Mne zděsilo hrobů příšerné mlčení,
mne ohromil výhled v pláň nicoty nedohledné.
Co všechen náš život, život nevlídných dní,
co všechna mi plamenná hesla, jež na svůj štít doba zvedne?
Co pokrok, umění? Tu mlhu nevidíš děsivou,
jež navždy zvířecích pudů lidského stáda uhasí vření,
i genia plápol? Co chiméry, za něž se rvou
ty bláhové davy v marném o lepším životě snění?
O, Smrti, Smrti, ty jediná s cynickým úšklebkem
se vítězně tyčíš nade snah lidských trofejemi.
Já zjitřený v duši v šíleném vzteku se chvějícím rtem
v tvář marnou ti vrhám kletbu červa zašlapaného v zemi.
A zničit ten bezcenný život je člověk tak sláb...
A na výkřik palných otázek rety všecky jsou tak němy...
Jak podlý, jenž nemá odvahy zlomiti pouto, rab,
já toužím zapomnít a vonnými opít se illusemi.