Dech májový dětství v duši mou vzpomínku vál,
prach všední z těch květů dávno uvadlých sprchy iluse schvěly
a vlažnou sperlily rosou, že znovu v duši mé vzplál
pel jemně nadchnutých barev, jež v prsti let minulých stlely.
Je Bílá Sobota. Kraj spící v poledne unylých snech,
spící dřímotou jarní v mladých se paprscích sluní,
velkého tajemství Vzkříšení zalil posvátný dech
vzduch mírně prohřátý sladce tajemnou vůní.
A všechno se slavnějším zdálo: vlažně prohřátý vzduch,
modř oblohy dubnové i mladistvé polibky světla,
já cítil v tom mlčení slunném příštího života ruch
i vůni budoucích květů, a svěžest zmlazené přírody duší mou rozchvělou létla.
A hlahol vzdálených zvonů tlumeně jásat se zdál,
jich kovové dunění dnes hudbou světější znělo.
Dech svatého Vzkříšení lahodnou vůni v srdce mé dětské vál,
jež jasem zalito klidným v sladkém se stísnění chvělo.
O, kouzlo vonného pozdravu minulých dnů...!
Mou duši zlomenou znovu dnes touha schvátí,
ach, marná touha prchlého dětství nevinných snů
a nyvě tesknící lítost toho, co bylo a se nenavrátí.