V stín šerý duše mé a v dnů mých smutek mhavý jak úsvit naděje Tvůj fantom pyšně svítí, v tvé dálky slunečné, kam sen ji svábil žhavý, má touha šílená se v roznícení řítí.
Pod nebe, jež se pne nad pouští mrtvou šíří žár chrlíc smrtelný na vysílenou zemi, v sen kleslou chorobný, jak žena mdlá, když hýří sil zbytkem posledním, mrouc mezi orgiemi.
Do hájů soumračných, v klid dřímotný a snivý, na slunné ostrovy ve vodách modrých moří, v ruch rozvířených měst, jichž záblesk oslnivý v mhách siných obzoru jak bílý požár hoří...
Do zahrad kvetoucích nad řekou v slunci spící, kde ženy ohnivé spí v sladké tiši vlahé, jimž touhou zvířená a vášní sálající krev ruchem zimničným dme bílé prsy nahé.
O kraji vidin mých! Má duše, snem svým spita, šept sladký útěchy zas tuší pod svým trudem, a všechna žádost má, v proud jeden žhavý slita, v mém těle horečně tvým sálá za přeludem.
V tvých květech usínat, z nichž těžké vůně řinou ve vzduchu lísavém, jak horkou lázní zalit, v dešť světla zatopen a lákán dálkou snivou, a barev hořících zrak příkrým jasem zkalit!
Žár slunce smyslný na nahých cítě bocích, hru stíhat illusí, jež v mhy se tratí zlaté, a krve vzkypěním ve vůní dusných nocích mdlý klesnout v náručí vstříc měkce rozepjaté!
Svým touhám podlehlý vším v snu se zmámit líném, čím ohněm víří krev, co v hlavu mdlobu vhání, spít dojmů závratných se otráveným vínem, a zmírat životem, jenž kypí k omdlévání!
Cookies on Poetry Cove