ODSOUZENEC.

V kasamatech, v tuhé vazbě, Sedí starý Volhynin, Zejtra musí kulkou padnout Volné stepi pyšný syn.

Vína má i kytek, peněz – On však divně na to hledí, Smutně statné vousy hladě, Ježto se mu na rtu šedí.

Navštívit ho přijde jeho Starý strasti spoludruh, Z jizev, z knírů slze stírá, S pláčem zvolá: „Těš tě bůh!“

Spadneť mu i slza, však se V kníru kryje, jako studem, Že na tvář tu jizev plnou, Hrdou přišla pouhým bludem.

„Že jsem zabil oficíra, Člověk by tu vztekem puk! Říct mi, že jak židák jedu – A tak holobradý kluk!

Psů mi nadat! – Já byl také Oficírem! – hrom a peklo! A to klouče v tvář, v mé jizvy Čestné bičíkem mě seklo.

Bratře, ty mě musíš střelit! Svatou’s kulku sobě lil Z olověných matek božích – Ještě jsi ji neodbyl.

Měla to být ňáká rána! Teď mne střel ní, až si kleknu Před svou jámu otevřenou A svůj otčenášek řeknu.

Na prsou řád z ran již nesu, Jejž mi křížem ocel vťal, Zde mě smrt již ponačala, Nade mnou když orel hral;

Sem mě musíš zase střelit, Nemusíš se terče stydět, Až jej nad tlukoucím srdcem Červenat se budeš vidět.“

Bratr vyndal z ňader kulku, Bratra v jizvu celoval; Líbáním ta růžně zkvetla; Kulku jemu v ruku dal.

Ten ji s úsměvem potěžkal, Při tom sobě v oči hledí, Z náruč padnou, rozpláčí se Orlové dva staří, šedí.

Za svítání tré ran padlo. Děti! padl otec váš, Vy to nevíte a ranní Modlíte se otčenáš!

Doma, daleko v své chyši, Ty dvě nejmladší to vědí; Třikrát na okno tlouct slyší: „Matko, tatík oknem hledí!“