Pospíchá slunce k západu
a kraje ozlacuje,
a větřík tisíc pohádek
ve větvích probuzuje.
Tam bílá bříza vzpjala se
tak, jak by živa byla,
a štíhlá svoje ramena
ku zemi naklonila.
Ten statný dubec po blízku
tu svoji líc k ní shýbá –
a mně se zdá, že se stromem
i strom se v lásce líbá.