Proud stříkal pod vesly, tvé zraky pýchou plály,
a žhavým přeludem tě v slunné modro vábil
kraj síly vzkypělé... Stůj! Neslyšíš, tam v dáli
jak peřej smrti řve?... Proč chvíš se úzkostí?
Sláb příliš, zbabělče, bys v prázdno přímo hlédl,
pro oči bojácné nad marnem příštích roků
tkáň barev sálavých jsi v pestrý povrch spředl
a zdáním síly strach svůj podle maskuješ.
Chceš silným sebe zvát? To kvítí vyrvi plané
v snů prsti zbujelé a touhou zadýchané,
jímž pestří illuse břeh pustý budoucna!
V tom žití bezcenném čin jeden zbývá cenný:
Tam v tmy, kde peřej hřmí, loď vžeň vln přes hřebeny,
a zdrť ji o skály a mři, vším pohrdnuv!