Hrozná bouře počínala
Moře bouřit hluboké.
Voda z všech stran lítě hnala
Vlny nad dům vysoké.
Na skále tu Běla sedíc
Na moře se dívala,
Vzdychajíc a smutně hledíc
Žalostivě volala.
„Více nežli rok již minul,
Plný hořkých žalostí,
Co své ruce posléz vinul
Okolo mne s radostí.
Ach, jak moři hladovému
Moh’ sy sebe svěřiti?
Přestaň bouře rozmilému,
Přestaň chvílku bouřiti!
Mámť já bouři strašlivější,
Jenž mé srdce sužuje;
Kteréž lásku nejstálejší
Jinochovi věnuje.
Kupec, an své zlato tratí,
Na tebe jak naříká,
Že v tvé přišel ruce katí,
Až hlas vody proniká!
Já pak nemám bědovati
Proto, cos mi zlapila?
Můželi se přirovnati
K zlatu, co já ztratila?
Máli zlato v zbytečnosti
S ním dost malou podobu?
S ním sem měla zlata dosti,
Bez něho mám chudobu.“
Uplakaná pohlídala,
Ženicha by spatřila,
Lítostivě povzdychala,
Slzý moře vylila.
V tom tu k Běle mrtvé tělo
Pomalounku plovalo,
Když pak k samé přijít mělo,
Najednou stát zůstalo.
Běla vidouc je, hned zvadla,
Jakby na ni vápno vlil.
Bez sebe jsouc, na ně padla;
Neb to – její ženich byl.