, Kdeby za náhradu V pokoji a lásce hodovali.
Cosy z houští zaslechali; Jdou a vidí v krvi plynoucýho. Všickni chtíce trnoucýho Na životě zachovati,
Jako střely letí ku pomocy. Mladík prohlédaje z nocy Do dne přestal bědovati Vida, že mu lidé dobrotiví
Jako bratří lichotiví Hledí s upřímností pomahati. Jak mu rány zavázali, By jej vezli domů, rozkázali,
Teprv vůkol pánů uhlíř poskakoval, S jasnou tváří živost cytů vypravoval. Dobře jste mi radil, milostivý pane! Abych zanechav dnes rozloučení
Přídržel se krásy milované. Jistě takového potěšení Neužilbych ve své samotnosti. Teď se topím v blaženosti,
Srdce vytržením skáče, Oko sladké slzy pláče. O můj Bože! co mne k veselosti Živé neustále probuzuje?
Jaká rozkoš prejští z outrpnosti! Tať y srdce zvadlé občerstvuje, Plaší s bledé tváři mraky, Boří led, a krotí draky,
Skály k lásce nakloňuje. Člověk v neštěstíli zamračeném Vidí člověka se třesoucýho, Cýtí bolest v srdcy oblomeném,
Jak blesk muže hynoucýho Z dravé řeky vytrhuje, Za dítě se na smrt posvěcuje, Do ohně y letí směle,
Aby spasyl nepřítele, Outrpnost tak srdce roznícené K Božským činům mocně žene. Vidímli kdys lidi tvrdé,
Na svůj stav a slávu hrdé, Mluvím do duší jim: Milí páni! Kteří sedíc v radování Nad bratřími nešťastnými
Necýtíte slitování; Vzhlédněte, jak s starcy šedivými Bolest nelítostná kroutí! Vkročte k svému nepříteli,
An se svíjí jako proutí, Bez pomocy na posteli Opuštěný lazar leží, Ruce spíná, slzy cedí,
O smrt prose k nebi hledí; Jistě krevli v žilách vaších běží, Srdce outrpností těsné Tímto podíváním klesne,
Y vy počnouc strachy mříti, Poznáte se lidmi býti! Ovšem, když se štěstí na vás směje, Svodná rozkoš v cestu růže seje,
Mladost žíly rozpaluje, Bujnost z živých jiskří očí; Hlava vám se pejchou točí, Bohů k nebi pozdvihuje.
Jestli ale zemře mladost, Tvářli hrubne, oko zhasne, Zármutekli zdrtí radost, Nemoc zkalí čelo jasné;
Tehdáž v ouzkosti a bouři černé, Vylívajíc slzy perné, Budete se jako děti Na své tovaryše věrné
Okem smutným ohlížeti. Myť jsme lidé; vždyť nás k společnosti Dohánějí vlastní potřebnosti; Člověk bez člověka býti nemůže,
Ve své bídě, ve své truchlivosti Každý čeká, že mu bratr spomůže. Společná jen láska hoře sladí, Mrtví nouzy, tvrdé cesty hladí,
Společněli v kříži bojujeme, Snadno jako hrdinové střeme Nebezpečná protivenství, Co se na tě valí, člověčenství.
Takto cestou rozmlouvali. Nyní královna je zastavuje, Přívětivou tváří pozdravuje, Kde jste, milí! v nocy přebývali?
My jsme pro vás bědovaly, Že se po pustinách naplazýte, Vyražení sobě pokazýte. Ale již zas okříváme,
Vás že, milí, máme! Honem složte těžké zbraně, Po prácy se rádo odpočívá. Takto kněžna mluvíc na ně
Radostně se kolem dívá. Všickni radu přijímají, K oddechu se ubírají.
Cookies on Poetry Cove