A stokrát sobě děls: Je třeba peruť svázat,
jíž touha bije v mříž. Nad snů tvých sladkou vlastí
den vonný shledání již nikdy nezasvitne!
Svou hrdost, duše, vzbuď! Je čas, je čas se tázat,
nač déle v těžké jho dnů marných šíji klásti
a rázem nestrhat hru žití sveřepou?
A pusté vzešly dny. Svit slední hasnul v dáli
kdys lhoucí o slunci, květ svadnul na lučině
a v mlhy rdousící se pouští cesta řítí.
Štěrk drobný prašných cest se hrotí v příkré skály
a hle Smrt číhavá již čeká v úžlabině
a v chvatu dotěrném se smlouvá s Životem.
O podlosti! když dík by čestno bylo říci
za konec žádoucí, tvé zraky zoufající
kol plaše těkají, tmu v skalách zříce vzrůstat,
a němě prosí... Jen aspoň chvíli zůstat,
byť k srázu přikrčen! – O touho, čas je spáti.
Jas žhoucí nešlehne nad poli v letní slávě
a k modrým vlnám hor let oblak nezamíří. –
Hle v skalách zvětralých se otvor slují šíří.
Smím oheň zažehnout a schřadlé tělo zhřáti
a schoulen v závětří na svadlé složit trávě?