Bětolince neštovice
po tváři se vysypaly,
jejíž roztomilé líce
nemilostně rozdrápaly.
Sotva že se uzdravila,
již, již u zrcadla byla,
by se v vroucý radosti
divila své pěknosti.
Ale Bože! víc než pekla
škaredé se tváře lekla;
hrůza celou zdřevěnila.
„Pán Bůh semnou! co se děje?“
ruce lomíc promluvila:
„Ne, ne, nemůže to býti,
abych měla krásy zbýti;
zrcadlo se mi jen směje.“
Hned je, jak to vymluvila,
na caparty rozdrtila.
Tak se častějc s pravdou děje.