Hrozná bouře počínala
moře bouřit hluboké.
Voda z všech stran lítě hnala
vlny nad dům vysoké.
Na skále tu Běla sedíc
na moře se dívala,
vzdychajíc a smutně hledíc
žalostivě volala:
„Více nežli rok již minul,
plný hořkých žalostí,
cos své ruce posléz vinul
okolo mne s radostí.
Ach, jak moři hladovému
mohl sy sebe svěřiti?
přestaň bouře rozmilému,
přestaň chvílku bouřiti!
Mámť já bouři strašlivější,
jenž mé srdce sužuje;
kteréž lásku nejstálejší
Jinochovi věnuje.
Kupec, an své zlato tratí,
na tebe jak naříká,
že v tvé přišel ruce katí;
až hlas vody proniká!
Já pak nemám bědovati
proto, cos mi zlapila?
můželi se přirovnati
k zlatu, co já stratila?
Máli zlato v zbytečnosti
s ním dost malou podobu?
S ním sem měla zlata dosti,
bez něho mám chudobu.“
Uplakaná pohlídala,
ženicha by spatřila,
lítostivě povzdychala,
slzý moře vylila.
V tom tu k Běle mrtvé tělo
pomalounku plovalo,
když pak k samé přijít mělo,
najednou stát zůstalo.
Běla vidouc je, hned zvadla,
jakby na ni vápno vlil.
Bez sebe jsouc, na ně padla;
neb to – její ženich byl.