Den vůní zavanuv se usmál v svěžím jase.
Pojď, duše, do samot, pojď, v polích jaro zpívá.
Žal hořký usnul dnes a bolesť zhojila se.
Pojď, hudbu zníti nech, jíž lítost konejšivá
tvé nitro zalije a zhýčká v teskné snění!
A z rozbahněných cest své tiché odvrať zraky,
ať v travách spočinou a rosném na osení
a vzlétnou do modra a bílé na oblaky!
A vzpomeň na písně, v něž sladkou melodií
vsál mrtvé touhy pláč, jímž zaštká ušlapána,
na ptáků jatých kvil, jímž při blankytu nyjí,
i dumné lkání hran za květnového rána.
Na jitřní paprsky, kdy v truchlých jizeb stíny
se vřítí vesele a k hlavám chorých padnou,
na slunné hřbitovy a zkvetlé zříceniny
i smutek polední, kdy v sadech růže vadnou.