Pročpak soužiti se máme
Vkvětu krásné mladosti?
Proč y hned se podáváme
Mrzké světa ouzkosti;
Když se naše mladé tváře
Bleskem stkví co zorní záře?
Mladá vžilách teče krev?
Když zust plyne libý zpěv?
Proč se varovati třesku,
Jehož staří necýtí?
Čili slunce vštědrém blesku
Nanás více nesvítí?
Což se země proměnila,
Přirozenost někam skryla?
Což vnoc proměnila den,
Rmoutíc mladé hochy jen?
Vždyť tu vrozkoši vše plyne;
Radost, máti mladosti,
Svěncem čerstvým hochům kyne
Vcelé přirozenosti;
Vždyť až mílo větřík věje;
Vždyť se vonné kvítí směje,
Plesá zelenavý háj,
Zas že přišel nový máj.
Vždyť zas slavík nadvětvičkou
Vhlučném libém zpívání
Raduje se se samičkou,
Slavě nové svitání:
My pak samibychom chtěli,
Kdyžbychom sy nejvíc měli
Věku svého vážiti,
Žalostmi jej zmařiti?
Ejhle! čas jak šipka jede,
Nikdež nemá žádných bran,
Okamžením blíže vede
Dověčnosti tmavých stran.
Kdožpak může ubrániti,
Kdož jen mžitkou zastaviti
Čas, by neutíkal nám?
Aniž největší král sám!
Ach, jak jednou budeš vhrobě,
Nebudou tvé písně znít;
Nepokvete jaro tobě,
Nebudeš své Běly mít.
Nevzejde víc zorní záře,
Pomine tvé krása tváře:
Vzroste vhrob tvůj vlčí mák,
Smutně bude zpívat pták.
Ještě smrt jest vzdálí dosti,
Mladosti cyť odplaty!
Užívejmež veselosti,
Potěšme se sděvčaty!
Sladšíť jedno políbení
Teď, než kdyby vokamžení
Holky chtěly tisýc dát,
Když již budem věčně spát.