Do prozářených mlh se dálný obzor tratí
a v světla zátopu se bílé slunce tříští
na nebi modravém. Na schnoucím brambořišti
v tvář zápach zahořklý ti dýchne svadlých natí
a z lánů zoraných hrud sytý výpar čiší.
Vlak táhle zahvizdnul. – Ton lkavý mlžnou tiší
se měkce zavlnil nad čarem spících polí...
V dál utonolou zve tě jeseň zádumčivá
svým vlídným mlčením... A vše, co trpce bolí
v tvé duši rozchvělé, v stesk plyne jemný, sladký
a v povzdech touhy mdlé, jenž v neurčito splývá
za něčím uprchlým, co nevrátí se zpátky.