Nad zemí schoulenou se vlhké stíny stměly,
mha padá večerní a těžkým florem splývá
přes okna osleplá. Svět ve tmách oněmělý
ni jedním výkřikem mé ticho nerozrývá!
Šept vlídné samoty mé hýčká utrpení,
sen vchází po špičkách a teplou rukou stírá
šer smutku s duše mé, krev novou touhou pění,
a zrakům vzníceným svět vidin otevírá.
Viz, v dáli ztracené nad chaos stínů svátých
kraj v slunci vypjal se, v jas vhroužen světel zlatých,
slyš, k nebi žhavému měst život hlučně hřímá!
Ruch kypí bazarů, řad bílých minaretů
vstříc šlehá k obloze, trysk šumí vodometů
ve skrytých nádvořích, kde v květech almé dřímá.