Že vlhko sychravé se nad náš obzor níží,
a v mlhách obloha se tratí ohvězděná,
a smutek vtíravý k nám tiše tmou se blíží,
na výspy zoufalství loď naši zvolna žena?
Na stín ten zapomeň, o duše, jenž se plouží
vždy úže kolem nás a v cestu naši lehá,
v svou schyl se samotu, v sen plamenný se vhrouži
a vzplát dej ilusi, nechť marně do tmy šlehá.
Buď klidna, duše má! By touha žhavá vzlétla
do dálek slunících, v déšť ohně, v proudy světla,
noc zimní nad námi se stmíti musí prve.
Buď klidna, duše má! Snů mdlobné květy v pýše
svůj kalich ohnivý jen na té zvednou líše,
již dříve zmrvila jsi tokem vlastní krve.