Na západě již rudá zář pochovává den a rudou září vršek s kapličkou osvětlen; v kapličce před oltářem tu žena poklekla a ze srdce se modlíc ze srdce povzdechla.
„Otče náš na nebesích! moc převelkou ty máš, dej sílu mužům našim, vlej chrabrost ve voj náš – však velkým kdy, ó Pane! převelkým kdy náš hřích: pak sám shlaď, Otče, rod náš – jen smrt ne od cizích!“...
A pode vrchem, na němž ta kaple k nebi ční, tam boj se vlní krutý a ráz za rázem hřmí a křižáků voj lítý, sotva byl ucouval, se s novou zase silou ku předu dere dál.
„„Nuž boží bojovníci! Bůh neopustí svých; tož za mnou, bratři, za mnou do řad nepřátelských!““ – Tak starý volá Božeh, zas nadšeně zní zpěv a blesk jak nebem bouřným, tak půdou rdí se krev.
A jako jarý jelen se vrhá Božeh v boj a ve střed šiků cizích se řítí český voj a s vichry hučí hromu hluk, nebem blesk jen plá a zmatek v cizím voji – druh vražděn od druha.
Tu lítá bouře míjí, nepřátel prchá pluk, již hvězda nebem svítí a utichá již hluk. Husité zpěvem vzdavše dík, šetří raněné, pak spánkem sílí ty údy znavené.
A měsíc nebem pluje, ku kapli vleče se muž krví pobrocený – to starý Božeh je; však sesuto půl kaple – „„Ó ženo, ženo má! Či na smrt raněnému mi bouř tě urvala?““
A jak se ssutinami k oltáři bráti chce, na stupních oltářových – bez duchu žena je; tu krví pobrocený pokleká Božeh k ní a líbá líce bledé a slza v oku dlí.
„„Má ženo, drahá ženo! hle Božeh, Božeh tvůj! jsem těžce, na smrt raněn, již rány ovlažuj a zastav proudy krve, ty proudy převřelé a věz, že zahnány již ty roje vetřelé.““ –
I zadumá se žena – „Ach, nejsi-li jen duch, pak veleben a chválen budiž všemocný Bůh!“ A slzami mu vlaží ty rány palčivé – tu náhle temní zraky se jeho ohnivé...
„„Ha, slyš jen, ženo, slyš jen – neb mámí mne snad sluch? jak z dálí nové roje – ach pomoziž nám Bůh! – jak vrahů nové roje se valí, valí sem – ach, ženo, ženo drahá... já blízek smrti jsem! – –
Již cítím sahat na mne poslední hodinu – kdo povede, ach kdo teď v boj moji družinu? – když matka v oulu zemře, roj pak se rozlétne... ať nedozví se, ženo, můj roj o smrti mé...
Zde umírajícímu mně, ženo, přísahej, že nikdo o tom nezví – a hned, hned pochovej mou mrtvolu, byť teplou – mezi tím kamením... a místo klaté neznač nižádným znamením!““...
– To řeknuv usnul na vždy a žena objala naposled chotě svého – z krunýře vyzula a teplé ještě tělo zakryla kamením – – pak lesklý helm a pádný meč připla údům svým.
Však blíž a blíže hučí nepřátel divý ryk a Husité se staví již v nový, chrabrý šik; než, křižáků roj velký a je roj nezemdlen, Husitů voj ach mdlý již – již s vrchu setlačen...
Tu – v střed se nepřátelský helm vrhá Božehův a za ním skrovná četa husitských hrdinův – a kraji den již vládne – již prchá nepřítel, zanechav v kapli mnoho a mnoho mrtvých těl. –
A zlaté slunko pluje spanilým blankytem i osvěcuje tiše tu pobrocenou zem – kde voj, mdlý bojem, klečí a kde na kamení tu mrtva leží žena – kde hrob bez znamení.
Cookies on Poetry Cove