Mé mládí jenom tmavou bouří bylo,
jíž zřídka slunce zářný svit se mih,
je hrom a déšt tak zpustošil, že zbylo
v mém sadě málo plodů zardělých.
Hle jeseň myšlének se blíží ke mně
a třeba, bych se rýče uchopil,
bych znovu odkryl zatopené země,
kde jámy příval vod jak hroby vryl.
Ty nové květy, jež zřím ve svých snech,
v té půdě spláchnuté jak mořský břeh
mystickou potravu zda najdou pro svůj zdar?
Ó hoře, hoře! Čas vše rve, co žije,
a temný Nepřítel, jenž v srdce vtíná spár,
z té krve našich ran jen sílí, tyje.