V pustém lese na divoké Skále strměl hrad, kde kníže Jaromir co z hrobu temně Jevil svého srdce cyty.
Větry utichly, a ptácy Oněměly, jako v smutek Oblečená přirozenost Poslouchala mdlého hlasu:
Obměkčte se tvrdé skály, Kvělte semnou hory lesy! Patřte na mé muky Boží Tvorové, a hrůzou ztrňte!
Lidé tvrdší nežli skály, Ukrutnější nežli šelmy Trýzní tělo mukami a Outlou duši nevděčností.
Plačte za mne hory lesy! Ptácy vylívejte slzy! Ach! já Lazar oslepený V bídě ani slzý nemám,
Nemám živé duše, coby V divém hoři svadlé mysli Ulehčení přála, coby Pocýtila outrpnosti.
Darmo slunce oko Páně Na mne hledí, pomodralé Nebe k radosti lid budí, Bůjná země v kráse plave;
Mně se netřpytíte zlaté Krásy, nebudíte k plesu Nešťastného, který v hrobě Za živa již odpočívá.
Měj se dobře čisté slunce! Probuď lidi k štěstí, probuď Země k ourodě, by v lůnu Rozkošnosti zaplésali.
Měj se dobře drahá vlasti! Ach! mé srdce hořem puká, Obnovímli sobě v mysli Obrazy tvé příjemnosti.
Všecky nevinného věku Rozkoše co snové mylní Před očima lítajíce Obživují sladké cyty,
Tvoří znova ráje vnadné, Hry a zpěvy s upřímnými Lidmi; v duchu plésám, ach zas Skutečností v bídu letím,
Strašlivější rány cýtím V srdcy zkormouceném, že mi Radosti a krásy svadly, Naděje y hvězda zhasla.
Ach! již stínícými stromy, Kvetoucými zahradami Nebudu se v živém máji Jako v ráji procházeti,
Nepřivinu k srdcy milých Přátel, neposlechnu tvého Rozkošného zpěvu sladký Jara oslavovateli!
Ráje shrkly do propasti, Přátelé se proměnili V draky, rozkoše a plesy V hořkosti a muky zrostly.
Kvělte za mne hory lesy! Slzy vylívejte ptácy! Žalář jest mi trůnem, pouta Slávou, hlad a žížeň štěstím.
Tak se rozlíhalo hoře Nešťastného Jaromira Tichou nocý; ptácy vzdychly, Lítá zvěř se vzteku lekla.
Náhle rachotícý vicher Protrhl tichost, bouře hřměla, Jakby zahrozyla: Běda Vám ó běda ukrutnícy!
Cookies on Poetry Cove