Krev kvasí nečistá se z otevřené rány
a nervy v bolestech se podrážděně třesou.
Slyš!... Vlhkým večerem teď zdlouha duní hrany:
tvou mrtvou naději to z domu snů tvých nesou.
Vztek škubne bezmocný ti křečovitě tělem
a vzkřikem chrčivým ret chroptí, mokrý pěnou.
Klam útěch strháš v ráz ve vzdoru vykypělém
a v cáry krvavé rveš ránu zapálenou.
A napjat k šílenství se vlastní mukou lomí
hnus sebeničení. Skřek v suchém hrdle zmírá.
Hnis volně mokvá ran a padáš v bezvědomí.
Noc s klidem netečným ti mlčky v okno zírá.
Pak lítost mazlivá se lísá k duši tvojí
a ze mdlob vzbouzí ji, krev zaschlou měkce smývá,
lká tiše nad tebou a vřed tvůj slzou hojí.
Svit ranní nesměle se z dálky rozeznívá.