Ach, tak v mladém živobytí
že já zahynouti musým!
Ani medu, ani kvítí,
ani světa neokusým!
Sotva počínám zde býti,
ze světa již musým jíti;
sotva dýchám, již, již hynu! –
Housenka sy naříkala,
zakuklit se v škořepinu
majíc; nyní za své vzala.
Však se brzy změna dala:
nebo roztomilé ptáče
z škořepiny vyletělo.
Kde jsem? směje se a skáče,
jaká krása na mne plyne?
Jaká z ušlechtilých kvítí
rozmanitá vůně kyne,
a mé sladí živobytí?
Zde sem byla! tyto květy,
stromečky sem vídávala;
čili vidím nové světy?
v rájli sem se odebrala?
Všecko staré jest y jiné.
Housenka tak radost majíc,
lítá věku požívajíc,
div se v kráse nerozplyne.
Upokoj se milý duchu!
byť y tělo
zpráchnivělo,
byť svět zašel všecken v puchu.
Proč se duše smrti leká?
nový život na tě čeká.