Odvážím se, ač i váhá ruka! – Roušku sejmu z dávno zašlé doby, Otevru mechem porostlé hroby, Vzkřísím mrtvé slasti, stará muka,
Zotvírám své duše všechny brány A odkryju srdce svého rány. – Mladé naděje a blahá snění, Všechen žal a všechno utrpení,
Co kdy srdce toto v sobě krylo, Probudím, by zase v básni žilo. Ruka váhá, pakli také smějí Před Tvou duši panenskou a jasnou
Postavit se tyto stíny temné. Ach, snad trní uvadlých nadějí Zkrvácí Tvé srdce krásné, jemné; A Tvou mysl spanilou a šťastnou
Zakalí ten popel citů mrtvých. – Zamknout jsem chtěl arci svoje hoře A klíč ve zapomenutí moře Hodit, by je oko neuzřelo.
Nyní ale se mi otevřelo Nové žití; – jara vanot cítím! I ty hroby, v nichžto dávno spějí Mrtvoly mých snů a mých nadějí,
Mladistvým se zase zdobí kvítím. Z mrtvých vstání duše slaví moje! Z pusté tmy mi vyšla bytost Tvoje Jako jasné velkonoční ráno.
Blaho víry jest mi zase dáno. Vstaň, o hoře, z hrobu svého zase V radostném tom velkonočním čase! Vykvěť z žalu, nadpozemská slasti,
Blaho nejvyšší – z nejhlubší strasti! Jako v cizině jsem tady býval, Jako bych tu ve vyhnanství bloudil; Toužebně jsem se jen někdy vloudil
V domov můj, když blouznivě jsem sníval. Nerozuměl já jsem rozhovoru, Jaký trh a malé chtíče vedou; S nocí, s hvězdami a s lunou bledou,
Se samotou zádumčivých borů, S duchem světodějným dávných věků, Se sochami ověnčených reků Raděj tiché rozmluvy jsem míval.
K přírodě jsem věrné srdce vinul, A naslouchal jako v matky klínu, Jak dech boží tvoří kol a vane, A jak z nebes touha věčná kane.
Ano povždy světa trh jsem minul A ve kypivém nadšení vínu Mládeneckou duši svou jsem koupal. Ji ve světských lahodách nehoupal.
Trh jsem minul, do svých svatých palem Samota mne unesla a čilá Ňádra má svým mlékem vykojila, Trudem to*) a rozjímavým žalem;
A noc – dumy pramáti – kol čela Černá rouška svá mi rozestřela, By z mých očí svět ten poodnesla, A když země v moře temnot klesla,
By pak ze snů blahých povykvetla Říše ztracená, ta říše světlá, Kterouž nám jen v blahých dobách jeví Tušení a Bohem dané zpěvy.
Často bylo mi, jak by se vznášel Ke mně posel z otčiny mé dálné. Tu jsem tušil křídel jeho vání, Na svém čele rtíků jeho plání.
A já nad obzorem země kalné Do souzvuku hvězdných oněch kurů Na perutích jeho letěl vzhůru. Ach, proč jsem se musel vrátit dolů,
Proč jsem neumřel v tom vytržení! Ach, nač jsem byl zbuzen z toho snění Zde na zemi v trní světských bolů! Ode světa jsem jen žádal málo:
Místo, kam bych snivou hlavu vložil, Kout ve vlasti, kam bych kosti složil, Ano srdce nikdy si nepřálo Země mamon, nádheru a lesky.
Duch můj vedl mne na jiné stezky! Vímť, že davem lidstva nesmí chodit, Kdo chce v sobě nésti jiskru boží; V samotě se jenom může rodit
Símě světla, a na koho vloží Poesie žehnavou svou ruku, Tenť nemůže státi v lidstva hluku; Samoten se srdcem musí bydlit,
Jako orel v tiché poušti sídlit. Arciť malá byla jiskra moje, Z plného jsem nepil světla zdroje; Po věncích netouží moje skráně,
Skromná píseň má jen měla býti Jako dálná hvězda, jakých svítí Milliony v bezdnu nebes báně. Vždyť i tato může skromným leskem
Někdy najít srdce outlé, tklivé, Kteréž hledá ve míru nebeském Tichou úlevu ve noci snivé. Ano duch můj vedl mne na dráhy
Poustevnické. – Matky dům jsem záhy Opustil a naučil se býti Cizincem.
Cookies on Poetry Cove